4. Přílet

„Ty jsi Bush?” zařval na něj voják u tlakového uzávěru.
Podle výložek to byl seržant, tedy vyšší šarže.
Bush byl jen vojín, tak každá šarže pro něj byla vyšší.
Byl zvyklý, že na něj každý řval a tak se raději vypnul do pozoru
a předpisově zasalutoval:
„Pane, ano, pane!”
Prudký pohyb rukou ve stavu bez tíže ale vyvolal nečekanou reakci a tak se Bush,
který se nyní ničeho zrovna nedržel, pomalu otáčel dokola a před očima
seržanta se tak prezentovaly různé nehezké části Bushova těla, jenom ne hlava.
Seržant s otevřenou pusou zíral na stále salutujícího vojáka
a němě lapal po dechu, jak se snažil najít slova odpovídající této situaci.
„A kde máš uniformu?” zařval konečně seržant.
Bush počkal, až dokončí kolečko a opět se rukou chytil madla.
„Pane, nestihl jsem se převléknout, pane!”
Seržant opět zalapal po dechu a vypadalo to, že vzduch kolem má nízký tlak:
„Co? Ostatní to bez problémů stihli. Co jsi celou tu dobu dělal?”
„No, musel jsem na záchod a byla tam taková blonďatá zdravotnice…”
„Cože? Ty jsi byl na záchodě se zdravotnicí?”
„Ne pane. Musel jsem čůrat a než jsem pochopil, jak na to…”
„Idiote, to jsi při výcviku spal nebo ti mrazák vymazal mozek?”
„Ne pane, já na výcviku nebyl, jsem náhradník a …”
Seržant ho pohybem ruky umlčel a přitiskl si pevněji sluchátko k hlavě, aby převzal pokyny.
„Tak se padej posadit, čekáme už jen na tebe!” zněla netrpělivá odpověď.
Pak si něco odškrtnul ve vojenském minipočítači, připnutém na levém předloktí.

Bush proplul dlouhým tunelem a protáhl se přechodovou komorou do nákladního prostoru.
Zaslechl hučení elektromotoru, tak se ohlédl a uviděl, jak za ním seržant poklop zavírá.
Hlasité zasyčení potvrdilo utěsnění poklopu a zelené světlo na panelu se změnilo na červené.
Nad sebou uviděl sítí připoutané kontejnery a kolem nich dvě řady postav, sedící hlavou dolů.
Byly připoutané na lavici u stěny. Na konci zahlédl volné místo a tak ručkoval k němu.
Sedící vojáci na něj se zájmem hleděli a propukli v hlasitý smích.
Měli také proč.
Bush měl na sobě jenom světlé spodky, do kterých se 6 let potil.
Konečně doplul k sedačce, otočil se a také se připoutal.
Pak pohlédl na svého velkého souseda a zbledl.
Ten chlap se zazubil a Bush poznal mariňáka, kterého lstí vyhnal ze záchodu.
A sakra.
Mariňák ho rukou chytil za krkem a stiskl klepeto.
Bush zakvičel a zkroutil se bolestí.
Okolní urostlí vojáci propukli v další smích.

Velký voják najednou začichal a naklonil se k Bushovi.
Pak zařval:
„Fuj, to je smrad!” a odtáhl se tak daleko, jak mu to bezpečnostní pás dovolil.
Jenže pás byl krátký a tak to moc daleko nebylo.
Bush také začichal, ale nic neznámého necítil.
Tak se naklonil k mariňákovi, aby ho na oplátku také zblízka očichal, jestli to nesmrdí on.
Mariňák se mu snažil uniknout z dosahu a dělal přitom zoufalé grimasy v obličeji.
Marně.
Pás ho pevně držel vedle Bushe, který ho tak mohl zblízka nosem prozkoumat.
Okolní vojáci se už řehtali na celé kolo, že nebylo slyšet vlastního slova.

Pak ho ale napadlo něco jiného.
Nohy!
Občas mu dost smrdí.
Hlavně když je nervózní a potí se. A teď byl hodně nervózní.
Nechal mariňáka na pokoji, pohlédl dolů na svá bosá chodidla.
Pokýval hlavou, že už asi chápe, co tím jeho soused myslel.
Strčil do něj, aby ho uklidnil a ukázal dolů na své nohy.
Jenže mariňák se stále držel od něj co nejdál a stále vrtěl hlavou, že ne a něco říkal.
Bush naštěstí v tom hluku nadávání mariňáka neslyšel, jinak by se dozvěděl,
jaké způsoby mučení a strašné smrti ho čekají po přistání a let by si vůbec neužil.
Proto si to vyložil jen jako nepochopení, že ho asi v tom hluku kolem neslyší.
Zvedl jednu nohu do výšky a přičichl si k ní.
Normálka.
Usmál se na souseda a nabídl mu, aby si také přičichl a osobně se přesvědčil,
že jeho nohy nepředstavují v tomto malém těsném uzavřeném prostoru raketoplánu
v příští hodině nebezpečí kontaminace atmosféry ani možnost udušení škodlivými výpary.

Zoufalství mariňáka patrně dosáhlo svého vrcholu, protože už vyvíjel
na bezpečnostní pás takový tah, že začal v obličeji modrat a dusit se.
Pak omdlel.
Bush si toho všiml a poklepal mu otcovsky na rameno:
„Neboj, trému může mít každý, ale to přejde.”
Shora připlul seržant.
Natáhl se, zvedl hlavu nehybného mariňáka a prohlédl si ji.
Pak ji pustil a hlava bezvládně poklesla.
„Sakra, odpadl. Chlap jak hora a nic nevydrží. Posílají nám sem stále větší odpad.”
A připoutal se na poslední místo vedle Bushe.

Pak se ozval jiný voják:
„Proč máš na sobě pyžamo?”
Seržant odpověděl místo Bushe:
„Tady vojín Bush neměl čas, protože nám na záchodě ojížděl zdravotnici.”
Vojáci, vysílení dosavadním smíchem, po těch slovech znovu ožili.
„Viděl jsem, jak mu ta bloncka dala facku.”
„Ta, co křičela prasáku?”
„Jo, ta.”
„Tak povídej, Bushi, jaká byla?”
Bush jen pokrčil rameny.
„No, byl jsem na záchodě, bylo tam takový odsávací zařízení,
co se do něj močí, tak jsem ho zrovna zkoumal, když přišla ta zdravotnice…”
„A pak jsi zkoumal tu zdravotnici, že?” zvolal někdo a opět propukl smích.
„Jo, náš Prasák Bush!” zubil se vedle něj seržant a přidal se k řehotu posádky.
A sakra, pomyslel si vojín. Ještě ani nepřistáli a už v tom zase lítá…

Vojáci si ho dál dobírali, když se ozval palubní rozhlas a oznámil odpočet.
Na obrazovce u stropu naskočila minuta do startu a ubývala.
Vojáci vzrušením trochu ztichli, upřeně sledovali obrazovku a čekali na start.
Pak Bush ucítil trhnutí a trochu se mu zvedl žaludek.
Na obrazovce uviděl vzdalující se Venture Star.
Pak se obraz přepnul a on uviděl na pozadí modrého plynného obra Pandoru.
Dech se mu zatajil.
Planeta zářila jako drahokam, pokrytá hustými mraky a modrými oceány.
Na ubývajícím srpku noční strany šly zahlédnout světélkující tečky a vlákna.
Pomalu se blížila a za chvíli zaplňovala celou obrazovku.
Pak se mu popruhy zaryly do těla a ucítil rostoucí vibrace.
„A je tu výtah do pekla!” ozvalo se zezadu.
„Jo, má to tu výhodu, že když něco nevyjde, nedozvíš se to.”
„Vlétáme do atmosféry, nic to není, chlapi,” zařval seržant do rostoucího hluku.
Bushovi to tak nepřipadalo.
Popruhy ho bolestivě tlačily a zuby mu otřesy o sebe cvakaly, tak je zatnul.
Myslel jen na to, že nesmí zvracet.
Neuměl si představit, jak by páchlo 6 let staré jídlo, co naposledy jedl.

Obrazovka se červeně rozzářila a zhasla.
Bush se ohlédl po ostatních, ale ani jim nebylo do smíchu.
Po době, která mu připadala nekonečná, otřesy ustaly a popruhy ho pustily.
Ucítil rostoucí sílu, která ho začínala tlačit do sedačky. Gravitace.
Obrazovka se opět rozsvítila.
Uviděl na ní dole ubíhající mraky, které se blížily.
Pak do nich vletěli a nic nebylo vidět. Jen mlíko.
Zase otřesy. Několikrát ho sedačka nadhodila.
„Turbulence!” zakřičel seržant.
Pak proletěli mraky a na obrazovce uviděl les.
Nekonečný zelený les, kam šlo dohlédnout, místy přerušovaný stříbrnými nitkami řek.

Náhle v dáli zahlédl tmavý kouř.
„Blížíme se k základně!” zakřičel seržant a ukázal na obrazovku.
Kouř se blížil a změnil se v několik sloupů dýmu.
Už rozeznal siluety staveb a komínů.
Pak krátce přelétli obrovský důl a přiblížili se k základně. Zeleň zmizela.
Na obrazovce se objevily vrtulníky a zaujaly pozici ozbrojeného doprovodu.
Pomalu se blížili na přistání.
Teprve zblízka bylo vidět, jak je základna obrovská.
Přeletěli perimetr a přiblížili se k letišti.
Doprovod je opustil a z interkomu se ozval hlas:
„Jsme tady. Vítejte v Pekelné bráně.”
Pak konečně dosedli a ohlušující kravál od proudových motorů ustal.

Seržant vstal a otočil se k mužstvu:
„Jsme na místě. Připravte si bágly a nasaďte si masky.
Atmosféra je tu jedovatá, bez masky do půl minuty ztratíte vědomí a pak je po vás.”
Naklonil se k Bushovi a hodil mu jeho vak:
„Tohle ti tu nechal někdo z lodi. Mám za to u tebe cigára, tak nezapomeň.”
Bush horlivě přikývl. Měl ve vaku některé osobní věci, co by dost postrádal.
Rychle si z vaku vytáhl aspoň boty a obul se.
Pak mu seržant podal rezervní masku.
Bush sledoval okolní vojáky a masku si hned po jejich vzoru nasadil.
Seržant všechny obešel a zkontroloval je.
„Po otevření poběžíte rovnou za mnou, nezastavujte se, jde tu o život a to myslím vážně.
Je tu jedovatý hmyz, štíroleti s otráveným bodcem a zubatí ptáci se smrtícími drápy.
Nikdy nevíte, co na vás ze vzduchu zaútočí. Hluk přistání je zaplašil, ale jen na chvíli.
Dávejte si také pozor, na co šlapete. Tak pohyb!”

Všichni se odpoutali a vstali.
Pak se vrata se zasyčením otevřela a Bushovi zalehlo v uších.
Jako jeden z prvních vyběhl ven a rovnou do hustého deště.
Ve chvíli byl mokrý na kost.
Rukou si otíral masku a běžel s ostatními k velké budově.

(Pokračování příště)