Vzduch voněl vlhkostí prosycenou sladkou vůní nedalekých květinových hájů. Nebylo slyšet nic, než šelest rozlehlých listů ve větru, které zastiňovaly ranní sluneční svit, a vzdálený hřmot zpěněných mořských vln, jež se tříštily o rozeklané skály pobřeží.

Etwa’an se ani nehnul a tajil dech, nechtěl aby bylo slyšet víc, než jen příroda, poněvadž stačilo, aby listí zašustilo jinak, než jak to obvykle dělával vítr a nedaleké  stádečko Yeriků, které se bezstarostně páslo na vegetaci mezi stromy, okamžitě zpozorní a nenechaje nic náhodě, uteče rychle jako blesk na nějakou vzdálenější,  bezpečnější pastvinu.

A to Etwa’an už nechtěl dopustit; jejich stopu sledoval čtyři dny i noci a pokaždé, když se k nim konečně dostal na dostřel luku, vždy je něco vyrušilo a jak se objevili, tak zase zmizeli. Pouze chvějící se houštiny po nich zůstaly. Když mu toto udělali po třetí, začal brát úspěšný odlov jako svoji výzvu a krom toho, kdyby se opět vrátil do vesnice s prázdnou, byly by jediný Taron’ewan, který ještě žádnou kořist nepřinesl. Čekala by jej jen ostuda, ale ne jen pro něj, ale pro celý jeho rod.

Ale nyní mu už neuniknou.

Tichounce zavrzala tětiva, jak napínal luk a hrotem šípu hledal svůj cíl a velmi brzy jej našel. Eywa dávala všem svým dětem vše co potřebují, ale přeci jen pro všechny dary si musel každý dojít a vzít si jej.

Zahřmělo.

Náhlý úlek Etwa’ana vytrhl ze soustředění a on vypustil šíp předčasně. Etwa’an se neobtěžoval podívat jestli měl štěstí, protože věděl a periferně i viděl, že stádo se zahřměním tryskem opustilo pastvinu a zmizelo v lesích, místo toho se částečně překvapeně a částečně podrážděně ohlédl k nebesům odkud hřmot vycházel. Z počátku ho napadlo, že se blíží bouře, ale tuto myšlenku ihned zavrhl, protože necítil, žádné změny v povětří, které příchod dešťů, či dokonce bouře neomylně ohlašovaly, ale skrze listí, které zde bylo přeci jen prořídlé viděl jen blankytnou modř nebes bez mráčků a hlavně, hřmot neustával, naopak pořád lomozil a zesiloval, jako by se zdroj hluku přibližoval.

Etwa’an zapomněl na lov a vylezl na strom zvědavý, co způsobuje ten nekonečný hrom. Nemusel po nebesích pátrat dlouho, když spatřil ohnivou kouli, jež za sebou nechávala hustou stopu šedého dýmu. Prudce k němu padala. Když si tohle uvědomil, zmrazil ho na větvi úlek, ale dokázal ho ze sebe rychle setřást a seskočil z větve v moment, kdy ohnivá koule, která mezitím vyhasla prosvištěla nad jeho hlavou.

Dopadl právě na zem, když zemí otřásla hlasitá rána, jako by se hroutila celá hora. Sotvaže popadl dech ohlédl se po směru dopadu, který neomylně označovala oblaka prachu dmoucí se pár desítek stop za hájem, kde se před několika okamžiky nerušeně pásli Yerikové.

Z počátku uvažoval, zda-li se nemá raději vrátit do vesnice a zpravit o tom starší, kteří by v tomhle mohli vidět znamení od duchů nebes, ale nakonec jej přeci jenom zmohla zvědavost a s myšlenkou, že pouhé nakouknutí by nemělo být nebezpečné, se vydal k místu dopadu. Raději založil do tětivy nový šíp. Pro jistotu.

Cesta houštinami pnoucí se mezi hustými kmeny stromů se mu zdála nekonečná, jako by se místo dopadu od něj neustále vzdalovalo, ale brzy stromy řídli a odhalili před ním kamenitou mýtinu, na které se prach vzedmutý prudkým nárazem ještě neusadil. Etwa’an rychle skočil za nedaleký spadlý strom, který náraz vyvrátil a opatrně nahlédl na mýtinu.

Téměř ve středu kamenité mýtiny, kterou odlesnila nedávná lavina kamení, spadlá ze sousedního útesu, zel čerstvý kráter v jehož středu ležel, z části zabořený, oválný tmavý předmět. Etwan’novi to připomínalo jako by se díval na nějaké velké kamenité hnízdo v němž spočívalo jedno kouřově šedé vejce, ovšem nikoliv dokonale hladké, jak bylo u vajec obvyklé, toto bylo rozbrázděné pavučinami úzkých, rovných spár obíhající vejce ze všech stran, jako by bylo složené z dokonale do sebe pasoucích částí. ‘Vejce’ se matně lesklo, jako by povrch byl z kovu.

Kolem vejce se ještě tetelil vzduch jak se ohřívalo o jeho horký povrch a kouřilo se z něj, jak bylo ještě před chvílí celé v jednom ohni. Etwa’an předmět chvíli upřeně sledoval. Vejce nic nedělalo, pořád jen kouřilo.

Zvědavost opět zvítězila nad rozumem a Etwa’an se opatrně vydal podél lesa blíže k předmětu, přičemž si dával pozor, aby měl předmět pořád na očích. V tom se několik segmentů odklopilo a vejce s hlasitým zasyčením vyfouklo páru. Etwa’an v mžiku skočil za balvan a připravil si luk. Když se přesvědčil, že šíp je pevně usazený v tětiivě, odvážil se nahlédnout do mýtiny. Vejce od vypuštění páry dosud neudělalo nic. Etwa’an se chystal už, už vyrazit do vesnice zalarmovat každého na koho narazí, když v tom se ozvalo další zasyčení a on se opět přikrčil za kámen. Vejce se začalo na svém vrchu otevírat ze tří stran. Sotva se tři poklopy zastavily, z jeho útrob cosi vystřelilo do nebe. Ale ve vzduchu to dlouho nevydrželo; jakmile to ztratilo rychlost, zamířilo to pádem rovnou k zemi, kde se to zabodlo, jako oštěp.

Chvilku to tam trčelo a pružilo to nahoru a dolů, ale nezabodlo se to, stálo to na jedné dlouhé noze trčící z členitého trupu na němž byla posazena oválná hlava s nasazenou přilbou, ne proutěnou, kostěnou, či z kůry, které nosívali Na’viiští válečníci, ale z matného kovu, celá ta věc byla z kovu. Z trupu té věci se vysunulo šest mnohem tenčích nožiček, ale oproti hlavní noze byly opatřeny mnoha koleny a zabodli se do kamení, aby ta věc mohla stát, aniž by se na jedné noze překotila. V tom se hlava věci začala rozhlížet po okolí. Netrvalo dlouho, když spatřila Etwa’ana krčící ho se za kamenem. V ten moment Etwa’an ztuhl. Věc na něj zaměřila své jedno  oko, lesklé a černé jako obsidián a chvilku jej upřeně pozorovala. Etwa’an už několikrát čelil predátorům a vždy si dokázal zachovat chladnou hlavu, ale nikdy předtím nespatřil nic tak děsivého a cizího jako teď. Byl tak strachy bez sebe, že nevnímal ani další dvě tyto věci, které vyskočili z vejce podobně jako tato. Sledoval věc, která sledovala jeho, strachem neschopen jediného pohybu.

Věc se náhle přikrčila a z bžunknutím vyskočila. Etwa’anovi se z hrdla vydral výkřik a dopadl na záda. Jediným rychlým a tolikrát procvičovaným pohybem napnul luk a vystřelil proti útočící věci. Šíp se však neškodně odrazil od kovového povrchu. Věc na něj ale neútočila, jediným plynulým pohybem jej přeskočila a dopadla kamsi daleko za Etwa’ana kde se ozvalo další bžunk, které značilo, že opět vyskočila do dáli.

Etwa’an si stihl všimnout, že další dvě věci, nebo snad tvorové opustili stejným způsobem mýtinu, jako jejich druh, každý svým směrem. Zanechali tu pouze otevřené vejce. Etwa’ana už žádná další zvědavost nezmáhala, okamžitě upaloval k vesnici, nevěděl co to znamená, nevěděl co tito tvorové chtějí, nebo co jsou zač, ale na mysli mu vytanulo jedině: Nebešťané.

Ještě téhož dne se Etwa’an vrátil v doprovodu sedmi dalších lovců, vejce v kráteru už však nenašli. Zkušený stopař však z jemného prachu rozdrceného kamení dokázal vyčíst, že to co sem dopadlo se rozpadlo na šest jiných tvorů, kteří, každý z nich se pohyboval po šesti nohách, a patrně vyskočili, jako jejich jednonozí bratři, ale v okolí nenašli žádné jiné stopy, než po těch jednonohých skokanech, musel stopař opravit svůj úsudek, že patrně vzlétli k nebesům.

Další dny les zachvátily obavy. Všechny klany věděli o dvou nebešťanských klanech, které přišli i přes porážku svých bratří před mnoha slunovraty, která byla důkazem nevole a zloby Eywy. O to děsivější bylo poznání starších, že Eywa již není tak rozhodná jako tehdy. Mnoho modrých očí byly klany připraveny k boji. Ale od nálezu mladého lovce Etwa’ana už žádné vejce se z nebe nesneslo, nikdo už nikdy žádného jednonohého skokana nespatřil, nikdo se s žádným nebešťanem nesetkal.

Vysvětlivky:

Yerik – Lotayský výraz (jeden z mnoha jazyků Na’vi), označující tvory v angličtině známé jako Hexapad, obvyklá lovná zvěř Na’viů, jakýsi ekvivalent k pozemské vysoké, či gazelám.

Taron’ewan – Čerstvý absolvent iniciačního rituálu, zvaného Uniltaron (Snový lov)

Modré oko – lokální označení pro časový ekvivalent, našeho měsíce