Obsah                   Melodie na pozadí

19. Střecha

Několik dnů trvající horka způsobila, že dešťová voda byla mimořádně teplá a příjemná.
Naprosto vyčerpaný, ale také šťastný, že přežil téměř jistou smrt, Tsutey v dešti usnul.

Zdálo se mu, že se vrátil do Rodného stromu jako hrdina.
Díky němu Nebešťané ukončili kácení stromů a stavbu cesty.
Klan ho vítal a oslavoval!
Ozval se křik a přilétl jeho věrný ikran.
Navi se rozestoupili a na konci uličky stála Sylwanin, zdravá a krásná.
Měla na sobě ty nádherné ozdoby z modrých květin.
Usmívala se na něj.
Pak k němu pomalu přicházela a stále se tak krásně usmívala, jak to umí jen ona.
Tsutey k ní natáhl ruce, aby ji mohl obejmout.
Ona ale uhnula a podala mu nádobu s pitím pro vítěze.
Přijal ji a napil se.
Měl velikou žízeň!
Pil a stále jen pil, jako by nádoba byla bezedná.
Asi to přehnal a rozkašlal se.
Připadalo mu, že se zase topí!
Odhodil pití a chtěl konečně obejmout Sylwanin.
Sáhl ale do prázdna a … probudil se.

Tsutey zvedl hlavu a začal kašlat.
Pohlédl před sebe a zjistil, že spadl hlavou do temného otvoru plného vody.
Asi usnul a ve spánku sebou hodně házel.
Cítil se plný, asi se té vody dost napil, než se probudil.
Sen v jeho hlavě ještě dozníval…
Zavřel oči, aby si vychutnal sladký obraz Sylwanin, ale bylo pozdě.
Chvíle snu pominula a on si uvědomil, že je stále uvnitř Pevnosti Nebešťanů.
Povzdychl si.
Zvedl hlavu k obloze.
Začínalo svítat.
Těžká bouřková mračna zmizela a už jen jemně poprchávalo.
Rozhlédl se.
Nikde nikdo. Byl klid.
Znovu pohlédl na vodu v hranatém otvoru.
V denním světle mu nepřipadala nijak zvlášť nebezpečná.
Jen voda.
Ale po tom, co zažil, věděl, jak je tam hluboko.
Zvedl se a těžký kovový poklop zavřel.
Byl těžší, než si myslel. Dalo mu to zabrat.
Nesmí tu zůstat žádná stopa, co by na něj mohla upozornit.
Na zemi skoro ani nebyl vidět, proto si tehdy poklopu vůbec nevšiml.

Pak přiběhl k blízkým rourám stojícím nedaleko.
Chvíli se rozhlížel a pak si zde klidně vykonal svou potřebu.
Už byl zase oblečený jako Navi a déšť mu tak nevadil.
Oblečení od Grace i skořápka na hlavu zůstaly někde dole pod vodou.
Třeba je tam jednou Nebešťané najdou a budou jen hádat, kdo se tam utopil.
Musí si nyní proto dávat pozor, aby ho nikdo nezahlédl.

Tsutey obhlížel částečně zastřešenou část nedaleké rafinerie a vzpomínal, co tam viděl.
Poznával 2 místa pro nákladní stroje, které odvážely písek.
Ten se sypal nahoru na stroj a skrápěla ho voda, aby se neprášilo.
Jezdec ve stroji nebyl, přišel, až byl plný a pak se strojem odjel.
Ale oba stroje hlídal Nebešťan schovaný nahoře na vyhlídce.
Tsutey pohlédl na kabinu pro Nebešťana, byla prázdná.
Zatím bylo brzy a klid.
To se ale jistě zanedlouho změní.
Vstal a popošel do boku.
Všiml si, že v určitém místě je mezi strážním místem a jím trubka sypající písek.
Kdyby se po ní spustil shora, Nebešťan by ho neviděl.
A pak by mohl seskočit na stroj a zahrabat se do písku.
Na zemi zůstat nemůže, není se tu kde schovat.
Musí se tedy dostat nahoru na střechu.
Ale kudy?
Rozhlédl se a rychle přeběhl volné prostranství k rafinerii.
Postupoval podél zdi, až našel, co potřeboval.
Na rohu vedl nahoru kovový žebřík.
Také nešikovní Nebešťané se tam nějak musejí dostat.
Tsutey neváhal a hbitě vylezl nahoru.
Bylo to tak 8 jeho postav nad sebou, ale Tsutey byl na výšky zvyklý.
Když se nějaký Navi bál výšek a měl závrať, pokládalo se to za nemoc, která se musí překonat.

Střecha byla šikmá a kluzká, musí být opatrný.
Na hřbetu střechy vedlo hladké a pevné kovové lano, kterého se dalo držet.
Postupoval při okraji, až našel místo nakládky.
Prohlížel si vzdušnou cestu k písečné trubce na konci.
Také na ní bylo kovové lano, na konci ohnuté nahoru a zakončené do špičky.
Asi aby si každý všiml, že tam lano končí.
K prvnímu stroji pod střechou se nedostane, ale k tomu vzdálenějšímu to půjde.
Jakmile bude plný, tiše se spustí na něj.
Zatím ale musí vyčkat.

Tsutey se vrátil podél kovového lana na obrovskou hlavní střechu a vylezl až na samý vrcholek.
Vyšší byly jen tenké kouřící stavby nedaleko a vedlo na ně také kovové lano, kterého se držel.
Jejich vrcholky se blížily k nízko plujících mračnům a nahoře svítila červená světélka.
Na hřbetu střechy zalehl a rozhlížel se po Pevnosti.
Měl odtud fantastický výhled a jeho ostrý zrak mu skvěle sloužil.
Viděl na celou středovou plochu, na hlavní stavbu i létající a pojízdné stroje.
Zkusil je spočítat, ale pak přestal, bylo jich mnoho.
Teprve shora viděl skutečnou početní sílu nepřátel.
Jasná noční světla postupně zhasínala a Pevnost se probouzela k životu.
Viděl spěchající Nebešťany a všiml si, že chodí ve skupinách.
Každá taková skupina měla stejné oblečení, asi podle práce, na kterou byla přidělena.
Jen vojáci byli všichni stejní.
Teď v dešti měli na sobě jiné lesklé oblečení proti vodě, aby nezmokli.
Fascinovalo ho, jak Nebešťané pořád něco někam přenášeli jako pracovitý hmyz.
Nebo jak vojáci stále dokola zdravili svého velitele, i když ho už jednou pozdravili.
Měl pod sebou zajímavé divadlo, kterého si užíval.
Bavilo ho pozorovat to dění dole.

Opět se silně rozpršelo a voda rychle stékala po hladké střeše dolů.
Voda mu nevadila, byl na déšť zvyklý.
Zvedl hlavu k obloze.
Ochladilo se a mraky ztmavly.
Otočil se na záda a oběma rukama se držel lana, aby nesklouzl.
Vychutnával si dopadající kapky a odpočíval před blížícím se útěkem.
Voda mu stékala pod nohama do kovového žlábku ve střeše.
Pak se zablesklo a hned na to ostře práskl ohlušující hrom!
Tsutey sebou škubnul, jak se uleknul!
Pohlédl k vysokým stavbám a uviděl, jak jedno červené světélko zasáhl jasný klikatý blesk.

Ruce, kterými se držel hladkého lana, se mu náhle samovolně sevřely v pěsti!
Křečovitě se mu stáhly svaly na rukou, nohou i na břiše.
Jeho tělo se prohnulo jako luk a zadek se mu nadzvedl vysoko do oblouku nad plochu střechy.
Překvapeně koukal na své stažené břicho, jak se napružené v křeči chvěje nahoru a dolů.
Cítil, jak jím prochází neznámá obrovská síla.
Copánek mu sklouzl na střechu a hned na to ucítil prudkou bolest v hlavě.
Před očima mu zajiskřilo a on oslepl!
Nemohl se pohnout!
Nemohl dýchat ani vykřiknout!
Naprosto ho to ochromilo!
Uvědomoval si své napružené tělo, nad kterým naprosto ztratil kontrolu.
Rozum mu stále sloužil, tak všechno bolestivě cítil.
Po těle se mu rozléval rostoucí intenzivní příliv tepla.

Když hrom odezněl, síla ho pustila.
Jeho zadek hlasitě plesknul zpět na mokrou střechu.
Zrak se mu vracel a on se nechápavě rozhlížel, co se to vlastně stalo.
Uvědomil si, že se pomočil.
Ale to byl ten nejmenší problém.
Ruce sevřené kolem lana se mu jeho vahou pootevřely.
Tsutey začal klouzat po střeše dolů.
Snažil se něčeho zachytit, ale končetiny ho vůbec neposlouchaly.
Jen hlavou mohl hýbat.
Cítil brnění po celém těle.
Svaly ho bolely, jako by byly namožené.
Dlaně a chodidla ostře pálily, jako by stoupl do ohně.
Byl pouhý divák, co sledoval, jak pomalu sjíždí z vysoké střechy dolů.
Pohyb se chvílemi zrychloval a někdy se i na chvíli zastavil.
Stékající voda ho ale zanedlouho zase uvolnila.
Tsutey si uvědomil smrtelné nebezpečí.
Okraj střechy se nezadržitelně blížil a on s tím nemohl vůbec nic dělat!

Potom si všiml, že kousek dole vlevo vede u okraje ocelové lano a mizí pod střechou.
Kdyby se mu povedlo posunout se doleva, zachytil by se o ně a nespadl by.
Mohl hýbat jen hlavou, tak se temenem začal odstrkovat doleva.
Trošku to zabíralo, ale jeho sestup se tak jen zrychlil.
Zoufale se snažil dostat nalevo a zachránit se.
Okraj střechy byl už téměř na dosah, když se mu podařilo více odstrčit.
Sesmekl se poslední kousek a zachytil se nohama téměř na konci hladkého lana.
Jen půl kroku vedle a následoval by smrtící pád do hlubiny dolů.
Nespadl!

Tsutey strachem zapomněl dýchat a začal se dusit.
Nyní zjistil, že dýchat už může a tak to hlubokými sípavými dechy doháněl.
Znovu se zablesklo a ozvala se další hromová rána.
A opět ucítil křeč procházející jeho tělem.
Tentokrát ale jen od nohou a nebylo to už tak strašné, jako nahoře poprvé.
Uvědomil si, že blesk a hladké kovové lano spolu souvisí a nesmí se ho dotýkat.
Ale jak se mohl nedotýkat lana, které ho chránilo před jistou smrtí pádu z výšky?
A tak si opakovaně užíval kontrakcí svalů při každém úderu blesku.
Sám se nemohl hýbat a uhnout.
Z hrdla se mu vydral pokaždé hlasitý výkřik, který nedokázal zadržet.

* * *

Dole procházela hlídka 2 vojáků.
Náhle se zablesklo a hlasitě práskl hrom.
„Fuj, to byla šlupka!” lekl se jeden.
„Šlo to nahoře do komína, čistý zásah,“ komentoval to druhý.
„Slyšel jsi to? Jako by někdo vykřikl,“ ptal se první.
Znovu udeřil blesk a oba nyní poslouchali.
„Jo, slyšel jsem to také,“ řekl druhý.
„Co to může být?“ zeptal se první.
„To si jen Pandorský duch užívá bouřku,“ zněla odpověď.
Vojáci se zasmáli vtipu.
„Psa by do toho nečasu nevyhnal a my musíme tak brzo hlídkovat.“
„Tady psa těžko. V místním vzduchu by hned chcípnul.“
„No Quaritch prý něco říkal, že se na psovi už pracuje.“
„Jo a bude to nějaký místní kříženec nebo s maskou na čenichu?“
„To by mě pak zajímalo, co asi vyčenichá pes s dýchací maskou?“
Vojáci se rozchechtali při té představě.
„Třeba to bude pes avatar?“
Pomalu se vzdalovali a čas zabíjeli dalšími podobnými ujetými úvahami.

* * *

Tsutey s očekáváním další bolesti hleděl na červená světélka, kam dopadaly blesky.
Každý blesk bolestivě pocítil na svém těle.
Snad ještě horší než samotná bolest bylo to čekání, až konečně přijde.
Pak začal foukat vítr a nízká mračna konečně odvál dále.
Další blesk už neudeřil.
Bouřka skončila a on si oddechl.
Začal se soustředit na své paralyzované tělo.
Cítil namožené svaly a pálení na nohou, v dlaních a na konci copánku.
Snažil se pohnout, ale marně.
Pohlédl nad sebe na svou pravou ruku a soustředil se jen na ni.
Pohnul prstem!
Radostně to zkoušel znovu a znovu.
Prst ho začínal poslouchat.
Pak i druhý vedle něj.
Pohlédl na levou ruku a také pohnul prsty.
Cit se mu začínal pomalu vracet.
Bude to chvíli trvat, ale dostane se z toho.
Úspěch ho povzbudil a tak se usilovně snažil rozhýbat své končetiny.

* * *

Grace stála v bílém plášti u oroseného okna laboratoře a hleděla ven na základnu.
Zmoklí technici tam něco převáželi na plošině přikryté igelitem proti dešti,
který jim vítr právě strhnul a tak ho jeden honil po ploše.
Usmála se tomu.
V dálce zahlédla pochodovat vojenské AMP.
Od rafinerie se zablesklo a uslyšela hlasité dunění hromu.
Dvoučlenná hlídka vojáků se nedaleko krčila v pláštěnkách a jak jinak, kouřila.
Dnes měli den, které neměla ráda.
Třídili výsledky výzkumu a psali pravidelné měsíční hlášení, které společnost vyžadovala.
Neměla ráda toto elektronické papírování.
Mnohem raději by byla venku v terénu a něco zkoumala.
Dnes se nespojí se svým avatarem a nepostará se tak o jeho tělo.
Ale jeden den nebyl problém, to vydrží.

Povzdychla si a zapálila si také cigaretu.
Pohlédla na kouřící bílou tyčinku mezi prsty a vzpomněla si,
jak kritizovala kolegyně, že kouří a ona že by to do pusy nevzala.
Všechno se mění.
Pak se k ní naklonila kolegyně:
„Doktorko Augustinová, pan Selfridge chce s vámi mluvit.
Máte se hned hlásit u něj …“
„Jo, jo, vždyť už jdu, slyšela jsem,“ odsekla a zase zamáčkla cigaretu.
Čeká ji další z mnoha ranních hádek s ekonomickým šéfem základny.
Určitě jí bude chtít zase seškrtat rozpočet a jako argument použije nedávné požáry a nutné úspory.
Ona mu odpoví, že to není její věc, že vojáci selhali a palivový tank neuhlídali.
Pak se do toho vloží s výhružkami plukovník Quaritch a budou na ni dva.
Když vyběhla schody a uviděla Selfridge s Quaritchem pohromadě,
jak na ni nedočkavě a hladově koukají, bylo jí jasné, že měla pravdu.

* * *

Tsutey se krčil v dešti na střeše rafinerie a střežil se dotknout hladkého lana.
Bázlivě se stále ohlížel na vysoké kouřící stavby, zda tam nezahlédne blesk.
Po pomalých začátcích se mu cit do rukou a nohou rychle vrátil.
Končetiny si nyní třel, aby si uvolnil ztuhlé namožené svaly.

Z vyprávění slyšel, že kdysi při velké bouřce blesk udeřil do Rodného stromu.
Naštěstí to bylo v době spánku a všichni zrovna leželi ve spacích sítích, tak se jim nic nestalo.
Pár Naviů ale bylo v koruně stromu a ti prý také měli popáleniny na rukou a nohou.
Jeden nešťastník zemřel, protože spadl z výšky středem stromu.
Ráno pak pod stromem našli i mrtvé ikrany.
Na několika suchých místech začal strom dokonce hořet.
Navi ho museli rychle uhasit a zkontrolovat, zda nehoří i někde jinde.
Říká se, že blesk tehdy spálil vršek stromu a ten od té doby již neroste do výšky.
Proto se na to nezapomnělo a příběh se stále vypráví.
Ale to už bylo dávno, sotva si na to vzpomněl.
Tsutey už asi chápal, proč ten Navi tehdy zemřel pádem z výšky.
Jestli se mu stalo totéž, co jemu, ochrnul a nemohl se pohnout,
natož se něčeho při pádu chytit.

Na rukou měl v každé dlani a na prstech vypálenou tmavou skvrnu až do živého masa,
jako by do ruky vzal ohořelý klacek nebo na něj stoupl.
Na nohou na tom s popáleninami nebyl o mnoho lépe,
i když zrohovatělá kůže na nich byla mnohem odolnější.
Pohlédl na konec svého copánku.
Pálil.
Nervová vlákna měla krvavé zabarvení do červena a splihle bez života visela.
Pohyb vláken byl u Naviů ukazatelem zdraví jedince, nehybná vlákna značila nemoc.
Opatrně si je oblízl, ale nepomohlo to.
O copánek měl největší strach.
V tomto stavu by nemohl ani letět na svém ikranovi!
Zamyslel se, jaké by to bylo, kdyby tu pro něj na střechu zaletěl.
Za chvíli by byl doma u klanu.
A nebo by mu ho nepřátelé zastřelili!
Zaplašil chmurné myšlenky.
Popáleniny to byly bolestivé, chce to jen čas.
V Rodném stromě by pár dnů zůstal doma, rány si namazal léčivou mastí a odpočíval.
Moudrá Moat by mu pomohla s léčbou, každý se na ni v nouzi obracel.
Tady u sebe žádnou mast neměl, ani neměl přístup do lesa, aby si sám nasbíral léčivé byliny.
A svůj léčivý váček musel nechat u cesty, aby se nenamočil.
Odlezl na bezpečné místo a lehl si na záda.
Musel nabrat síly na cestu ven z Pevnosti.
Nemůže tu zůstat celý další den o hladu kvůli své neopatrnosti při bouřce.

* * *

„Hej, hombre!” pozdravil snědý řidič směnaře, který zrovna šplhal na svou vyhlídku.
„Taky tě rád vidím, Chosé,“ odpověděl mu starší muž ironicky.
„Tak jak to jde, amigo?“ zeptal se ho řidič.
„Ále, myslel jsem, že nám aspoň v tom dešti dají volno a vidíš sám.“
povzdychl se postarší muž a sám se zeptal:
„Ale o tobě jsem slyšel, že jsi včera uváznul i s nákladem?“
„Vysypala se mi převodovka, vieja perra, museli mě odtáhnout,“ odplivnul si na zem.
„Tak mě sem šoupli na odpad. Zrovna mě!“
„S takovou si tento měsíc nevyděláš ani na cigarety,“ ušklíbl se směnař.
Řidič to jakoby přeslech a zeptal se:
„Chicos jsou kutlochu?“
„Dnes mají volno. Prý tě včera zase v kartách pěkně oškubali?“
zastavil se šéf na žebříku a kouknul dolů.
„Však já jim to zaplatím, žádný strachy,“ ohradil se řidič.
„Ale kdybyste mě založil, tak hned jak vyhraju, vám to vrátím,“ škemral.
„Ještě mi dlužíš od minula, parchante, tak to na mě nezkoušej!” křikl dolů směnař a dodal:
„Vidíš? Mašinu máš rozebranou, mohl jsi si válet šunky a teď musíš makat za jiný!”
„No jo, no jo, snad jsem tak moc neřekl!“ odsekl řidič a znovu si odplivl.
Váhal, jestli si jít hodit partičku a riskovat tak nakládačku za nesplacené dluhy,
ale dnes tu bude stejně sám. Náklaďák už přistavil a tak vyšplhal zpátky do kabiny.
Směnař se usadil na vyhlídce a zapnul kontrolní obrazovky.
Z otočné kabiny měl výhled do všech stran v této části haly.
Když zahlédl čouhat špinavé boty z okna náklaďáku, povzdechl si:
„Zase chrápe, hovado. S takovými lidmi mám pak plnit plán!”
Natáhl ruku na tlačítko sirény, ale pak si to rozmyslel.
Až bude stroj plný, tak mu to osladí.
Počká pěkně, až tvrdě usne.
Usmál se a otočil vedlejší knoflík do polohy MAX.
Bude mít pěkný budíček, siréna byla hned u vjezdu nad vozem.
Tato myšlenka mu tak zvedla náladu, že se rozhlédl opatrně kolem.
Nikde nikdo.
Dopravníky jely automaticky.
Vytáhl z kapsy placatici a pořádně se posilnil jejím obsahem.

* * *

Tsutey si lízal rány na rukou, protože na nohy si jazykem nedosáhl.
Už nějakou dobu sledoval, že pod ním stojí nákladní stroj a písek se nepřetržitě sype.
Jen jeho jezdec nechtěl odejít a seděl uvnitř.
Další stroj nepřijel.
Nemohl riskovat, že tento odjede a bude tu další strašnou noc.
Když byla hromada písku už veliká, rozhodl se risknout sestup.
Bázlivě pohlédl na světélka na vysokých stavbách, zda neuvidí blesky.
Nic neviděl, bouře již odešla pryč.
Několikrát opatrně ťuknul prsty do kovového lana, zda nedostane ránu.
Nic se nedělo.
Na dnešní mučení dlouho nezapomene, takovou bolest nepamatoval.
Konečně sebral odvahu a chytl se hladkého lana.
Nic mu neudělalo.
Naposledy pohlédl k červeným světélkům a začal ručkovat po střeše k násypníku.
Tam lano končilo, tak širokou trubku opatrně obejmul oběma rukama a začal se spouštět dolů.
Už byl skoro na konci.
Opatrně vyhlédl bokem na Nebešťana, co tu na vyhlídce hlídal.
Něco tam kutil a nedíval se jeho směrem.
Skvěle!
Pokračoval  pomalu v sestupu k místu, kde byla trubka hladká a nebylo se tak již čeho zachytit.
Od tohoto místa tedy nebylo návratu zpět.

Když tu náhle uslyšel příšerný řev!
Uši mu vylítly do pozoru a končetiny sebou cukly!
Lekl se a pustil se!
Padal několik metrů volným pádem.
Spadl na hromadu písku a další se mu sypal na hlavu.
Pohlédl nahoru na Nebešťana.
Díval se přímo na něj!
Rychle se skulil stranou za vrcholek písku a začal se zahrabávat.
Stále padající písek mu v tom pomáhal.
Dolů před obličej si smotal copánek, aby přes jeho vlasy mohl dýchat.
Pak okolí potemnělo, jak ho písek zasypal.

* * *

Směnař viděl, že je náklaďák už téměř plný.
Vypnul podavač a nechal běžet jen šnekový dopravník, aby se vyprázdnil.
Pak se pohodlně uvelebil v sedačce a stiskl krátce knoflík alarmu.
Těšil se na nadcházející divadlo, i když riskoval, že sem vlítne hlídka vojáků.
Ozval se příšerný jekot sirény.
Nohy řidiče v okénku sebou škubly a zmizely v kabině.
Ale pak uviděl něco, co nečekal!
Na korbě na písku stál navijský domorodec a zíral upřeně přímo na něj.
Nechápal, kde se tam najednou vzal.
Padající písek přes něj vytvářel něco jako opar.
Zavřel oči a promnul si je.
Pak je opět otevřel a domorodec byl pryč.
Pohlédl na placatici, co ležela na pultě.
„Sakra, musím přestat chlastat! Už vidím duchy,“ zamumlal si pro sebe.

Řidič mezitím vylétl ven, jako by šlo o život!
Rozhlédl se kolem, co se děje a zaklel.
V ruce držel pistoli.
Pak zamžoural nahoru do světlometu a zařval:
„Co blbneš, chceš mě zabít?“
Směnař zapnul tlampač:
„Máš naloženo, ochrapo, tak odjezd!”
Ale nějak už mu nebylo do smíchu.

Chosé si z okénka odplivl, nastartoval a zmizel z dohledu směnaře.
Když dojel k bráně, zastavila ho hlídka:
„Vezmeš k dolu servisní směnu, vypadlo jedno čerpadlo!”
Na korbu vylezli 4 technici a 2 vojáci.
Žebřík byl pro všechny malý, usadili se proto vepředu nad kabinou.
Brána se otevřela a stroj vyjel blátem do deště.

* * *

Tsutey cítil, jak písek přestal padat.
Pak se stroj rozechvěl a kolébavě rozjel.
Slyšel hluk jeho pohonu.
Písek se začal otřesy hutnit a dýchání mu tak šlo hůře.
Ale musí vydržet, aby ho hlídka neobjevila.
Po chvíli pohyb ustal a pak zaslechl zvuk brány.
Ticho trvalo skoro nekonečnou chvíli.
Pak se stroj zase rozjel.
Usmál se. Povedlo se!
Za chvíli je venku na svobodě!
Pro jistotu ještě chvíli čekal, aby byl z dohledu brány.
Pak se zvedl z písku a chtěl se otřepat.
Mokrý písek měl přilepený po celém těle, včetně tváře.
Ale ani nezačal.
Hleděl na 6 Nebešťanů, kteří seděli jen pár kroků od něj.
A ti na něj zrovna tak zírali jako na ducha!

(pokračování zde)