Obsah             Melodie na pozadí

18. Dálkové řízení

Pilot AMP byl připoután k sedačce. Aby se mohl odpoutat a uhnout před ocelovou nohou,
musel by si nejdříve odepnout ovládání robota, ale noze by už pak nic nestálo v cestě.
Nohy jeho AMP se zoufale zvedaly a s jiskřením vyrývaly rýhy do betonu,
ale neměly se o co zapřít. Na mě nedosáhly.

Souboj jsem vyhrál !

V pohledu pilota AMP byl smutek a strach ze smrti.
Jeho vousatá tvář krvácela z četných ran od skla.
Na čele měl výraznou krvácející jizvu.
Když si všiml, že jsem odtemnil kokpit, objevil se i náznak údivu.

Radiové spojení jistě sledovali.
Zapnul jsem proto vnější tlampač na minimum, aby to okolní vojáci  v řevu helikoptéry
nad námi neslyšeli a řekl mu:
„Jsme oba jen ve špatnou dobu na špatném místě. Nechci tě zabít.
Příteli pomohu, ale nepřítele zabiju, když budu muset.“
Nechápavě na mě hleděl.
Pokračoval jsem:
„Potřebuji tady přítele. Dřív nebo později mě dostanou, pomůžeš pak ty mě ?“
V očích mu svitla jiskřička naděje, přestože již cítil chlad hrubé ocelové podrážky.
Polkl a snažil se promluvit, ale nešlo mu to. Tak jen přikývl.
„Slibuješ ?“ ujišťoval jsem se.
„Já své slovo držím…“ zašeptal.
V očích jsem mu četl upřímnost.
Přikývl jsem a usmál se na něj:
„Tak jim zahrajeme divadlo.“

Zrušil jsem útok a robot se opět postavil na obě nohy.
Vypadalo to, jako by AMP mou nohu konečně odhodil.
Pohlédl jsem naposledy na pilota, naše oči se ještě jednou setkaly a zatemnil jsem kokpit.
Jeho výraznou smutnou tvář s jizvou na čele jen tak nezapomenu.
Je lepší mít živého přítele než mrtvého nepřítele.

Světelný kužel z policejního vrtulníku mě stále sledoval a věděl jsem, že vše i zaznamenává.

Rychle jsem označil levý kolenní kloub AMP a robot na něj z výskoku dupnul a zničil ho.
AMP se přestal hýbat, ale ozvala se střelba z těžkého kulometu na džípu a zabubnovala o můj pancíř.
Rychle jsem se sehnul a uchopil ztracený kulomet AMP a namířil ho na džíp.
Zbraň byla rozbitá, ale i pouhé namíření stačilo, aby voják vyklidil palebné stanoviště a zmizel.
Namířil jsem kulomet nahoru na helikoptéru, pilot také neváhal a strhnul řízení stranou.
Světelný kužel mě opustil a přestal tak ze mě dělat snadný cíl.
Odhodil jsem kulomet, otočil se a utíkal k temnému rohu skladiště.
Nefunkční zbraň mi byla k ničemu a takhle mě budou aspoň brát jako neozbrojený cíl.

Zahnul jsem za roh skladiště a na projekčním displeji jsem ještě zahlédl,
že branou projela 2 obrněná vozidla.
Robot je identifikoval jako lehká obojživelná vozidla pěchoty vyzbrojená raketami
země-vzduch, 6-hlavňovým rotačním kulometem a 30mm průbojným lehkým zdvojeným kanonem.
Tak tohle už není vloupačka do skladu, ale válka. S čím jsem se to zapletl …

Rychle jsem přeběhl k další budově v areálu a schoval se do stínu. Nikde nikdo.
Horečně jsem přemýšlel, co dál.

Když tu náhle na displeji zapípal nějaký ERROR, naskočil nápis OFF LINE a systém se zrestartoval.
Robot mě přestal poslouchat.

Co teď?
Mám ho opustit a utéct ?
Obří areál je teď v obležení vojáků a ven se nedostanu.

Na obrazovce se objevil nějaký obličej a říkal druhému:
„Robot vyrazil o půl hodiny dřív proti plánu. Nevím, co se tam sakra děje, ale už je to i v televizi.
Ještě že jsem se koukal a byl připraven.“
Druhý odpověděl:
„Konečně se podařilo navázat spojení a spustit dálkové řízení. Modul je na místě,
zvládli to, jsme tam.“
Zůstal jsem zírat na obrazovku. Někdo převzal řízení a vyřadil mě.
Prošla diagnostika a palubní deska se opět rozsvěcela do zelené.
Robot se začal rozhlížet a zapnul dálkový radar.

Natáhl jsem ruku a otevřel vizuální spojení.
Obě postavy na druhé straně strnuly, jako by viděly ducha a zíraly na mě.
„A sakra. Robot má pilota,“ hlesl ten zrzavý.
„Poznávám ho. Je to ten technik, co si ho šéf vytipoval na poslední chvíli,“
dodal ten druhý s brýlemi.
„Co tam sakra děláte, člověče? Dávno jste měli být pryč,“ vzrušeně křičel.
„A vy jste kdo?“ ptal jsem se já, asi stejně překvapeně.
„Máme na starost dálkové ovládání robota po automatické aktivaci,“ odpověděl.
„Ale kde je tvůj velitel?“ zeptal se.
„Akce nevyšla, všichni jsou mrtví. Šéfa zastřelili jako prvního. Ostatní chtěli zdrhnout,
ale vojáci hodili do šachty zápalnou pumu a všichni uhořeli.
Mě se povedlo dostat do robota a utéct,“ vysvětloval jsem.

„Jsi si jistý, že je šéf mrtvý? Tomu nevěřím, jeho jen tak někdo nedostane.“
„Viděl jsem to z několika metrů, zastřelil psa a pak ho sejmul ostřelovač.
Dostal to skrz dýchací masku přímo do oka, tak není pochyb,“ odpověděl jsem.
Bezradně na sebe pohlédli.
„Počkej, počkej,“ ozval se zrzek.
„Jak se to stalo?“ ptal se.
„Všechno šlo hladce, už jsme měli kontejnery, ale před odchodem nás překvapil strážný AMP.
Ukázalo se, že tlusťoch byl zrádce, celou dobu o nás asi věděli,“ vysvětloval jsem.
„Toho nám strčilo velení a protože měl potřebné vybavení, tak jsme ho museli vzít.
Předtím s ním nikdo ještě nedělal,“ řekl.

„Koukám, že už nejsi ve skladu, jak se ti povedlo dostat ven?“ ptal se dál zrzek.
„Spustil jsem bojový režim a v souboji zlikvidoval strážný AMP. Začaly přijíždět posily,
zahlédl jsem 2 obrněnce, než jsem zmizel. Pak se robot resetoval a jste tu,“ dodal jsem.
„Zadrž. Ty jsi dokázal sám beze zbraní zlikvidovat ozbrojené AMP?“ nevěřil mi.
„Měl jsem štěstí, kryl jsem se kontejnery a zblízka jsem zničil kokpit a klouby AMPu,“ já na to.

„Tak to je síla. Máme tam bojovýho pilota. Co s tím?“ uvažoval nahlas.
Druhý se zeptal:
„Jaké jsou škody na robotu? Tady na přístrojích to vypadá dobře.“
„Jen poškrábané sklo kokpitu, palivo mám, ale neposlouchá mě to.
Jaký byl plán mise robota?“ ptal jsem se.
Pohlédli krátce na sebe a ten brejlatý odpověděl:
„Raději nechtěj vědět. Čím míň víš…“
„Jo, to znám. Když mě chytnou a tak dále. Ale co dál? Nechci tu zařvat,“ já na to.
Brejlatý strčil do zrzka:
„Počkej, půjde to. Máme pilota, co umí bojovat a neuteče. Udělá to.”
„Co udělám? O co tu jde?“ ptal jsem se podezřívavě.
„Dostaneš robota na souřadnice, co ti dodáme. Pak budeš v bezpečí a o prachy taky nepřijdeš.
Viděl někdo tvou tvář?“
„Ne, nikdo, robot má zatemnění kokpitu,“ zalhal jsem.
Jinak bych byl problém a ten by jistě rychle zlikvidovali.

„Ale ven z areálu RDA se nedostanu, už jsou tu posily a robot je na větší útok
bez výzbroje pomalý,“ dodal jsem.
„To nech na nás. Robot má virtuální ovládání, ještě není aktivované, ale nahraju Ti upravenou
verzi softwaru. Nemáš doufám nějaký problém se srdcem nebo alergii na léky?“ ptal se brejlovec.
„O ničem nevím, proč?“ já na to.
„No virtuální ovládání funguje pomocí mysli a nemá tak zpoždění lidských reakcí.
Ale ne každý to zvládne. Musí se na to trénovat a vyžaduje to i lékařskou přípravu.
Neručím za to, že to zvládneš.“
„Před chvílí mě málem zabil AMP a přežil jsem, tak mi neříkej, že něco nezvládnu,“ křikl jsem na ně.
„Fajn, fajn. Zatím se musíš někde skrýt, chvíli to totiž potrvá,“ řekl a vypnuli spojení.

Myslel jsem, že zkrátka proběhnu elektrickým plotem a někde v zástavbě vylezu ven a ztratím se.
Peníze oželím, budu naživu a dám si na nějakou dobu pokoj.

Robot zobrazil mapku areálu, graficky naplánoval trasu a dal se do pochodu k jednomu
menšímu skladu nedaleko. Kde to šlo, držel se ve stínu hal a šel pomalu a tiše.
Došel k malé překládací hale s mostovým jeřábem, která byla prázdná a tak nebyla zajištěná.
Robot vešel dovnitř, rozhlédl se a schoval se za pilíř jeřábu.

Já jen přihlížel jako pasivní divák.
Zkusil jsem ukázat na rezavé masivní ocelové dveře od kontejneru, byly opřené o zeď, ale nic se nestalo.

Na displeji opět naskočila diagnostika, otevřela se nějaká systémová menu,
kterým jsem vůbec nerozuměl a začala se nahrávat data.
Lezlo to pomalu, po procentech.

Měl jsem trochu času na přemýšlení. Takže dokud budu dělat, co chtějí, budu žít.
Dostanou mě ven z areálu. Jak, to se uvidí.
Pak využiji nejbližší příležitost k útěku.
To virtuální ovládání robota, zatím jsem nevěděl, co si pod tím představit.
Prohlížel jsem si křeslo, mělo spoustu nástaveb a vedla z něj také spousta vodičů.
To bude ono, takové jsem ještě neviděl. Jak to asi funguje?

Nahrávání dat doběhlo do konce a systém se zresetoval.
Opět se rozsvítil displej a brejlatý vědec na druhém konci se ohlásil.
„Dělal jsem na robotech, než mě nahradili poslušnějším člověkem, tak dobře znám ten systém.
Program jsem upravil, mělo by to fungovat. Takže na displeji ti naskočí nové menu.
Zadáš heslo, co ti za chvíli nadiktuji a pak budeš postupovat podle instrukcí.
Ale varuji tě, při testování pár cvičných pilotů zkolabovalo, bude to opravdu síla.“
„Dobře, co mám dělat?“ zeptal jsem se.
„Předávám ti řízení robota, zvol Virtuální řízení.“
Na obrazovce naskočilo základní menu jako dnes poprvé, na konci přibyla nová položka:
- Virtuální řízení.
Zvolil jsem ji. Systém se zeptal na heslo.
Vědec začal hláskovat:
„Alfa victor alfa tango alfa romeo zero six eight xray.“
„Mám to,“ potvrdil jsem.
„Následuj instrukce. Nic nesmíš vynechat. Spojení se přeruší, pak ho musíš znovu aktivovat.
Hodně štěstí.“

Ještě jsem zaslechl, jak mu ten druhý říká, že to nedopadne dobře, pak se spojení přerušilo.

Spustil jsem posloupnost aktivace virtuálního řízení.
- Zajistěte volné věci v kabině.
Sehnul jsem se a tornu zastrčil na bok za přepážku.
- Sundejte si vše z hlavy: čepici, brýle a ostré předměty.
Nic takového jsem neměl, potvrzeno.
- Přiložte ruce a nohy na barevně zvýrazněná místa na křesle, opřete se hlavou do opěrky.
Provedl jsem.
Kolem rukou, nohou a krku mi zacvakla kovová polstrovaná ochranná pouta,
která se vysunula zevnitř. Vyděsil jsem se, s něčím takovým jsem nepočítal.
Nyní jsem loutka tohoto ďábelského prototypu.
Křeslo se nahnulo dozadu.
Nade mnou se modře rozsvítil kruh, ozval se zvuk rozbíhajícího se motoru
a uvnitř začalo něco rotovat.
Ke krku se vyklonil modul s hadičkami a ucítil jsem píchnutí jehly.
Po těle se mi začalo rozlévat příjemné teplo a uklidnil jsem se.
Na displeji jsem zahlédl obrys lidského těla, naskočily údaje o teplotě, dechové frekvenci,
tlaku, vodivosti, kyslíku, elektrolyty v krvi a spousta dalších údajů.
Některé červené grafy se začaly vracet do zelené barvy.
Vedle se objevil snímek mozku s reakcemi synapsí a kruh nade mnou
se začal spouštět dolů na mou hlavu.

Pocítil jsem jakoby ospalost, víčka mi ztěžkla. Zavřel jsem oči a ztratil vědomí …

(pokračování příště)