Obsah                 Melodie na pozadí

12. Bojový robot

„Tohle je přece armádní bojový robot !“ zasyčel jsem.
Stál jsem pod úplně novým AMP robotem, ještě voněl čerstvým olejem.
„O co tu vlastně jde ?“ pojal jsem podezření, že všechno není tak, jak se dosud zdálo.

„Počítal jsem s tím, že ti budu muset něco vysvětlit, než se pohneme dále,“ vzdychl šéf.
„Asi jsi už pochopil, že jsem si tě nevyžádal jen pro odkódování pár barelů s horninou,
to s patřičným vybavením a instrukcemi dokážu také. Hledal jsem někoho,
kdo pracoval na AMP robotech a je ochoten jít do riskantní akce.
Tvůj otec testoval jejich gyroskop a ze spolehlivých zdrojů vím, že před jeho smrtí
jsi pracoval s ním na stejném projektu, takže znáš kokpit a umíš ho ovládat,
tedy aspoň tehdejší manuálně řízené modely.“

„Jen jsem prováděl rutinní testy do protokolu na krátkém polygonu,
programování systému dělal otec,“ namítl jsem.

„Vím. U tohoto robota nejsme náhodou, toto je primární cíl mise.
Unobtanium je jen způsob, jak zaplatit tuto a jiné akce.
O svou provizi mít strach nemusíš, bude slušná, ale všechno, co Ti zde řeknu,
si nechej pro sebe, jinak nebudeš žít dlouho, to se spolehni.“

Zaraženě jsem poslouchal šéfa a přemýšlel, čím zrovna já jsem si toto zasloužil.
Na robotech dělalo spousta mých kolegů i dalších lidí a určitě jich bylo dost tak dobrých jako já.

„Situace se má tak, že vedení RDA corporation zdaleka není tak jednotné, jak chce,
aby si akcionáři mysleli. Ve vedení tak obrovské společnosti je několik frakcí,
které spolu soupeří o moc a teď právě je situace vyhrocená.
Zkrátka větší skandál vyvolá nedůvěru a hlasování  změní rozložení sil vedení.
A našim úkolem je zařídit, aby se to stalo.“
„To nechápu, jak můžeme my tady něco ve skladu ovlivnit ?“ pochyboval jsem.
„Tento robot je nový model, vybavený taktickou bojovou jednotkou
s předprogramovanými válečnými situacemi a jejich řešením.
Dokáže identifikovat nepřítele a nabídnout pilotovi varianty řešení,
stačí si vybrat a robot akci sám provede. Ovládá boj zblízka i střelné zbraně.
Dále má návratovou automatiku pro případ zabití pilota, přece je to stále dokonalejší
a tedy i dražší technika. Umožňuje i dálkové bezpilotní ovládání v jednotce více strojů.
Společnost samozřejmě nepřizná existenci autonomních bojových jednotek na Zemi,
porušujíc tak mezinárodní smlouvy. Ale pokud by se jeden takový robot vymknul kontrole
a vyvolal veřejný skandál, bude vyšetřování a medializace celého případu.“

„Splašený bojový robot,“ řekl jsem tiše. „A my jsme tady ho sabotovat ?“
Šéf se usmál: „Vidím, že chápeš rychle.“
„Ale to znamená, že tuto akci financuje taky RDA,“ hlesl jsem nevěřícně.
„Přesně tak,“ zašklebil se šéf.
„RDA si financuje vykrádačku vlastního skladu a loupež Unobtania je ideální krytí této akce.
Náš mecenáš tak získá prostředky, řekněme, na neoficiální aktivity.“

„Ale co když se odmítnu na tomto podílet ? Tady už jde o krk !“ řekl jsem.
„Musíš se rozhodnout sám a rychle,“ odvětil šéf a naprosto klidně vytáhl pistoli a
jen tak mimochodem se přesvědčil, jestli je nabitá.
„Chápu. Jdu do toho. Co mám tedy dělat ?“ zeptal jsem se zničeně.

Šéf spokojeně přikývl a schoval zbraň.

„Připrav si ten třetí GPS lokátor. AMP je také zabezpečen,
zatím je veden jako skladová neaktivní položka,
nikdo ho nebude postrádat,“ řekl a sundal si ze zad bezpečnostní kufr.
Přiložil na daktyloskopický zámek prst a vyťukal kód. Kufr se otevřel.
Zvědavě jsem nakoukl do něj a vyvalil oči.
V kufru byly náhradní řídicí moduly do bojového robota. 

„Robot je zajištěn heslem proti zneužití, tedy za normální situace ani nespustíš palivové články.
Ale když vyměníme celý kódovací modul, je náš.
Druhý blok je upravené dálkové ovládání pro speciální frekvenci,
přece jenom samotný program nedokáže reagovat bez pilota na všechny situace,“ dodal.
„Hmm,“ vypadlo ze mě.
„Vylez nahoru, kokpit je otevřený, někde tam je GPS lokátor,“ řekl a posvítil mi.

Vzal jsem své věci a vyšplhal po noze robota do kokpitu. Prostor byl větší, než jsem si pamatoval
a oproti starému modelu, kde se muselo stát, měl tento pohodlnou sedačku. Hned jsem ji vyzkoušel.
Celta kryla celý otevřený kokpit, takže jsem si mohl dovolit luxus rozsvítit baterku.

Rozhlédl jsem se a po chvíli našel za sedačkou skrytou krabičku se sledovačem.
Na rozdíl od kontejnerů ale nebyla nijak zvlášť zabezpečena, nebyla pevnou součástí robota.
Taky kdo by si dovolil naložit a odvést několika tunovéko AMPíka.
Odšrouboval jsem opatrně kryt a odpojil VF anténu. Teď už mě nemohlo ohrozit vysílání.
Připojil jsem programátor a stáhl protokol. Vytáhl jsem poslední lokátor, upravil data
a nahrál je do něj. Pak jsem lokátor připojil na servisní konektor sledovače,
připojil anténu a aktivoval odpovídač.
Začala blikat modrá kontrolka, že je přístroj aktivní a na příjmu.
Obě části jsem k sobě přivázal lepící páskou.

Vykouknul jsem z kokpitu a zeptal se:
„Jsem hotov, mám to nechat tady nebo vzít dolů?“
„Podej to sem, potřebujeme, aby si dohled myslel, že je robot stále ve skladu,“ řekl šéf a
vzal si ode mě sledovač. Pak mi podal kódovací modul. Rozpačitě jsem ho uchopil a
oba jsme hledali, kam asi patří. Byly to vojenské přístroje, robustní a v případě potřeby
snadno a rychle vyměnitelné. Pátral jsem pod palubovkou a našel řadu podobných modulů,
postupně jsem baterkou svítil na jeden po druhém, až jsem našel stejný panel.
Odšrouboval jsem 2 šroubky a za kovové ucho podlouhlý modul vytáhl ven a podal šéfovi.
Do otvoru jsem zasunul nový a zaklapl. Šroubky jsem opět zajistil.
Šéf zmizel dole a po chvíli opět vyšplhal k okraji kokpitu.

„Teď ještě dálkové ovládání,“ a podával mi komunikační modul.
Byl kratší a plochý, vybavený žebrovanými chladiči s větráky. Takové byly na boku.
Opět jsem modul vyměnil.
Navíc se zepředu připojovaly 2 koaxiální kabely, co vedly nahoru k anténám.
„Hotovo,“ sdělil jsem.

„Dobře, zapni bateriové napájení,“ přikázal a podal mi kódový klíč.
Zasunul jsem ho do zámku a otočil do polohy 1.
Ozval se šumot ventilátorů, rozsvítila se palubní deska a na hlavním displeji naskočilo:
Autorizace přijata, probíhá restart a pod tím menu.
Zvolil jsem diagnostiku.
Program začal načítat jednotlivé moduly.
Občas se zeptal na konfiguraci, proceduru diagnostiky jsem si ještě pamatoval a
systém tak úspěšně odškrtával aktivaci modulů.

Zarazil se u kódovacího modulu: Nová verze ? ANO/NE
Potvrdil jsem ANO
Stejně jsem aktivoval i nový komunikační modul.
Následovaly dotazy na testy mechanických a zbraňových systémů, ty jsem zakázal.
Další dotaz: Data pro misi ?
Šéf sykl a podal mi disk. Zvolil jsem ANO a založil ho.
Naskočilo: Download kompletní
Další data pro misi ? Zvolil jsem NE
Displej ukázal: Systém ready, prosím spusťte reaktor

„Fajn, pusť mě dovnitř, ještě zbývá maličkost, zapnout na dálku napájení.
Nechceme být přece u toho, až to začne?“ zašklebil se šéf.
Slezl jsem dolů a čekal. Světla v kokpitu po chvíli pohasla.
Šéf slezl, uložil staré moduly do kufru a zavřel ho.
„Tady končíme, už o nás budou mít starost, vracíme se do stanu,“ nařídil šéf.

Vrátili jsme se stejnou cestou zpět.
Protáhli jsme se do stanu, kde na nás podezřívavě koukali řidič s tlusťochem.
„Kde jste byli tak dlouho ?“ zeptal se tlusťoch.
„Nemohli jsme se potichu dostat do rozvaděče, čidla se nepodařila vypnout,“ odpověděl šéf.
„A jak vypadáte Vy ?“ dodal s pohledem na dva kontejnery, na kterých oba seděli.
„Nohy se povedlo uřezat, displeje hlásí vše OK, akorát se z toho dost kouřilo,
je to potažené plastem,“ odpověděl řidič.
„Teplota je 22’C, ale dusík je už na dně,“ přidal se tlusťoch a oči mu svítily při pohledu na kontejnery.
„Fajn, odpojte GPS lokátory a nechte identitu kontejnerů tady, otevřeme je až v bezpečných
prostorách. Nikdo neví, jaké mimozemské svinstvo se s tím sem zavleklo. Mizíme odtud.“

Sklonil jsem se, že přístroje odpojím od kontejnerů, když v tom se ozval rachot otevíraných vrat.
Vykoukli jsme zpod stanu. Ve vratech stál ozbrojený bojový robot. Světla ve skladu se rozsvítila.

Objevili nás !

(Pokračování zde)