Obsah

5. Stoka

Šéf chvíli neklidně něco mačkal na počítači, popocházel sem a tam, pak vzhlédl a řekl:
„Jsme bez GPS signálu, nepoznám, kde jsme. Mapu podzemí nemám, znám jen polohy některých poklopů na povrchu a cíl. Takže pokračujeme odhadem podle mapky a budu počítat kroky a odbočky. Kamery tu nečekám, při větších bouřkách jsou tunely zatopené a pohybová čidla by snímala kromě vody i místní zvířata. Ale raději buďte ve střehu.“

Chodba se mírně svažovala. Po chvíli jsme došli ze suchého vjezdu do hlavní stoky. Naštěstí nepršelo, tak vyvýšená polovina byla suchá a nemuseli jsme se brodit splašky. Ozvalo se pískání.
V proudu nečistot plul trs odpadků, na něm se točil dokolečka potkan a snažil se dosáhnout na břeh. Očička mu ve světle baterek živočišně zářila jako korálky a dlouhý tlustý holý ocas sebou nervózně škubal sem a tam. Pěkný macek. Nechtělo se mu dolů do vody, ale řidič ho pěkným kopancem přesvědčil. Zvíře vypísklo a jako odpověď se ozvalo z hlubin tunelů několik podobných zvuků.

„Sakra, tady je živo,“ poznamenal tlusťoch, když mu také něco přeběhlo pod nohama.
„Hlavně se nenechte pokousat !” varoval šéf.
„Nevíte, co mají za nemoci, lidi vylévají do kanálu kde jaký sajrajt.“

U tekoucích splašků se zápach ještě zintenzívnil a oteplilo se. Respirátor byl jen na pevné částice, na zápach nezabíral. Upocený a s těžkou krosnou na zádech se mi chůze stala utrpením.
Nedivím se ostatním, že jsou podráždění. Já také.

Minuli jsme několik menších odboček, ve většině jsem zahlédl nějaký pohyb.
Šéf si do mini značil ušlé vzdálenosti a nalezené odbočky a šachty.
Pak jsme narazili na odbočku, uzavřenou stejnou mříží, jako byla ta u vchodu.
„To bude ono,“ poznamenal. „Odtud ještě asi 100 metrů a budeme na pozemku RDA.“
„Už aby to bylo,“ pomyslel jsem si.
Opatrně jsem zkoumal průchod, kamery ani dráty jsem nenašel. Brána tentokrát nebyla zamčená,
ale křídla byla přivařena k sobě. Šéf šel kousek ještě dál a po chvíli se vrátil.
„Další odbočku jsem nenašel, tak to bude fakt ono,“ řekl.

Shodili jsme s úlevou zátěž.
Trojka prohlédl svařená vrata a řekl:
„To nemá smysl otevírat, svar je moc dlouhý. Jednodušší bude vyřezat jednotlivé mříže a protáhneme se.“
„Vyřízneme jen 4 tyče na horní straně a ohneme je dolů. Musíme šetřit směs,“ pronesl šéf.
Sestavil jsem hořák, připojil hadice a HF napájení. Tlusťoch uznale přikývl a krosnu si přitáhl k mříži. Otevřel ventily, seřídil tlak a zapálil oblouk. Přeříznutí několika 2cm tyčí a příček byla záležitost minut. Počkali jsme, až konce zchladnou a já s řidičem jsme zabrali za první tyč a pověsili se na ni. Neochotně se pohnula a pak už šla rychle dolů. To samé ostatní.
„Na mě je to moc úzký,“ postěžoval si tlusťoch.
Ustoupili jsme stranou a vyřízl ještě 2  tyče.
„Sedmdesát centimetrů by ti už mohlo stačit,“ rýpnul si dvojka.

„Tak lidi, poslední možnost vykonat potřebu,“ pronesl šéf a ukázal na tekoucí stoku.
„A bacha na krysy,“ dodal s mnohoznačným úsměvem. Zasmáli jsme se vtipu.
Hned jsme to s chutí využili, krátký odpočinek s doplněním tekutin si vyžádal své.

Z dálky se ozvalo znovu pískání, ale tentokrát neustalo. A znovu. Tentokrát blíže. Další.
A další, už vícehlasně. Ozývalo se zepředu i zezadu.
„To tu mají snad koncert ?“ poznamenal tlusťoch, ale nikdo se už nesmál. Domočili jsme.

Pískání najednou utichlo. Hrobové ticho.

Řidič namířil svítilnu proti proudu a šel opatrně do zatáčky. Bylo vidět jen odlesky světla baterky
na stěnách a na hladině.
„Pojďte sem, rychle pojďte sem, pomoc,“ zakřičel úpěnlivě dvojka za ohybem.
Doběhli jsme k němu. Za krkem mu seděli 2 krysy, velké skoro půl metru, zuřivě zakousnuté
a nechtěly se pustit. Dozadu na ně nemohl v tlustém obleku dosáhnout. Na zemi na něj dotíralo několik dalších.
Otočil jsem se vlevo a tak-tak jsem uhnul další kryse, co na mě seskočila z trubky na stěně.
„Útočí zákeřně zezadu, jsou na stěnách,“ křikl jsem. „Běžte dál od stěn.“

Šéf  si rychle nasadil rukavice a začal vyhladovělé hlodavce dvojce odtrhávat z kombinézy.
Držel jednoho za krkem, ale ten se ne a ne pustit. Cítil náš pot a souboj ho ještě více rozdráždil.
Prskal, ale držel a držel. Šéf použil i druhou ruku a zlomil mu vaz, pak odpadl. Mrtvolu hodil s plesknutím do vody. Druhý se rychle poučil, zoufale zapískal a seskočil na zem.

Jako ozvěna se ozvalo sborové pískání jen kousek od nás. Rychle jsme tím směrem namířili svítilny. Země se pohybovala. Že by přívalová voda ? Nemělo pršet. Za chvíli jsme pochopili. Hrnul se na nás živý koberec krys. Jedna lezla po druhé, padaly do vody a uvolněné místo okamžitě nahradily další. Kam až světlo dopadlo, byl pohyb.

„Zpátky,“ zařval šéf. Nemusel nás dvakrát pobízet.

(Pokračování zde)