(začátek příběhu zde)

6. Pa’llolis

Dnešní den začal nádherně i kdy jsem trochu nevyspalý, pozdravil jsem se s Neytiri a společně jsme šli na lov, jako tenkrát když jsem poprvé skolil Yerika. Jenže dnes už jsem nebyl v pozici žáka, ale lovce. Toulali jsme se lesem, kterým proudil život jako voda v oceánu, šum lesa mi už nenaháněl hrůzu, ale uklidňoval mě, říkal mi že je vše v pořádku. Všudypřítomní Prolemuři nám dělaly ochranku a náležitě na nás upozorňovali, protože jsme ale nepotřebovaly aby o nás někdo věděl hodili jsme po nich kamením všichni utekly až na jednoho, ten se po chvíli skácel dolů s šípem v hrudi. Ten šíp měl letky jiného kmene, stejné jako měl šíp který mě nedávno zasáhl, proto jsme se s Neytiri ukryli v houštině. Po chvíli čekání jsme začali ustupovat směrem k vesnici. Nic jiného se však nestalo a tak jsme zabitého Prolemura přisoudili pouze náhodě.

Nedalo mi to a vyrazil jsem zase za mojí zajatkyní, nařídil jsem aby jí přinesly vodu a jídlo, protože vypadala opravdu velice špatně. „Nemysli si že ti za to budu vděčná Démone“ usykla a pustila se do jídla. Ruce už měla odvázané avšak nohami byla pořád připoutána k pranýři, což jí velice bránilo v pohybu, chvíli jsem tam seděl a snažil se jí přimět k rozhovoru, ptal jsem se jí na různé věci, na nic mi však neodpověděla. Až na otázku týkající se rodiny, konkrátně jejího bratra. “Jak se jmenoval tvůj bratr?“ ona div ne vyskočila a drásala se po mém hrdle „To tobě démone nepřísluší znát, měl bys hnít pod zemí a tvoje duše se smažit v pekle! Stejně zemřeš dřív dnes ulehneš ke spánku, náš kmen tě nenechá žít.“ Víc už neřekla i když jsem se o to dál snažil, jediné co bylo slyšet byl křik Prolemurů a vítr ve větvích. Odešel jsem za Moat abych se zeptal co je ten kmen zač. „ Je to kmen Pa’llolis, kmen jezdců na koních, ve válce proti Nebšťanům nám byly velkými spojenci, jenže po konci války a odletu Toruka se stáhli do sebe a začaly tě považovat za zrádce a nepřítele všech Na’vi.“, „ Takže proto mě tak nenávidí ? Protože jsem vypustl toruka a vzdal se titulu Toruk Makto?“ zíral jsem na ní s udivením. Jak mi ale vysvětlila není to jen díky tomu, kmen Pa’llolis věří, že titul Toruk Makto zaniká až se smrtí jeho nositele, a že když jsem se ho vzdal tak jsem proti Na’vi poslal Eywu která zapříčinila vznik spavé nemoci, která právě teď řádí v jejich vesnici. Ještě než jsem odešel dala mi Moat malé varování „K jejich vesnici se nepřibližuj, mohlo by tě to stát život, teď už tebe a tvojí rodinu ochrání jedině Toruk.“, z této zprávy jsem nebyl moc nadšený, ale věřil jsem že mou rodinu hradby a stráže Omatikaya bedlivě střeží. I přes varování jsem se vydal do vesnice Pa’llolis a doufal že se něco dozvím. Kupodivu nikde nebyly zádné stráže, Stromy se jen kolíbaly ve větru a sem tam byl slyšet nějaký pták, tato vesnice se jevila jako mrtvá. Když jsem došel ke středu vesnice oběvil se starý Navi připomínající našeho již zesnulého Eytukena, kupodivu uměl dobře anglicky „Co ty tu démone pohledáváš? Jak se opovažuješ vkročit na posvátnou půdu našeho kmene? Je-li ti život milí odejdi od sud a víc se nevracej! Dva naši lidé jsou teď kvůli tobě mrtví a zbytek vesnice umírá na spavou nemoc, to všechno kvůli tobě. Chceš-li náš lid i svou rodinu uchránit najdi pro nás …“

Starý se vzepjal a skácel se na zem k mým nohám, v jeho zádech byl šíp, co ale bylo horší že šíp jeho vesnice. Někdo ho střelil ze zálohy aby mi nemohl povědět víc. Na nic jsem ale nečekal a začal utíkat pryč. Vše co jsem teď potřeboval ze všeho nejméně by byl zásah šípem. Po mém návratu byla už Neytiri s malým v posteli a vyčkávali na můj příchod. Vytáhl jsem Neytiri a všechno jí řekl o starci, spavé nemoci a důvodu toho všeho. Ona mě jen objala a začala plakat, tak usilovně, že jsem i já podlehl a plakal jsem sní. V tu chvíli přestalo existovat vše, byl jsem jen já, moje milovaná a Eywa, která nás spojila dohromady, Stromi, květiny, houby a zvířata to vše bylo v tu chvíli spojené a souzněmé. Mohl jsem cítit každičký list stromu, který právě upadl, každou smrt zvířete a veškerou bolest lidu Na’vi. Ve srovnání s tím vším jsem si uvědomil jak maličký jsem, že život jednoho kmene má větší hodnotu než můj, ale také že se nehodlám svého života jen tak vzdát. Ti lidé nevědí že za to nemůžu já ale ta modrá tekutina která způsobuje spavou nemoc. Ať už se tu objevila od kudkoli určitě to nebyla náhoda. S Neytiri jsme byly v pevném oběti ještě pár chvil, možná hodin než jsme ulehli ke spánku. Připadám si teď nicotný jako lístek stromu. Líbám svou ženu a ukládám svého syna ke spánku. Kéž by takový, jako je tato chvíle byl i celý den.

(pokračování zde)