Obsah

8. Poklop

Konstrukce už měla 3 nožky a uprostřed byla otočná tryska s tlakovou hadicí.
Ta vedla do kanystru s abrazivem a za ním byl další kanystr s vodou.
Na zavěr připojil láhev dusíku jako zdroj vysokého tlaku.

„Pomoz mi s tím,“ požádal mě.

Zvedli jsme mechanismus, otočili ho magnetickými kotvami nahoru a pomalu přiložili zespodu
ocelového poklopu. Opatrně zpod magnetů vytáhl měkké podložky, aby přiklapnutí nezpůsobilo hluk.
Mechanismus byl na silných neodymových magnetech překvapivě stabilní a pevný.
Strčil do trysky, lehce se otočila dokola. Spokojeně přikývl.
Středová hadice vedla dolů ke kanystrům.

Zašklebil se na mě: „Tak co, jdem na to ?“

Aniž čekal na odpověď, sedl si stranou k dusíku a začas seřizovat tlak.

„Při testech to rádo zamrzalo, musí se pomalu. Je to dost citlivé,“ dodal.

Otevřel ventil. Ozvalo se syčení a hned na to bublání v kanystrech.
Hadice sebou škubla, jak se natlakovala.
Tryska nad námi začala syčet a z poklopu zase odkapávat voda.

„Funguje to ?“ zeptal jsem se. Zaklel. Tak asi ne.

Vypnul výstup a přistoupil k trysce. Seřídil lehký sklon a zase se vrátil k ventilům.
Znovu se ozvalo lehké syčení, ale tentokrát se tryska začala i otáčet. Sklonem získala hnací sílu.
Přidal tlak a sledoval teplotu vody. Začala klesat. Stoupl jsem si a přiblížil se k trysce.
Pomalu opisovala asi 3cm kruh a vodní paprsek se zřetelně zakusoval do materiálu tlakem
několika atmosfér. Špinavá voda stékala po tlakové hadici dolů.

„Bude záležet na tlouštce poklopu, jestli to zvládneme,“ řekl a seřídil polohu trysky.
Byl viditelně nervózní, protože ani zkoušky zřejmě neprobíhaly ideálně.

Po hodině se změnil zvuk na hlasité syčení a voda přestala stékat po hadici.
„Sakra, voda došla a ještě nejsme skrz !” zaklel.
Zavřel dusík a vypustil tlak. Přiskočil k poklopu a drátkem změřil hloubku.
„Pět a půl centimetru. Tak tlustý plát jsem nečekal…“ zašeptal zděšeně.
„Víc vody nemám, musí být naprosto čistá, jinak se ucpe tryska. Vodu z kanalizace nejde použít“.

Naklonil jsem se dolů a naznačil rukou pití.
Pochopili.
Na lano mi přivázali 2 litrovou ochucenou minerálku.

Rychle jsem ji vytáhl a podal tlusťochovi.
„Nemám žízeň,“ odsekl, ale pak mu to došlo.
„Je sice trošku hustší, ale postačí, nejsou v ní pevné nečistoty,“ rozjasnil se.
Rychle přelil pití do zásobníku a zašrouboval uzávěr. Znovu natlakoval systém a spustil vrtání.
V šachtě se rozšířila vůně pomerančů.

Po několika minutách se náhle zvuk vydávaný zařízením změnil.
Tlusťoch rychle snížil tlak a také voda stékala po hadici stále méně. Najednou se tryska zasekla.
„Jsme skrz, zvládli jsme to !“ zaradoval se. Zavřel ventily a vypustil tlak.

Zespodu sem došplhal šéf. Převzal opět kontrolu nad operací.
“Hlavně potichu !“ nařizoval.

Opatrně jsme odepínali jeden magnet po druhém, byli jsme akorát tři na tři magnety.
Po vytažení vzpříčené trysky z poklopu doslova vypadl ocelový váleček. Zachytil jsem ho.
Měl ostré hrany a byl zahřátý. Velikost 3cm v průměru a 6cm dlouhý.
Šéf ho potěžkal v dlani a zašeptal:
„Poklop je o centimetr tlustší než jsme počítali. Ještě že jsme šetřili při řezání tyčí s plynem
a krysy si také něco vzaly.“
Kouknul jsem na poklop, z černého otvoru kapala špinavá limonáda.

Tlusťoch mezitím rozebíral vrtací mechanismus a cpal součástky do batohu.
Šéf spustil dolů lano pro krosnu řidiče a spolu jsme ji vytáhli.
Z krosny si vyndal 3cm silnou, asi metrovou trubku s dráty a přírubou,
na její konec nasadil na připravený konektor už dříve použitou minikameru
a druhý kabel zapojil do minipočítače. Zapnul počítač a přepnul obraz na kameru.
„Dobrý, jede,“ řekl.

Tlusťoch se naklonil a horní část trubky namazal vazelinou.

Pak šéf opatrně, kousíček po kousíčku, velmi tiše, trubku prostrčil otvorem v poklopu nahoru.
Na boku trubky byly namalované rysky s centimetry. Citlivou práci raději dělal sám.
Příruba byla v ložisku a měla po stranách také 3 magnety, takže se snadno ukotvila podobně jako
vodní vrtačka. Šrouby ji jistily v určité poloze na trubce. Teď už stačilo trubkou otáček jako
periskopem a sledovat, co ukáže infra kamera. Zvědavě jsme se shlukli kolem počítače.

Od žebříku se ozvalo: „Tak co vidíte ?“

Poklop byl asi ve třetině skladiště. Šlo o velkou obdélníkovou ocelovou desku,
zalitou okolo do betonu, takže s otevíráním se už nepočítalo.
Tím lépe, tato cesta nebude hlídaná. V pozadí byly vidět nějaké uskladněné věci.

Měli jsme štěstí, nic na poklopu nestálo.

(Pokračování zde)