Obsah              Melodie na pozadí

15. V pasti

Vojáci znovu zvedli zbraně a pátrali po novém ohrožení.
Vypadali silně nervózní, uplynulé události byly zřejmě i na jejich otrlé nervy příliš.

Byl jsem napůl přikrytý stanem a stále se ještě křečovitě držel své krosny,
takže mě zatím viděl jen AMP v optice ze 4 metrové výšky přes rozplývající se dým.
Nebo spíš zpozoroval pohyb než že by mě vysloveně viděl.

Uvědomil jsem si, že jestli rychle něco neudělám, je po mě.
Šéf dělal přímo pro RDA a vzdal se jim, a stejně na něj pustili psa a pak ho zastřelili.
Na řidiče stříleli a tlusťocha střelili, i když byl jejich agent. Pak je ještě usmažili.
Napadlo mě, že nakonec se to tlusťochovi splnilo, jak říkal po nájezdu krys,
že se tam dole bude povalovat pár šklebících se koster.
Že by to přežili jsem nepočítal ani náhodou.
Co asi udělají se mnou, když se vzdám ?

Strach a adrenalin jsou mocné zbraně pro přežití.
Rozhlédl jsem se, co dál.
Pod stan se schovat nemá smysl, ráno to tu celé prohledají.
K poklopu nedoběhnu, navíc je tam nyní 10m hluboká šachta bez lana a plná splodin.
Polámu si kosti nebo se zadusím. Spíše obojí, pokud tam vůbec doběhnu živý.
Znovu jsem si uvědomil, jak mě pálí oči a hrdlo, ale neodvažoval jsem se zakašlat.
Ani nevím, proč jsem měl na sobě stále masku, prasklé sklo kazilo výhled a
bez filtru byla maska na nic.
Vepředu byli vojáci, vlevo volný smrtící prostor, vpravo kontejnery.
Všechny východy hlídali a poklop byl nepoužitelný.
Jsem v pasti.

Ohlédl jsem se dozadu, za kontejnery jsem zahlédl mezeru, nestály až u stěny.
Opatrně jsem se začal sunout dozadu a stále se držel své krosny,
i když krýt se tlakovými lahvemi s výbušným plynem proti střelbě byl asi nesmysl.
Ale dávalo mi to pocit bezpečí, za něčím se krýt.
Bylo to tak 5 metrů daleko.
Čím blíže jsem byl, tím víc jsem ztrácel krytí zbytkem stanu, 4 metry.
Odkopl jsem stan, aby mi nebránil v pohybu, 3m.
Sunul jsem se dál, až se stalo nevyhnutelné, 2m.
Vojáci si mě konečně všimli a se zbraněmi v pohotovosti se ke mě blížili.
Znovu jsem se kousek posunul, naposledy.

Naštvaný a promočený psovod namířil zbraň, že mě zastřelí,
ale jeho doprovod mu srazil hlaveň k zemi:
„Pozor, nestřílejte, má na sobě bomby !”

Myslel jsem, že v tom žáru vylítnu do vzduchu, ale tlakové lahve už byly skoro prázdné,
tak vydržely. Má proklínaná těžká krosna mi právě zachránila život podruhé.
Ještě se z ní trochu kouřilo.

Do úkrytu zbýval 1 metr, tak krátká vzdálenost, ale přece tak nepřekonatelná.

Horečně jsem přemýšlel, co dál.
Ucítil jsem v kapse něco tvrdého.
Vzpomněl jsem si, že mi šéf před odchodem něco vsunul do kapsy.
Opatrně, krytý krosnou, abych nevzbudil podezření prudkým pohybem,
jsem sáhl do kapsy a vytáhl dálkový ovladač.
Ovladač!
Šéf přece říkal něco o dálkovém zapnutí toho nového robota, než jsme ho opustili.
Když ho aktivuji, vyvolá to paniku a budu moci … ne, to nepůjde, budou střílet.
Každopádně robot uteče a mě dostanou. Nesmím tedy ovladač použít, ne hned.

Měl jsem náhle nový plán, musím se dostat k robotovi.
Svitla jiskřička naděje. Ale jak zaměstnat vojáky ?

„Dej ruce nahoru, tak abychom na ně viděli,“ ozval se tlampač AMPu a hodil na mě světlomet.

Tři přeživší vojáci stáli pár kroků ode mě a všichni na mě neustále mířili.
Asi mě po předchozím zážitku považovali za velmi nebezpečného,
i když jsem byl obyčejný civil. Ale to oni nevěděli. Neměl jsem šanci.

Bez přemýšlení jsem ruce zvedl i s ovladačem, že se vzdám.

„Pozor, má v ruce detonátor, všichni pryč,“ zařval AMP a začal ze skladu couvat.

Zmoklé vojáky nemusel nikdo dvakrát pobízet.
Viděli tlakové bomby, viděli ovladač a před chvílí zažili odpálení inferna.
Cvičený vojenský mozek reagoval automaticky.

„Stáhněte se, pohyb,“ zavelel znovu AMP.
„Přece nechceme vyhodit zboží za miliardu do povětří ! A vypněte někdo sakra tu vodu!“

Psovod škaredě klel, ale vyklidil s ostatními perimetr.
Jeho doprovod na něj křikl:
„Neboj, neuteče nám, je obklíčený a když to zkusí k díře, dostaneme ho. Počkáme na posily.“
Dva z nich došli k ohořelému druhovi, zvedli ho a nesli ven.
Třetí ozbrojenec je optikou jistil.

Teď už mi asi neuvěří, že jsem jen obyčejný technik a tady jsem jen náhodou…

Vzchopil jsem se a skokem překonal zbývající metr do bezpečí za kontejnery.
Odhodil jsem krosnu, která mi nyní už jen bránila v pohybu. Nejradši bych ji políbil.

Někdo vypnul hašení a zmlkly i ty otřesné sirény, zůstaly jen kalužiny na zemi.
Sundal jsem masku a protřel si oči. Už se dýchalo lépe.
Svlékl jsem se z nepohodlné kombinézy, která mi už byla na nic a smrděla spáleninou.
Taška s nářadím byla sice mokrá, ale přežila.
Při výbuchu ležela pode mnou, bude se hodit.

Opatrně jsem vykouknul ven, vojáci nikde.
Otočil jsem se a tiše se začal protahovat škvírou při zdi směrem k novému robotovi.
Šlo to pomalu a těch pár desítek metrů mi připadalo jako věčnost.
Co chvíli jsem se zastavoval a poslouchal, zda nezaslechnu útočnou jednotku.
Ticho.Vyčkávali.Čas pracoval pro mě, ale to oni nevěděli.

Konečně jsem došel na konec nekonečné řady kontejnerů.
Bylo tu několik metrů volné plochy a v rohu stál robot.
Byl přikrytý šedou plachtou a kapala z ní voda.
Ve světle to tu vypadalo jinak, než jsem odhadoval z poslední procházky za tmy.

Znovu jsem se zaposlouchal, zda neuslyším nějaký podezřelý zvuk.
Nic, ticho.
Půjdu buď pomalu a tiše, doufaje, že sem nekoukají a projdu.
Nebo volný prostor přeběhnu a využiji momentu překvapení.
Mám jen jeden pokus, zvolil jsem tedy druhou možnost a tryskem vyrazil.
Byl jsem asi v půlce, když se ozval výkřik a po pár krocích zazněla střelba.
Stihl jsem to jen tak-tak, kulky mi hvízdly za hlavou.
Terén hlídal asi ten sniper a s optikou se blbě sleduje pohyblivý cíl.
Kdybych šel pomalu, bylo by po mě.

Podlezl jsem plachtu zezadu robota a vyšplhal se nahoru do otevřeného kokpitu.

(pokračování zde)