Obsah              Melodie na pozadí

16. Kokpit

Posadil jsem se na sedačku a tornu složil k nohám na zem.
První věc, co jsem udělal, je že jsem zavřel vlevo páčkou kryt kokpitu.
Ten se s klapnutím uzavřel a zapnula se klimatizace.
Bylo mi jasné, že v osvětlené hale to neunikne pozornosti, přece jen robota kryla jen celta.
Podařilo se !
Ulevilo se mi, teď už jsem věděl, že mám šanci na přežití.
Kryt je jistě neprůstřelný a zvenku nejde bez kódu otevřít.
Minimálně tu chvíli vydržím a budu mít čas bezpečně jednat s vojáky.

Začal jsem v záři kontrolek zkoumat, co dál.
Na displeji přede mnou běžel odpočet pro spuštění nahrané mise.

Zbývalo 44 minut. Spousta času pro původní plán úniku kanály, ale dlouhá doba v mé situaci čekat.
Zavřením kokpitu jsem ztratil kontrolu nad děním venku, zvuková izolace byla výborná.

Zkoumal jsem kokpit a jen vzdáleně poznával některé přístroje původního modelu.

Novinek bylo příliš mnoho. Přece jen se jednalo o nový stroj a navíc prototyp.
Především chyběly ovladače na ruce a nohy, které dávaly původnímu robotovi cit a rychlost člověka.
Přístrojů a různých malých obrazovek na palubovce bylo více, taky proto byla kabina větší.
Pohlédl jsem nahoru. Nade mnou nad hlavou byl podivný kruh, asi osvětlení, ale nesvítilo.
Ze sedačky vedla spousta vodičů, zřejmě pro snímání pilotova pohybu.
Vytáhl jsem ovladač a uvažoval o jeho použití, předpokládal jsem,
že na dálku přes komunikační modul ukončí odpočet a aktivuje robota.

Z venku se najednou ozvaly nějaké zvuky.
Vzhlédl jsem a plachta kryjící robota náhle sjela dolů, dva vojáci ji stáhli a ustupovali s ní pryč.
Rychle jsem se sklonil pod přístrojovou desku, aby na mě nebylo zdola vidět.

Zamrazilo mě.
Pod sedačkou byla žlutá kostka a k ní páskou přivázaná malá krabička s anténkou.
Plastická výbušnina. Asi tak půl kila, dost na zničení půlky haly.
Ten voják měl pravdu, ovladač je opravdu detonátor.
Opatrně jsem výbušninu uchopil a sundal, držela pevně pomocí přilnavé nanopodložky.
Zastrčil jsem anténku a vytáhl z hmoty rozbušku.
Přitom jsem se zpotil. Ruce se mi třásly. Klid!
Kdybych se náhodou nepodíval dolů a zapnul to, raději nemyslet.
Dnes opravdu nic nevypadá, tak jak se zdá.

Přemýšlel jsem, co tím šéf chtěl docílit. Takový profík nic nenechával náhodě.
Odpálením robota ve skladu by nic nedosáhl, kromě odpoutání pozornosti,
ale to by celá mise byla na nic.
Možná ho chtěl vyhodit na viditelném místě jako demonstraci, taková drahá chodící bomba.
Nebo chtěl zahladit důkazy o manipulaci s robotem.
Nebo zabít pilota, beze svědků.
Zabít mě…

Proto mi jen tak vyprávěl o zákulisí RDA, což neřekl asi ani řidiči, se kterým už pracoval dříve.
Ale nemohl přece vědět, jak to nakonec dopadne a robota nebylo v plánu pilotovat.
No přesto si našel mě, který měl s řízením zkušenosti.
Nevím už, co si myslet, u RDA člověk nikdy neví, na čem je.

Z myšlenek mě vytrhlo ostré boucháni na sklo kokpitu.
Zvedl jsem hlavu a uviděl na levé straně vojáka, jak na mě zblízka přes tlusté sklo gestikuluje.
Viděl mě, nemělo smysl se skrývat.
Narovnal jsem se v sedačce a pohlédl napravo, na druhé noze stál psovod a vítězoslavně se šklebil.
V ruce měli oba pistoli.

Ozval se AMP přes tlampač:
„Vzdej se, tohle nemá cenu, máme tě. Robot je odpojený, nemáš šanci uniknout.“

Levý voják měl nos přitisknutý až na skle a taky se posměšně zašklebil.
Pistolí mi naznačoval, abych vylezl ven. Evidentně si vychutnával situaci.
Zvedl jsem ruku s plastickou výbušninou a přitisknul mu ji přes sklo k obličeji.
Zbledl a jako by ho píchla vosa, vyjekl a zmizel z dohledu.
Druhý na nic nečekal a taky seskočil.
Rozběhli se ke vchodu a zuřivě gestikulovali a křičeli.

AMP opět vycouval ven ze skladu a odkryl tak vchod.
Uviděl jsem, že venku právě přijel džíp s posilami a sanitka.
Začínalo tu být příliš živo. Jestli chci odtud zmizet, musím hned. Nemohu čekat na odpočet.

Trhavinu jsem zastrčil do torny a ovladač s ní. Může se hodit.
Bez rozbušky je bezpečná, můžete na ní skákat nebo ji zapalovat a nevybuchne.
Když nic jiného, udrží je to v bezpečné vzdálenosti a nebudou se snažit otevřít ručně kokpit
nebo sabotovat pohon robota.

Našel jsem panel ovládání prostředí.
Samostmívací sklo kokpitu – zapnout.
Setmělo se, já viděl ven, ale oni dovnitř na mě už ne.
Osvětlení – zapnout.
Vnější odposlech – zapnout. Nastavil jsem větší citlivost, abych slyšel, co se děje.
Ozýval se křik jeden před druhého. Naložili popáleného vojáka a sanitka odjela.
Snad chudák žije, následky bude mít napořád.

Na displeji mi naskočila žádost o spojení.
Přijal jsem ho.
Na obrazovce se objevila tvář pilota AMPu.
„Vidím, že jsi už zatemnil kokpit, ale to ti nepomůže. Robot je několikanásobně chráněný
proti zneužití a jen autorizovaný pilot s patřičným výcvikem ho může řídit.
Tento navíc ani ještě není v provozu, teprve se testuje. Baterie ti za pár hodin dojdou.
Jestli chceš spáchat sebevraždu a všechny nás tady vyhodit do vzduchu,
tak mi aspoň řekni, pro koho děláš a co je cílem vaší mise.“
Drze jsem zalhal:
„Dělám pro RDA jako ty a cílem mise bylo otestovat zabezpečení skladu a získat vzorky
Unobtania jako důkaz. Ale ti vaši pitomci všechno zkazili a velitele mise zastřelili.
Nemůžeš se divit, že ostatní chtěli zmizet a přežít.“
AMP:
„No tak vylez a promluvíme si o tom, jistě máš nadřízeného důstojníka,
který akci schválil a dosvědčí ti to.“
Já na to:
„Myslíš, že jsem padlý na hlavu ? Vylezu ven a ten šílený psovod, co to vše začal, mě sejme.“
AMP:
„Tak navrhni nějaký postup ty.“
Pilot AMPu byl viditelně starší a zkušený veterán, se kterým se dalo bavit,
ale pořád plnil rozkazy RDA. A ty zřejmě zněly zlikvidovat mě a kauzu ututlat.
„Rozmyslím se a dám vědět,“ odpověděl jsem a vypnul spojení.
Nevěřil jsem mu. Ne natolik, abych mu svěřil svůj život.

Kouknul jsem na odpočet, zbývalo 35 minut.
Příliš dlouho.
Nebudu čekat, až tu bude celá místní jednotka.

Rozhodl jsem se, pokusím se o útěk.
Připoutal jsem se k sedadlu a na displeji zrušil odpočet.

Kódový klíč jsem otočil do polohy 2. Ozval se hukot a naskočil reaktor.
Na pomocném POWER displeji se ukázal obsah nádrží 83%, a teplota rychle stoupala.
Prima, palivo máme.

Přepnul jsem klíč do polohy 3, plná aktivace. Palubní deska se okamžitě celá rozsvítila.
Zapnulo se tlakování hydrauliky, robot se mi pod nohama pohnul a naskočil gyroskop.

Zapípal varovný signál a zablikalo hlášení: zbraně nenalezeny.
Zrušil jsem ho, věděl jsem, že je robot bez výzbroje.

Na čelním skle se objevila projekce okolí robota s vyznačením nejbližších věcí kolem.
Vlevo dole jsem viděl skrz sklo kontejnery a kolem nich se na displeji objevil žlutý obrys.
Natáhl jsem ruku a ukázal na kontejner.
Vedle naskočilo menu: Secure Cargo a možnosti: uchopit, odkopnout, ignorovat.
Zvolil jsem uchopit.
Robot udělal půl krok, naklonil se a oběma rukama zvedl dva k sobě připojené kontejnery.
Světélka na nich začala hned blikat. Pak se opět vrátil do přímé polohy.

Na displeji vedle kontejnerů naskočil údaj o hmotnosti: 82kg.
Začínal jsem chápat filozofii nového ovládání robota.

Pohlédl jsem ke vchodu, kde byli žlutě označení vojáci, vozidla a ozbrojený AMP.
Nakreslil jsem prstem kolem nich kruh a na displeji se objevil velký blikající obrys.
V menu napravo: přítel, nepřítel, ignorovat – jsem zvolil: nepřítel.
Velký obrys zmizel a žluté obrysy vojáků a techniky změnily barvu na červenou.
Navíc se obrysy automaticky očíslovaly podle velikosti od největšího dolů.
Zároveň mi menu nabídlo: analyzovat útok, provést útok.
Zvolil jsem analyzovat a vybral z menu zbraně: souboj, kontejner – to druhé, kontejner.
Robot nakreslil přímku k nejbližšímu cíli a spočítal balistickou křivku hodu kontejnerem na AMP.
Pravděpodobnost úspěšného zásahu na tu dálku byla jen 19%.

Nepřátelský AMP si všiml, že jsem robota aktivoval a zmizel z dohledu.
Vojáci začali zaujímat strategické pozice za auty.

(pokračování zde)