Začátek příběhu

Nolaah – 3. Lovcem klanu

Od jeho šíleného kousku s Modrým ohněm už uplynul rok.
Jeho otec tehdy jako jediný zahynul a on sotva přežil.
Srdce se mu sevřelo žalem, kdykoliv si vzpomněl na jeho smutnou ustaranou tvář.
Vychovávat sám syna bylo pro něj těžké a jinou ženu si již nenašel.
Když pak Strážce ohně přijal Nolaaha do své rodiny, všechno se změnilo.
Celý klan se sešel, když Oloeyktan slavnostně vyhledal jeho Kámen života
a Strážce ohně na něj osobně vyškrábal znak své rodiny.
Tím oficiálně převzal všechna práva a povinnosti jeho otce.
Nolaah se pak přestěhoval do jeho velikého výklenku
a Strážce mu věnoval hebkou kůži jako přikrývku. Nolaah se těšil,
že bude nablízku krásné Minari a novým postavením si získá úctu klanu.
Jeho vrstevníci mu viditelně jeho nové místo záviděli.
Jenže to netušil, co ho čeká.
Nyní často vzpomínal na bezstarostné chvíle s vlastním otcem.
Záhy totiž zjistil, že v jeho novém domově vládne přísná disciplína!

Strážce vyžadoval naprostou poslušnost a Minari to brala jako samozřejmost.
Nolaah musel dodržovat nové zvyky rodiny jako společné ranní mytí a první jídlo,
služby u Modrého ohně měl častěji než kdy předtím zažil, musel počítat vypálené nádoby,
pořád něco přenášet a uklízet a tak stále dokola.
Nechápal, že Minari neprotestovala a všechno to peskování snášela.

Jednou měl mít zase službu u ohně, ale nechal se přemluvit kamarády a vyrazili na lov.
Když se večer vrátili, Strážce se ani nepodíval na jeho úlovek a místo toho se ho zeptal:
„Dnes jsi měl mít službu u ohně. Jak to, že jsi své místo opustil?”
Nolaah tehdy zalhal, že o ničem nevěděl a službu mít neměl. Ale to neměl dělat.
Jeho vlastní otec by ho jen napomenul, tak nečekal tak silnou reakci.
Jestli něco Strážce ohně bytostně nesnášel, tak to byla lež.
Když mu pak ještě řekl, že stejně není jeho vlastní otec, nádoba trpělivosti přetekla.
„Čekal jsem, že jednou k tomu dojde. Varoval jsem tě a opakovaně.
Od obřadu jsem tvůj otec, sám jsi souhlasil a to už nezměníš.
Kdyby jsi za mnou přišel a požádal mě, pustil bych tě.
Ale že jsi svévolně opustil svoje místo a ještě mi lžeš, to si zaslouží trest!”

Pak poručil dvěma dospělým, aby Nolaaha vzali ven k místu hanby.
Byly to do země zaražené kůly, s nahoře vodorovně uvázanými větvemi.
Na kůlech byly pověšeny malé odporné kostry hlodavců hlavou dolů na znak potupy.
Stály hned vedle vchodu do jeskyní, tak kolem nich musel projít každý.
Tam se potupně o hladu uvazovali hříšníci, na různě dlouhou dobu podle stupně prohřešku.
Nemohli si ani odskočit vykonat potřebu a o to pak byla potupa horší.
Nolaah se nezmohl na slovo a šel s nimi.

Připoutali ho za ruce nad hlavou a čekali, až přijde Strážce ohně.
Kolem se okamžitě seběhl zvědavý dav a čekal, co bude.
Strážce si sjednal ticho a nahlas prohlásil:
„Nolaah svévolně opustil posvátný Modrý oheň a vystavil tak klan nebezpečí jeho vyhasnutí.
Navíc mi opakovaně lhal a proto jsem se rozhodl ho veřejně potrestat, pro výstrahu ostatním.”
Pak přivolal Minari a postavil ji přímo před Nolaaha, aby na ni viděl.
Poté se naklonil k Nolaahovi a tiše mu řekl:
„Teď ukaž, jak umíš snášet bolest.”
Mazaný Strážce věděl, jak na něj!

Nolaah se styděl a klopil hlavu. Nečekal, že jeho nový otec z toho udělá veřejnou věc.
Všiml si vepředu několika mladíků. Teď už mu jistě jeho místo nezáviděli.
Strážce pak vytáhl široký kožený řemen a obešel ho.
Nolaahův ocásek ho nervózně švihl přes tvář, tak jeho konec uchopil,
stočil do smyčky a stejnou rukou ho pevně chytl za silný kořen ocásku u zadku.
Nolaah vykvikl, Strážce měl pevný stisk Thanatora.
Nadzvedl ho ze země, že stál na špičkách a odhalil mu vzadu suknici.
Pak ho několikrát silně přetáhl přes holé hýždě řemenem. Pokaždé to hlasitě prásklo.
Nolaah viděl nohy Minari, stojící před ním a tak se zuby zakousl do rtu, aby nekřičel.
Čekal bolest a také přišla. Pořádná bolest! Ale vydržel a nevykřikl. Na rtu ucítil krev.
Když strážce skončil, prohlásil ke klanu:
„Takhle se chová muž, když dokáže přijmout trest a neřve u toho jako malé děcko.
Budiž to ostatním ponaučením.”
I to byl způsob, jak si Strážce ohně získával před ostatními respekt.

Když Nolaaha odvázali, ihned hanbou zmizel a den se skrýval kolem řeky.
Doufal, že si nikdo nevšiml, že se při výprasku pomočil.
Později mu došlo, že to nemá smysl se skrývat, vrátil se domů.
Strážce na něj pohlédl, jako by na něco čekal.
Snad aby mu ještě poděkoval. Ale Nolaah pochopil a omluvil se.
„Doufám, že už si budeme říkat vždy jen pravdu,” na to Strážce ohně.
Když odešel, Minari se k Nolaahovi naklonila a tajemně mu pošeptala:
„I já dostala výprask a ne jednou. Otec si umí sjednat poslušnost!”
„Tak to teda umí,” odpověděl a sykl, když usedl na okraj lůžka.
Další lež už nikdy neriskoval.

* * *

Nolaah s přáteli konečně dokončili poslední skrýš nedaleko lesa nad soutokem řek.
Jeden následující večer k němu přišel jeho nový otec a zeptal se ho:
„Ještě stále chceš být lovcem klanu?”
„To bych moc chtěl,” překvapeně odpověděl Nolaah.
„Tak pojď se mnou, teď můžeš změnit svůj osud.”

Odvedl Nolaaha k poradnímu stromu, kde seděla ve velkém půlkruhu rada klanu.
Důležití muži i ženy, kteří vynikali ve svém oboru a měli tak vliv na dění v klanu.
A také zkušení lovci klanu, kteří si Nolaaha povýšeně měřili svým zrakem.
Nolaah věděl, že sem nemá přístup a tak trpělivě čekal, až ho Oloeyktan vyzve.
„Předstup, Nolaahu!”
S bušícím srdcem procházel řadami elity klanu a dával si pozor,
aby nezakopl o kořen nebo někomu nešlápl na ocas.
Strážce ohně se posadil vedle Oloeyktana a klidně na něj hleděl.

„Prý nám chceš něco říci, posloucháme!” řekl starý Oloeyktan.
Všechny oči se obrátily k němu a bedlivě ho sledovaly.
Nolaah nebyl rád středem pozornosti. Přešlápl nervózně z nohy na nohu.
V ústech mu vyschlo a přece několikrát polknul.
Nevěděl, co říct, nebyl připraven na oficiální přijetí!
Zoufale pohlédl na Strážce ohně.
Ten ho upřeně sledoval, mlčky jako ostatní.
Jak bylo jeho zvykem, vůbec mu to neusnadnil.

Pak konečně ze sebe vysoukal:
„Chtěl bych se stál lovcem klanu!”
Kolem se ozval smích, jako by řekl nějaký vtip. I Strážce ohně se smál.
„My přece víme, že chceš být lovcem. To je vše, co jsi nám přišel říct?” na to Oloeyktan.
Nolaah znovu prosebně pohlédl na Strážce ohně, opět marně.
Nakonec řekl, co mu na jazyk přišlo:
„Jsem už dospělý. Ovládám dobře nůž, provaz, luk i oštěp.
Umím se plavit na řece, rybařit i sám přežít v lese.
Svou odvahu a oddanost jsem klanu prokázal zapálením posvátného Modrého ohně.
A se svými přáteli jsem nedávno dokončil poslední úkryt na cestě přes sopečné pláně.
Od té doby už několika Naviům úkryty zachránily život.
Cesta je tak bezpečnější než kdykoliv předtím a přináší klanu užitek.
Zasloužím si zvolit místo lovce stejně jako mí přátelé.
Tímto žádám klan, abych se mohl stát řádným lovcem!”

V klanu to zašumělo, jeho proslov viditelně udělal dojem.
Oloeyktan si zvednutou rukou sjednal klid:
„Místo chlapce nyní promluvil muž. Nyní se vzdal a klan zváží tvou žádost.”
Nolaah se vrátil do svého výklenku, ale nevydržel na místě.
Šel proto pomáhat k Modrému ohni, i když neměl službu.
Čas se vlekl neskutečně pomalu, než konečně uviděl Strážce ohně, jak se vrací.
Když se ho nedočkavě zeptal:
„Jak to dopadlo?” ten jen odpověděl:
„Později. Trpělivost je přece ctností lovce.”
Během přestavby pece a vynášení horkých vypálených nádob už spolu nepromluvili.
Po práci se vrátili do rodinného skalního výklenku. Minari už spala.
Jestli Nolaah čekal, že se konečně dozví výsledek jednání rady, mýlil se.
Strážce ohně si svlékl zaprášený oděv, opláchl se v míse s vodou a ulehl.
Mladíka si nevšímal.
Nolaah si povzdychl. Tak to nedopadlo dobře. Chvíli netrpělivě přecházel po výklenku.
Pak také ulehl, ale usnout nemohl. Dlouho se převaloval nervózně z boku na bok.
Netušil, že ani Strážce ohně nespí.

Velký muž koukal do šera jeskyně a usmíval se.
Chtěl, aby si Nolaah své místo u klanu vybojoval sám, bez jeho pomoci.
A Nolaah ho dnes nezklamal.
Do jednání v této věci se jako jeho otec nezapojil, i když nebylo jednoduché.
Lovce tvořily již generace rodin, kdy dovednosti přecházely z otce na syna.
Nestávalo se často, aby se lovcem stal blátošlap a tak byli proti.
Nikomu se nechtělo cvičit cizího syna, když měli své vlastní.
Konečné slovo měl ale Oloeyktan, když prohlásil:
„Nolaah je mladý a nezkušený. Takoví jsme ale byli všichni.
Tento rok se bude nadále věnovat výrobě nádob a zesílí.
Po této zimě pak budou mít lovci 3 nové učedníky.
Pak se ukáže, jestli si zaslouží jejich důvěru.”

Nolaah tlumeně vzdychl a opět se převalil.
Strážce se tiše usmál. Chápal jeho netrpělivost.
Však se to zítra dozví.

* * *

Nolaah přihodil několik vlhkých větví na oheň a rychle se vzdálil.
Z ohně se zvedal hustý šedý dým a nad ním se udilo rozvěšené maso.
Spousta masa. A krásně vonělo.
Za ním se ozvalo zakašlání.
Ohlédl se a jeho oči se setkali s jeho dvěma přáteli.
Ušklíbli se na sebe a Nolaah se povzdechl.
Usadil se vedle nich a vzal si do ruky jednu ořezanou uzenou kost, aby z ní okousal zbytky masa.
Těžké kosti sebou nepotáhnou a uzené maso je bez vody o dost lehčí a nezkazí se.
Seděl na padlém stromu, okusoval svou kost a koukal přitom do kouřícího ohně.
Ne, takto si svou úlohu lovce nepředstavoval.

Přemýšlel o událostech poslední doby. Ne všechny byly dobré, jako třeba výprask.
Hodně dnů trvalo, než se mu následky potupného dotyku řemene na jeho zadku zhojily.
Snažil se tu nepříjemnou vzpomínku potlačit, nejraději by na ni úplně zapomněl.
Ale od té doby se jejich vztah s novým otcem změnil.
Jak postupně poznal, Strážce ohně byl mimořádný muž.
Měl v klanu větší vliv než Oloeyktan, ale i on starého moudrého náčelníka respektoval.
Tak nějak se čekalo, že ho nahradí a tak se nikdo neucházel o místo Oloeyktana.

Nolaah pohlédl na holou ohlodanou kost a hodil ji do ohně.
Vstal a šel znovu přiložit na oheň.
Z větve si sundal jinou a vrátil se zpátky k přátelům.
Krátce na něj pohlédli, jinak nic.
Opět usedl a prohlížel si novou kost, jestli je na ní vůbec co okusovat.
Náhle zneklidněl. Něco zaslechl!
Odhodil kost, vytáhl nůž a vrhnul se do stínu lesa.
Jeho přátelé na něj nejdříve překvapeně pohlédli, ale pak ho rychle napodobili.
Kývl na ně, aby se rozdělili, když pocítil na svém hrdle nůž!

Pomalu zvedl ruce a svou zbraň zahodil.
Muž, který ho pevně držel pod krkem, ho srazil k zemi.
Ohlédl se a poznal jednoho z lovců.
Ani jeho přátelé neušli potupnému přepadení a klečeli na zemi.
„Tak tihle hlupáci se mají stát lovci klanu!
Kdybych byl nepřítel, přišli byste o všechno maso i o své bídné životy.
Máte se ještě hodně co učit!”
Nolaah se zastyděl za svou chybu, nepostavil hlídku!
Byl si příliš jist, že kouř zapudí dravce a jiný klan tu přece nežil.
Lovec hlasitě hvízdl a z lesa vyšla skupinka, nesoucích čerstvý úlovek.
Položili ho k ohni.
Pak si každý vzal uzenou kost a šli se najíst mimo štiplavý kouř.
Nolaah si povzdychl, zvedl svůj nůž a šel porcovat čerstvé maso.

Když zavěšeného jelence vyvrhnul a bez poškození stáhl cennou kůži,
přišel k němu vedoucí lovec. Zkontroloval jeho práci a uznale přikývl:
„Tohle maso vezmeme čerstvé, připravte se na cestu.”
Byli tu už druhý den, tak je dnes čeká cesta zpátky k hladovému klanu.
Čerstvé maso zabalili do kůže a uzené kousky navlékli na provazy,
upletené z vláken popínavých rostlin a zamotali do velkých aromatických listů,
které odpuzovaly všude přítomný dotěrný hmyz.
Na každém lovu byl potřeba provaz a tak 3 kusy zhotovili již včera. Nyní se hodily.
Uhasili oheň, rozdělili si zátěž a vydali se podél lesa k osamělému stromu.
Odtud je čeká namáhavá cesta přes nebezpečné volné pláně podél sopky.
Kdysi smrtelně nebezpečná stezka byla dnes poseta mnoha podzemními úkryty,
jeden na dohled druhému. I když to staří lovci nedávali najevo, i oni se cítili
bezpečněji, když měli na dohled dobrý úkryt, navíc vybavený zbraněmi.

Karavana 12 lovců se pomalu vinula v řadě za sebou.
Nákladem obtížení lovci kráčeli opatrně krok za krokem, opírali se o kopí a dávali pozor,
aby na své následovníky pod sebou neuvolnili lavinu kamene, kterého tu byl nespočet.
Někteří nesli po dvou dlouhou větev, na které byly zavěšeny větší kusy masa.
Vůně aromatických listů a uzeného masa se opojně nesla po větru do okolí.
Nolaah chápal, že jako nejmladší ve skupině musí dělat všechnu nepříjemnou práci.
Všude tomu tak bylo. Lepší postavení znamenalo výhody.
A také bylo znát, že početnější skupina může podnikat delší lovecké výpravy.
Díky dělbě práce na lov a zpracování kořisti, a s více nosiči se vraceli s bohatším úlovkem.
Zkušení lovci tak sklízeli pochvalu a počáteční nevraživost k nováčkům polevila.
Nolaah doufal, že toto zkušební období nebude trvat dlouho.
Rád by se učil novým věcem a ne jen zpracovával kořist jiných nebo ji tahal domů.
Toto byla, už jen Eywa ví, kolikátá výprava a nic se neměnilo.
Více zvěře ulovili na osamocených výpravách v minulých letech než jako lovci klanu.
Hlas zezadu ho napomenul. Nolaah si povzdychl a přidal do kroku.
Šel předposlední se svými druhy. Za ním byl zkušený lovec, který karavanu jistil zezadu.

Blížili se k vrcholu pláně, kde bylo zvykem si odpočinout, protože odtud měli
dobrý výhled na oba svahy a bylo to tak nejbezpečnější místo na cestě kolem sopky.
Jindy jasné sluníčko bylo nyní schované pod mraky, které vrhaly na zemi pohyblivé stíny.
Z četných nor, ukrytých dovedně v trávě, že o nich nevěděli, dokud k nim nedošli,
se ozývalo zuřivé prskání jejich opancéřovaných obyvatel.
Stejní nemotorní tvorové před nimi sem tam pobíhali v trávě a vydávali
varovné pisklavé zvuky. Ale najednou jako by zmizeli.
Vrcholek byl skalnatý. Zde nor mnoho nebylo a tak to Nolaahovi nepřipadlo divné.
Tak se stalo, že si ani zkušení lovci včas nevšimli hrozícího nebezpečí!

Za vrcholem je sledovalo několik zvědavých očí, ukrytých mezi balvany. Nebyly navijské.
Vítr zezdola přinášel vůni uzeného masa, kterou tvorové lačně nasávali,
až jim sliny odkapávaly z tlamy plné ostrých velikých zubů.

Nolaah se snažil i přes těžký náklad držet krok s ostatními a pot z něj jen tekl.
Nechtěl, aby ho lovec za ním znovu napomínal jak malého kluka.
Když tu se ozval shora křik! A hned na to mnohohlasé zavřeštění!
Nolaah se překvapeně zastavil stejně jako lovci před ním a zjišťoval, co se děje.
Vykročil z řady několik kroků bokem, protože přes své druhy před sebou nahoru neměl výhled.
A pak to uviděl!
Shora utíkali staří lovci a křičeli:
„Ikrani! Je jich moc, celá smečka! Do úkrytu!”
Za nimi se z ohybu valilo několik vřeštících zvířat.
Nebylo pochyb, že je to smečka divokých horských Ikranů!
Počíhali si na ně do poslední chvíle v úkrytu za ohybem kopce.

Nolaah chvíli zaváhal a rozšířenýma očima na ně koukal.
Zatím viděl jen hlavy s kostěnou ostruhou vepředu.
Pak se kolébavě vynořila roztažená křídla s drápy na jejich koncích.
A nakonec spatřil i jejich smrtící pařáty.
Starší lovec, co běžel kolem něj, ho strhnul sebou.
Také se rozběhl. Po chvíli se znovu ohlédl.
Ikranů bylo 5 a nepříjemně rychle se zvětšovali, jak se blížili.
Vřeštěli, mávali křídly, ale neletěli. Jen je hnali kousek před sebou.
Byli příliš blízko, aby vzlétli, tak se je snažili dohonit po nohou a
máváním křídel přitom udržovali rovnováhu.
Vlastně měli štěstí, kdyby Ikrani vzlétli, neutekli by jim.
Kolem Nolaaha se valily uvolněné kameny a v trávě se míhala malá pištící těla.
Vedoucí lovec se také ohlédl a zařval:
„Maso! Odhoďte čerstvé maso!”
Nesli ho na dlouhé rovné větvi jeho 2 druhové a hned ho odhodili.
Tři z Ikranů se na kořist ihned vrhli a začali trhat kůže, ve kterých bylo maso zavázané.
Zbylí 2 ale pokračovali v pronásledování.
Smečka dravců byla mnohem nebezpečnější než jeden osamělý Toruk.
Mohla se rozdělit a svou kořist obklíčit nebo jednoduše uštvat.

Nolaah běžel ze všech sil a svislý kůl, označující spásný úkryt, se tak rychle blížil.
Když uviděl strkající se lovce, uvědomil si potíže, se kterými nepočítal.
Jeden úkryt nebyl dost velký pro 12 lovců a navíc měl jen 2 úzké vchody.
Naviové se u nich zoufale tlačili a další lovci ještě přibíhali.
Bylo jasné, že se včas nestihnou všichni ukrýt!

Nolaah zastavil a snažil se popadnout dech. Jeho koš na zádech byl pořádně těžký.
Opřel se rukama v předklonu o kolena a ohlédl se.
Minuli ho poslední 3 lovci a on zůstal sám.
A za nimi se hrnula vřeštící smrt!
Nolaah nečekal a znovu se rozběhl.
Před úkrytem se tlačilo stále několik postav.
Nolaah prudce vybočil ze směru doleva, aby se vyhnul padající lavině kamenů.
Zkusí je oběhnout a dostat se ke druhé skrýši pod touto.
Doufal, že Ikrani poběží stále stejným směrem a jeho nechají na pokoji.
Po pár krocích se ohlédl. Dravci se také rozdělili!
Jeden Ikran ho pronásledoval a druhý běžel původním směrem za lovci ke skrýši.
Nolaah už nemohl.
Co chvíli klopýtl o kámen skrytý v trávě nebo díru v zemi, až se stalo nevyhnutelné.
Zakopl, několikrát se překulil a bolestivě se uhodil o kameny.
Rychle opět vyskočil a hledal svého pronásledovatele.
Jenže Ikranovi se stalo to samé, co jemu!
Také ležel rozplácnutý na zemi, obrovská křídla od sebe a bolestivě vřeštěl.
Nolaah rychle dýchal. Pohlédl nahoru k vrcholu svahu.
V dálce na kopci se 3 Ikrani prali o zbytky masa.
A nedaleko několik lovců kopími odráželo toho druhého, útočícího.

I jeho pronásledovatel se zvedl.
Když ale dvounohá kořist dál neutíkala, překvapeně se zarazil.
Natočil se k Nolaahovi mírně bokem, ale hlavou stále k němu, upřeně ho svýma
4 očima sledoval, otevřel tlamu plnou zubů a hlasitě zasyčel!
Nolaaha to překvapilo. Neútočil!
Zřejmě se mimo smečku a po bolestivém pádu necítil už tak silný.
To je šance!
Roztáhl ruce, vycenil špičáky, hlasitě na Ikrana zavrčel a naznačil útok.
Ikran chtěl vykročit do útoku, ale zarazil se.
Nolaah znovu zavrčel a zamával rukama.
Pak si rychle sundal ze zad koš a rozvázal ho.
Uchopil kus uzeného masa a hodil ho po Ikranovi.
Ten pohodil hlavou, vydal skřek, ale masa si nevšímal.
Nolaah sebral další kus a opět hodil.
Tentokrát trefil Ikrana do tlamy. Ikran znovu zařval, ale oblízl se.
Sehnul hlavu a našel ten drzý kousek, co ho uhodil a přesto tak krásně voněl.
Nedůvěřivě ho očichal a pak ho rychle zhltnul.
Totéž udělal i s prvním kusem, ležícím před ním.
Pak zvedl hlavu a hleděl na mladého lovce.

Když Nolaah vytáhl další uzené, Ikran se mlsně oblízl.
Nolaah nevěřil svým očím!
Obrovský horský Ikran stál opravdu jen malý kousek před ním,
z tlamy mu tekly sliny a čekal na další kousek uzeného masa!
Toho musí využít.
Hleděl na obrovské, smrtící a přece krásné zvíře před sebou.
Ještě nikdy nebyl tak blízko Ikranovi a tak si ho podrobně prohlížel.
Jenže Ikran neměl trpělivost mu pózovat a očekával něco jiného.
Hodil mu tedy další kus masa a začal couvat dolů, dál od ostatních lovců.
Rychlý pohled ho přesvědčil, že se už skoro všichni ukryli.
Druhý ikran to se 2 šípy v těle proti přesile vzdal a vzdálil se.
Mlaskavé zvuky ho upozornili, že kus masa byl přijat a snězen.
Nolaah hodil další kus, stranou, aby si pro něj Ikran musel dojít.
Využil té chvíle a sestoupil kus dolů po svahu.
Ikran snědl, co dostal a postupoval za ním.
Takto Nolaah vyměňoval kousky pracně vyuzeného masa za zkracující
se vzdálenost k osamocenému kůlu.

Ale pak zaslechl vzdálený křik.
Ohlédl se k předchozímu úkrytu.
Viděl posledního lovce, který na půl pasu v noře na něj mával.
A opravdu, ze svahu slétávali poslední 3 dravci, maso už sežrali.
Nolaah si zoufal. K úkrytu je to ještě daleko, nestihne to.
Jestli se rozběhne, ti 3 na něj zaútočí z výšky.
Čekal a ukryl se za krmícím se zvířetem, aby na něj nemohli zaútočit v letu.
Tři Ikrani ho nízko přelétli a přistáli opodál.
Ihned se otočili a běželi k němu.
Nolaah jim hodil v ústrety kus masa a jeho Ikran se za ním rozběhl.
Toho musel využít, poslední šance.
Rychle vysypal zbývající maso na hromadu a pár kousků hodil ke zvířatům,
aby vytvořil chutnou cestičku.
A opravdu, dravci se začali prát o kousky a blížili se.

Na víc Nolaah nečekal a tryskem upaloval z kopce.
Bez zátěže se mu běželo lehčeji.
Zaslechl skřek a ohlédl se.
Ikrani se prali o zbývající maso. Opodál přistál ten pátý, raněný.
Věděl, že maso dlouho nevydrží a pak budou hledat další kořist.
To se také stalo.
Už se blížil ke kůlu.
Ohlédl se.
Ikrani už vzlétli a rychle se s nehybně roztaženými křídly plachtěním blížili!
Nolaah přiběhl ke kůlu a rychle hledal zarostlý otvor.
Mříž byla poškozená.
Rychle ji vytrhnul a po hlavě se vsoukal do otvoru.
Cestou uchopil vlhké kopí, porostlé plísní.
Sotva se dole otočil, otvor nad ním se zatměl!
Ozvalo se odfrknutí a slyšel, jak Ikran ve vchodu hlasitě hrabe pařáty.
Pak se ozval křik a zkusil to druhý.
Nějakou dobu ještě Ikrani hlasitě čenichali v otvoru, než to konečně vzdali.
Dovnitř opět dopadlo světlo.
Nolaah si oddychl, ale zatím se neodvažoval vylézt ven.
Ikran je mazané zvíře, které není radno podceňovat.
Sám dnes viděl, jak lovcům nachystali past.

Nolaah se v noře otočil, že zkusí vylézt druhým východem,
když ve tmě zahlédl 2 zelené oči.
Není v noře sám!
Že by se Ikranovi podařilo dostat až dovnitř?
Pak se ozvalo známé prskání a už věděl, kdo se to dostal do prázdné nory.
Nolaah vytáhl nůž a uchopil ho do zubů.
Pak opatrně lezl vpřed a očekával útok.
Ten vzápětí přišel a šelmička se mu hbitě zakousla do natažené ruky,
kterou ohledával cestu před sebou.
Nolaah druhou rukou uchopil nůž a naslepo bodnul.
Hlasité kvičení mu prozradilo, že se v šeru trefil.
Malý prevít se pustil, ale tentokrát to byl Nolaah, kdo ho držel.
Druhá rána pak ukončila jeho trápení.

Bylo ticho. Nolaah před sebou tlačil mrtvé zvíře, až zahlédl světlo.
Opatrně postupoval k východu. I zde byla mřížka ohlodaná a kámen pryč.
Zvedl u vchodu ležící kopí a mřížku jím vyrazil ven.
Čekal, ale nic se nedělo.
Pak  mrtvolu zvířete vytlačil ven a stáhl se zpátky dovnitř.
Čekal útok Ikranů, ale nic se nedělo.
Opatrně vystrčil hlavu a rozhlédl se.
Pláň kolem byla prázdná.
Vylezl ven a opravdu, Ikrani odletěli.
Chvíli pátral po okolí, jestli to není past a neskrývají se někde za skaliskem.
Pak znovu zakryl vchody do podzemí a zatížil je více kameny.
Přehodil si nečekaný úlovek přes ramena a vykročil do kopce k dalšímu úkrytu.

Když k němu došel, nikde nikdo nebyl.
Podivné…
Shodil úlovek na zem a hlasitě zavolal.
Vzápětí se v otvoru objevila špička oštěpu a za ní hlava staršího lovce.
„Jsou pryč?”
Nolaah se usmál a vzápětí bolestivě zkřivil potlučenou tvář.
„Ano, jsou pryč, můžete vylézt.”
Po chvíli už byli všichni lovci venku a překvapeně koukali na Nolaaha.
„Mysleli jsme, že tě Ikrani dostali!”
Naposledy ho viděli před jedním z obřích ptáků a další 3 k němu letěli,
daleko od nejbližšího úkrytu. A on si zatím klidně ulovil čerstvé maso!
„Přišel jsem o všechno uzené, toto je malá náhrada,” poznamenal Nolaah rozpačitě.
Vedoucí lovec se rozesmál a objal ho. Ostatní se k němu přidali.

Cesta zpátky pak už proběhla v klidu.
Nolaaha bolela četná drobná zranění a třebaže přišli o většinu úlovku,
měl dobrou náladu. Dnes podzemní úkryty zachránily nemálo životů!

(pokračování zde)