Obsah             Melodie na pozadí

2. Sylwanin

Dcera Sylwanin nahrazovala otci syna, kterého neměl a pilně se cvičila v boji a lovu
stejně jako Tsutey a byla mu vyrovnaným soupeřem.
Otec Eytukan a strýček Ateye byli nejlepší přátelé, byli jako bratři.
Nebylo divu, že se již dávno dohodli, že Tsutey a Sylwanin se spojí jako muž a žena v pár,
a jednou, až přide čas, nahradí rodiče jako oloeyktan a tsahik.

Sylwanin měla ducha bojovníka, byla hrdá a odvážná, a nebála se komukoliv říct svůj názor.
Měla respekt mezi muži, lovci i bojovníky. Rodiče často říkali, že se měla narodit jako chlapec.
Měla ještě mladší sestru Neytiri, ta měla ale odlišnou, mírnou povahu a žila ve stínu Sylwanin.
Rády spolu chodily na osamocené výpravy do lesa.
Poslední dobou se Neytiri připravovala na zkoušku lovce a Sylwanin jí pomáhala.

Tsutey sourozence neměl, protože jeho matka zemřela nedlouho po jeho narození.
Ze vzpomínek rodičů slyšela, že se o ni tenkrát ucházeli Eytukan i Ateye.
Oba vyrostli spolu a chtěli i stejnou dívku, dokonce o ni svedli souboj.
Otec prohrál a roztrpčen si odešel hledat ženu do jiného kmene.
Tenkrát ještě nebyl náčelníkem.
Ta dívka se jmenovala Sylwanin a ona se jmenuje po ní.
Dnes žily obě rodiny spolu, jako by byli příbuzní a Sylwanin tak učí 2 skvělí otcové.
Oba jí, sestře Neytiri a Tsuteovi dávají ze sebe to nejlepší a tráví s nimi bez rozdílu
tolik času jako s vlastními dětmi.

Když se zde objevili Nebešťané a nabídli otevřít školu, matka Moat rychle rozpoznala
potenciál nových znalostí a tak všichni tři do ní chodili spolu s dalšími dětmi poznávat
nové věci a učit se jazyku Nebešťanů u matky Grace.
Doma pak novinky vyprávěly Moat a učili tak i ji.
To Moat Grace kdysi naučila první navijská slova a poznala při tom její poctivou duši.
Moat měla dar vcítění a dokázala poznat, co v člověku je.
Výměnou chtěli Nebešťané jen svolení usadit se daleko na západ odsud, které dostali.
Místa bylo dost pro všechny.
Tehdy ještě netušili, jaké to bude mít následky…

* * *

Dnešní den byl výjimečný, čekal je lov na talioangy (sturmbeesty).
Otec Eytukan a strýček Ateye se rozhodli, že je na čase naučit je technice lovu,
jakou používali jejich předkové, když ještě neměli koně a nelétali na ikranech,
a neměli tak výhodu rychlosti nad loveným zvířetem.

Jednou metodou bylo vykopat v cestě stáda hlubokou jámu a zamaskovat ji větvemi a listím.
Pak stačilo počkat, až nějaký kus do jámy spadne.
Problém byl ale, že časté deště jámu rychle zaplavily a hliněná past dlouho nevydržela.
Navíc vykopat tak hlubokou jámu bylo velmi pracné i pro několik lovců současně
a když zvolili nevhodné místo, tak i zbytečná práce.
Sturmbeesti se také rádi zdržovali v řece, která jim poskytovala rozhled a bezpečí.
A vykopat past v řece nešlo. Navíc stáhnout vcelku ulovené zvíře z kůže v hluboké jámě
bylo téměř nemožné a cenná kůže tak byla znehodnocena.

Druhou metodou bylo vyplašit stádo a vybraný lovec čekal zamaskovaný v cestě stáda
s dlouhým kopím, zapřeným v zemi.
Pokud stádo změnilo směr běhu, mohl se lovec přizpůsobit a přemístit se.
Běžící zvíře se na kůl samo vlastní vahou nabodne a není tak třeba trefit se přesně
do maličkého dýchacího otvoru, což umí jen ti nejlepší lovci.
Tento postup vyžaduje velkou odvahu a je nebezpečný, protože lovec musí do poslední chvíle
setrvat na místě, aby správně zacílil hrot a přišlápl konec do země, a pak bleskově uskočit stranou
do bezpečné vzdálenosti. Musí si dát přitom pozor, aby neskočil do cesty jinému zvířeti
běžícímu vedle, takže to není tak jednoduché.

Spolu s Tsuteyem tento postup poslední dny opakovaně trénovala.
Jeden z nich vždy tryskem vyrazil na koni a lovec musel do poslední chvíle vyčkat skrčený u země
a pak hbitě uskočit stranou.
Nejdříve si myslela, že to bude snadné, ale realita byla jiná.
Měla na těle modřiny a spoustu odřenin, byla špinavá od bláta.
Tsutey bral nácvik stejně vážně, tak na tom nebyl o mnoho lépe.
Zpočátku reptal, proč lovit tak složitě, když na svém ikranovi má větší šanci mít úlovek
a bez takového rizika, ale pak pochopil, že nová dovednost se může hodit.
Strýček Ateye mu vysvětlil, že takto předkové dokázali dokonce ulovit thanatora,
což Sylwanin velmi překvapilo. Ale mělo to svůj smysl, i strašný útočící thanator
se mohl nabodnout na kopí vlastní vahou.
Pokud lovec neměl možnost uniknout, nastražil kopí a vyčkal na útok dravce.
Ale pokud lovec selhal, smrt byla jistá.
Neuměla si představit sebe v takové situaci. Sturmbeesti naštěstí nejsou masožravci.

Včera lovcům předvedli, jak pokročili s nácvikem.
Celý klan přihlížel, jak Tsutey tryskem vyrazil na koni proti Sylwanin,
která jen délku těla před nárazem uskočila a elegantně se skulila stranou do bezpečí.
Její výkon doprovázely obdivné výkřiky klanu.
Totéž pak předvedl, i když méně elegantně, Tsutey.

Ateye s Eytukanem připravili zbraně na lov, 2 kopí dlouhá 2 délky těla a síly pěsti,
která byla na konci opálena v ohni a zbroušena do ostré špice.
Zbraň byla těžká a její konec se musel do země přišlápnout, takže ji udržet v šikmé poloze
vyžadovalo dost sil. Na obrovského samce sturmbeesta ale i tak nemusela stačit,
byl mnohem větší než kůň, se kterými lov cvičili.
Zraněné zvíře bylo velmi nebezpečné, už neutíkalo, ale útočilo a bylo ho třeba rychle usmrtit.

Ráno se vrátila hlídka, která stopovala stádo sturmbeestů půl dne cesty pěšky po proudu řeky
od Rodného stromu. Bylo tedy rozhodnuto a vybraní lovci se vydali na cestu na koních,
aby byli odpočatí a ostatní běželi pěšky vedle nich.

Stádo se páslo v mělčině řeky, velkými rohy na hlavě rozrývalo dno a spásalo vodní vegetaci.
Lovci se drželi po větru a chvíli zvířata pozorovali.
Stádo čítalo 4 samce, z nichž jeden byl obrovský vůdce stáda, 5 samic a 3 mladé.
Ateye lovcům připomněl opatrnost a varoval, aby nelovili nebezpečného vůdce stáda,
ale dva menší samce. Když uloví alespoň jednoho, bude to úspěch.

Sylwanin s Tsuteyem a oběma otci se vydali lesem obejít stádo z druhé strany.
Tam řeka protékala mezi velkými balvany, za kterými se dalo do poslední chvíle skrýt
a zvířata musela proběhnout mezi nimi.

Eytukan vylezl na jeden balvan a z dálky zamával. To bylo domluvené znamení a lov začal.

Asi 15 náhončích se rychle vyrojilo do proudu řeky a vytvořilo dlouhý řetěz,
aby zvířatům odřízli cestu a začali křičet a mávat luky.
Vůdčí samec zatroubil na poplach a dal se na útěk.
Stádo ho následovalo mělkou vodou přímo k lovcům.

Sylwanin svírala v ruce dlouhé těžké kopí a číhala za balvanem na svou příležitost.
Oči jí svítily vzrušením a rychle dýchala.
Dunění země i řev oznamoval, že se zvířata blíží.
Vykoukla ven a spatřila, že jeden samec míří přímo k ní.

Vyčkala, až byl býk asi 20 délek od ní a rychle přikrčena vyskočila do cesty zvířeti
a zapřela kůl do nerovnosti v řece.
Splašené zvíře si jí sice všimlo, ale nijak se nesnažilo kvůli tak malé hrozbě změnit směr.
Sylwanin vyčkávala a když se býk přiblížil na 3 délky, pozvedla hrot kopí proti němu.
Viděla krví podlité oči splašeného zvířete, které se na ni řítilo a už nemohlo zastavit,
ani kdyby chtělo. Zbývají 2 délky.
Sylwanin rychle pohlédla stranou a připravovala se uskočit do bezpečí.
Poslední délka, poslední kroky…

Býk zakopl o kámen ve dně a stočil se stranou, jen o kousek.
Sylwanin pohnula kopím, aby stále mířilo na střed těla zvířete, jenže kůl už nemířil kolmo.
Náraz zvířete byl drtivý a zapřené kopí ve dně se uvolnilo.
Sylwanin na nic nečekala a chtěla uskočit stranou, ale uvolněné kopí jí bolestivě podrazilo nohy
a skulila se tak jen kousek vedle do vody.
Uvolněné kopí se po zvířeti svezlo a probodlo mu jen nohu.
Ozval se zvuk praskajícího dřeva.
Býk zařval a překulil se těsně vedle ní a vyryl ve dně hlubokou brázdu.
Kopí se zarazilo o kost zvířete a zlomilo se jako větvička.

Sylwanin se pokusila vstát, ale naražená noha silně zabolela.
Vykřikla a upadla. Sedřená kůže jí krvácela.
Zvedla hlavu a viděla, jak se raněný býk zvedl a otočil se k ní.
V přední noze měl zalomené kopí a krvácející rána barvila řeku do ruda.
Od tlamy mu odkapávala pěna.
Býk šílený bolestí si jí všiml a ihned zaútočil.
Uvědomila si, že je to vůdce stáda. Ten největší sturmbeest, jakého kdy viděla.
Chtěla se zvednout a rychle utéct, ale nohy ji zradily.
Bezmocně čekala na svůj konec…

Před býka skočil Ateye a zamával pažemi. V jedné ruce držel běžný lovecký oštěp.
Sturmbeest uviděl většího a nebezpečnějšího nepřítele a zaútočil na něj.
Ateye ukročil stranou, aby odvedl pozornost býka od Sylwanin, zvedl ruku a hodil.
Zasáhl dýchací otvor býka. Zvířeti se podlomily přední nohy a převrátilo se.
Ateye už ale nestačil uskočit a býk ho setrvačností narazil na balvan za ním.
Sylwanin bezmocně přihlížela, jak lovec zmizel pod obrovským tělem !

Přiběhl otec Eytukan a uviděl raněnou Sylwanin a mrtvého býka.
Hlasitě zakřičel a zamával. Za chvíli doběhli i ostatní.
Několik lovců poplácávalo Tsuteye za přesný zásah a úspěšný lov.
Sylwanin žalostně vykřikla.
Eytukan k ní přiklekl a začal jí prohlížet pohmožděnou nohu,
ale ona zděšeně ukazovala na býka a volala jediné jméno: „Ateye, Ateye!”

Nadějný úspěšný den se změnil ve velký smutek.
Býk strýčka Ateye narazil na skálu a zalehl pod vodu.

Obrovské těžké zvíře nebylo možno zvednout.
Museli ho rychle začít porcovat a až pak se dostali k tělu lovce pod ním.
Nebylo možné poznat, jestli zemřel nárazem zvířete o skálu, nebo se utopil.
Ale zemřel jako lovec, když zabil největšího sturmbeesta, jakého kdy viděli.
A zemřel jako bojovník se ctí, když zachránil život Sylwanin.
Písně klanu Omaticaya jeho čin budou připomínat dalším pokolením.

Ten večer se dosyta najedli, ale jedli tiše a smutně. Nezazněla jediná oslavná píseň.

Tsutey nejedl. Cítil se osamělý.
Tiše seděl a hleděl na Sylwanin, které Moat ošetřovala poraněnou nohu.
Už nikdy to mezi nimi nebude jako dřív.

Zítra je čeká uložení Ateye do země k jeho předkům, vedle své ženy,
se kterou se po dlouhé době spojí v Eywě.
Mladý Strom hlasů nad jejím hrobem tiše vlaje ve větru
a připomíná pomíjivost života na tomto světě.

(pokračování zde)