Obsah          Melodie na pozadí

11. Skladiště

Po žebříku vylezl tlusťoch a podal šéfovi jeho kovový kufr.
Šéf zapnul minipočítač a přečetl si teplotu: 21.3’C. Pak prolezl otvorem do stanu
a se svítilnou na minimum ověřil těsnost švů a pak baterku pověsil na strop a rozsvítil na plno.
Nechal si podat kufr a svářečku. Následoval ho řidič a pak i já. 
Poslední se protáhl se supěním tlusťoch.
Moc místa nezbylo, každý měl svůj metr čtvereční kolem otvoru.

Šéf zašeptal:
„Tento stan je teď naše základna. Teplotu uvnitř bude udržovat tlusťoch dusíkem
na 20’C, to je tvůj hlavní úkol. Teplotní čidla se spouští kolem 30’C, tak musíme mít rezervu. 
Ze stanu podniknu krátký výlet na průzkum. Až najdeme zásilku, stan k ní přeneseme.
A ještě jedna věc: Kdyby se stalo něco mimořádného, nepanikařte a řiďte se mými příkazy.
Jasné ?“

Rozhlédl se a když jsme všichni přikývli, pokračoval:
„Tímto směrem stojí nějaké bedny, každý si vezme jeden roh stanu, poponeseme ho blíž
a prověříme je. Trojka a čtyřka vezmou společně svářečku, my zbytek.
A vy tam vzadu, bacha na otvor v zemi.“

Šéf zhasnul, vytáhl opět noční dalekohled a vyhlédl ven.
Levačkou jsem nadzvedl stan, byl lehký, a pravačkou jsem zvedl s tlusťochem mou krosnu.
Opatrně jsme překročili poklop a drobnými krůčky šli, jak stan postupoval.
Po chvíli dal šéf znamení a stan jsme položili.

Tlusťoch si vzal od šéfa minipočítač, sedl k mé krosně a začal svou práci vrchního chladiče.

 „Noční dalekohled mám jen já, jdu na průzkum, zatím čekejte,“ řekl, otevřel průlez stanu
a zmizel ve tmě. Za 2 minuty se vrátil, sundal masku a vydýchal se. Vypadal rozrušeně.
„Máme to, naše kontejnery jsou kousek před námi,“ zašeptal s úsměvem.

Pokynul k přesunu, vykouknul škvírou ve stěně stanu a znovu jsme poponesli konstrukci
až k hromadě beden. Šéf vylezl ven a boční tkaninu přehodil přes bedny a zajistil ve spárách
mezi nimi, takže se jich několik stalo součástí prostoru stanu.
Utěsnil mezery a rozsvítil baterku na minimum.

Posvítil na nejbližší kontejner. Byl osmiúhelníkového tvaru se skosenými rohy, asi metr vysoký,
na boku měl štítek s popisem a pod ním byl v otvoru zasazený alarm s viditelnou
vysokofrekvenční anténou, na spojení s dohledovou stanicí. Typ jsem okamžitě poznal.
Ve firmě, kde jsem za lepších časů pracoval, jsme je testovali a používaly se pro přepravu
prototypů vyvíjených technologií, především gyroskopů a řídicích jednotek.
Byly to vlastně vysoce zabezpečené přepravní trezory, navržené pro přepravu zvláště drahých
nebo nebezpečných materiálů, cenných výrobků a dokumentů.
Kontejner hlásil veškeré fyzikální údaje centrále, odpovídal na dálkové dotazy a byl vybaven
GPS lokátorem polohy a uzamykacími nohami, které zapadly do podlahy přepravního vozidla
nebo spodního kontejneru a nebylo možno jej vyjmout jinde než v cílové stanici přepravy
po odblokování elektroniky. Takže toto mě čekalo. Všichni se otočili na mě.

Přišel jsem ke kontejneru a ve slabém světle pohlédl na štítek na něm:

Cargo Venture Star, magneticky stíněno
Unobtanium, rafinované při 1516’C, čistota: 97 %
Mleté, zrnitost: 0.1mm
Hmotnost netto: 10kg (tolerance +0,1%)
Baleno: Rafinerie Hell Gate, provoz 2, Pandora, rok 2141
Majetek RDA corporation
Varování: Biohazard, nebezpečí kontaminace, nutná tepelná sterilizace

Následovala řada kódů a číslic, ale ty už jsem nevnímal. Zůstal jsem na štítek zírat.
Tak pro to jsme sem šli. Tento legendární supravodič se vyvažoval na komoditních burzách
částkou 20 milionů za kilogram, často i více. A tady bylo v jediném kontejneru 10kg.
V jediném z mnoha tady uskladněných. I ostatní zírali na štítek,
zvláště tlusťoch vypadal překvapeně, evidentně tak jako já netušil, co je ve hře.

No tak lidi, teď když víte, o co se hraje, dotáhneme už práci do konce, ne ?“ protrhl nastalé ticho
šéf a pokynul mi. Uvědomil jsem si, jak je tato akce smrtelně nebezpečná.
Tady leží miliony a životy pár lidí vedle toho nic neznamenají.

Přemístil jsem se k hornímu kontejneru a prohlédl na stěnu s alarmem.
Na displeji svítilo: Status On Line. Občas blikla modrá kontrolka. Na klávesnici jsem nesahal.
Výměnná baterie se otevírala jednou z kláves, ale uvnitř byla ještě druhá, záložní.
Panel jistilo 8 bezpečnostních šroubků na speciální šroubovák.
Rozbalil jsem tornu a vyskládal si nářadí.
Vytáhl jsem univerzální šroubovák s dříkem, skládajícím se z mnoha šestihranných strun
ve svazku na pružině. Po přitlačení na šroub zapadnou jen některé do obrazce na hlavě šroubu.
Vzal jsem si od šéfa infra dalekohled, připnul si ho jako čelovku na hlavu a přepnul na makro mód.
Nařídil jsem zhasnout a ticho. Ve tmě jsem viděl své ruce a slyšel dýchání lidí kolem mě.

Opatrně jsem povolil první šroubek. Pak druhý a další. Z kazety jsem vytáhl plastovou planžetu
a zasunul ji zespodu pod kryt, na místo známé jen mě, a zajistil lepící páskou.
Poté jsem povolené šroubky snadno vyšrouboval a kryt odklopil.
Planžeta držela kontrolní mikrospínač krytu.
Lepící páskou jsem zalepil světelné čidlo na hlavní desce elektroniky.
Krátce jsem pohlédl na displej, nic se nezměnilo, je to dobré.
 „Hotovo, kryt je dole, jdu na spodní kontejner,“ zašeptal jsem.

Ozvalo se krátké zasyčení, jak tlusťoch snižoval teplotu ve stanu kapalným dusíkem.

Sehnul jsem se a stejný postup zopakoval na spodním panelu.

Pak jsem sundal infra optiku a rozsvítil.
Na kabelech visící elektronika vypadala složitě, ale pro mě nebyl problém identifikovat vstupy,
výstupy, napájení i servisní sběrnici. Právě tu jsem potřeboval. Odpojil jsem VF anténu.
Vytáhl jsem přenosný programátor a napojil se přes redukci na desku barelu.
Přístroj sám identifikoval typ sběrnice a nabídl menu. Zvolil jsem stažení řídicího protokolu.
Pak jsem z torny vytáhl přenosný lokátor a přehrál program do něj, jen s malou,
ale důležitou změnou: v konfiguraci jsem zablokoval externí vstupy a přepnul stav
do simulačního módu. Lokátor jsem zapojil místo programátoru a zapnul ho.
Ten nyní převzal řízení alarmu. Na displeji se nápis změnil na: Status Simulace.
Následovalo už jen přepojení VF antény, pro jistotu, kdyby centrála spustila dálkovou
diagnostiku a všechny kontejnery neodpověděly, v jakém stavu jsou, bylo by zle.

Opět se ozvalo krátké zasyčení dusíku.

Postup odblokování jsem provedl i na druhém kontejneru.

 „Hotovo,“ zašeptal jsem. „Ale nohy už s tímto neodemknu, ty budeme muset odříznout.
Dávejte přitom pozor na elektroniku,“ dodal jsem, koukaje na visící dráty ve vzduchu.
 „S tím se počítalo, řezání se chopí řidič. My dva se zatím porozhlédneme po skladu,
jestli nebude možné vypnout bezpečnostní systém. Hlídejte si teplotu,“ řekl tiše šéf.

Na můj tázavý pohled ke mně zašeptal:
 „Sbal si nářadí, jdeme hned,“ a sám si nasadil svůj tajemný kovový kufr na záda a do ruky
vzal infra dalekohled. Zhasl baterku a protáhli jsme se ze stanu ven.

Vedl mě potmě cílevědomě jedním směrem, jako by věděl přesně kam.
Čekal jsem, že půjdeme ke vratům, kde jsou obvykle rozvaděče, a nad kterými světlíky
prosvítala obloha nasvětlená do růžova září vzdáleného města, ale vedl mě dál do vzdáleného rohu.
Tam byl další, tentokrát vysoký stoh beden, přikrytý tmavou plachtou.
Pokynul mi a protáhli jsme se pod ni.

Rozsvítil tlumeně svítilnu a já s překvapením koukal na nohu bojového robota.

(Pokračování zde)