Obsah              Melodie na pozadí

6. Smutek

Neytiri se toho dne přiblížila s šesti dalšími Navi k mýtině u školy a podle zvyklosti
chvíli čekali a zkoumali okolí, zda je zde bezpečno. Cestou v korunách stromů spatřili
v dálce stoupat k obloze černý dým a znepokojilo ji, že jsou Nebešťané už tak blízko.
Musí se na to ve škole zeptat.

Předchozí den je Grace učila vázat uzly, což je velmi bavilo.
Chápali účel této dovednosti a viděli v ní praktický význam pro svůj život u klanu.
Ale nenapadlo je, že je taková spousta různých uzlů, sami znali jen některé, co používali.
Grace jim vysvětlila, k čemu je ten který uzel dobrý a na kusu lana je hned zkoušeli vázat.
Klan Omaticaya patřil mezi zručné tkalce a tak si dnes donesli ukázky svých domácích prací.

Grace jim také slíbila, že když si donesou hezké barevné kamínky a mušličky,
že v pevnosti do nich nechá vyvrtat dírky a budou tak mít krásné ozdoby a přívěsky.
Jejich osobní krabičky ve škole se rychle plnily barevnými říčními kamínky,
aby z nich později vybrali ty nejhezčí na vrtání. Sami používali ke zdobení barevné bobule
nebo si vyřezávali korálky z měkkého dřeva, které barvili, ale kamínek navrtat nedokázali.
Na začátku vyučování se každý pochlubil svým přírůstkem a na to se moc těšili také dnes.

Po chvíli spatřila, jak přichází sanok Grace s doprovodem dvou vojáků.
Dnes se opozdila, jindy tu bývá dříve než oni. Vojáci vešli do školy
a podle zvyklosti ji nejdříve prohlédli, zda se uvnitř neskrývá nezvaný host.
Neytiri vyčkala, až vojáci dokončí prohlídku a vyjdou ven.
Pak vyšla na mýtinu k převislé větvi, kde viselo signální zařízení a 7x na něj hlasitě udeřila.
Vojáci zpozorněli a sledovali, jak z lesa vychází dívka s několika dětmi a spočítali je.
Grace vyběhla před školu a tradičním způsobem se s nimi pozdravila.
Zavedla je dovnitř a šla se opatrně podívat, jestli jsou vojáci z doslechu.
Bavili se mezi sebou a jako by neměli dost jedovaté Pandorské atmosféry,
kouřili pod maskou špačka.

Neytiri vycítila, že něco není v pořádku.
Když se Grace vrátila, zeptala se jí:
„Cestou jsme viděli na obloze černý kouř, stalo se něco?“
„Ano, stalo,“ odpověděla Grace. Byla viditelně rozrušená.
„Ráno byl v pevnosti bojový poplach. Někdo přepadl skupinu, co buduje cestu,
zapálil stroje a zabil i několik vojáků. Včera prý dokonce jednoho sežral Thanator,
tak tam poslali jako posilu bojového robota a stejně se to stalo. Nevíš o tom něco?“
Zpráva vyvolala veliké překvapení.
„Nevím. Otec Eytukan i Tsutey jsou v Rodném stromě, večer i ráno jsem je viděla.“
„Neytiri, byly odvolány všechny vědecké výpravy a platí zákaz letů. Musela
jsem se pohádat se Selfridgem, aby mi dnes povolil školu a to jen díky tomu, že
mám sebou ozbrojený doprovod. Nechci mít nic společného s jeho vojenskými akcemi.
Jestli něco víš, řekni mi to. Pokud vaši lidé zaútočili na Nebešťany, bude válka.
Všechno, jak to tu známe, se změní. Školu zavřou a budou z nás nepřátelé!“
Neytiri se vyděšeně podívala na ostatní Navi a polkla.
Věděla, že to doma v klanu vře, jak se Nebešťané blíží a že se plánuje útok.
Ale netušila, že se něco stane tak brzy a ona o tom ani nebude vědět!
„Doma je vše jako jindy, ničeho jsem si nevšimla. Kdyby byla válka, do školy by nás nepustili.“
„To máš pravdu, Neytiri. A nemohl to být sousední klan?“ ptala se Grace.
Neytiri se zamyslela.
Opravdu u nich viděla 2 cizí lovce, kteří pátrali po příčině znečištění jejich řeky.
Ale může o tom mluvit?
Pohlédla na Grace a docela lidsky pokrčila rameny:
„Je možné, že…“

Ozval se šramot od zadního okna.
Ohlédla se a spatřila tvář Naviho, pomalovanou válečnými barvami.
Byla poškrábaná a od krve, jako po nevydařeném lovu.
Ten obličej znala. Mával na ni, aby byla zticha a šla blíž.
Vstala a všichni ve škole na ni pohlédli.
„Zůstaňte sedět a buďte všichni tiše,“ nařídila jim a pokynula Grace, aby šla s ní.
Vykoukli z okna a strnuli.
Na okraji lesa stáli dva bojovníci a drželi bezvládné tělo.
To tělo poznala. Sylwanin!
„Ke!“ bylo jediné slovo, na které se vyděšeně zmohla.
„Je naživu, ale ztratila spoustu krve. Potřebuje pomoc, jinak umře,“ prosil Navi.
Pohlédla na Grace, která o dva kroky ustoupila od okna a byla bledá.
Neytiri se rozhlédla po ostatních, kteří vyskočili a šli se také podívat.
Grace se vzpamatovala. I ona Sylwanin poznala.
Ten noční útok se tím vysvětlil.
Je to její vina, že udělali takovou hloupost.
To ona jim vyprávěla o boji svých předků za svobodu na Zemi, o Dni nezávislosti.
Ale zaútočit na ozbrojené vojáky luky a šípy …
„Tady přece nemůžete být, venku jsou vojáci!” zašeptala.
„Je na tom zle, potřebuje pomoc. Nevydrží cestu k Rodnému stromu,“ prosil Navi.
Grace se zoufale rozhlížela kolem, jako by hledala radu.
„Tak dobře. Protáhneme ji oknem, ale potichu!“ zašeptala.
Navi pokynul k lesu a ostatní se pomalu blížili.
Raněnou jim podali oknem a sami tiše prolezli.
Položili Sylwanin na zem a Neytiri k ní přiklekla.
Měla obvázanou nohu, rozbitý obličej a spoustu popálenin po celém těle.
Krev v obličeji se mísila s válečným malováním.
Ani si nedokázala představit, co zkusila.
Grace rychle prohlédla zranění a našla střelnou ránu na noze.
„Neytiri, vzadu je lékárnička, dones mi ji. Ta malá krabice s řemenem.”
Přistoupila k hlavě.
Rána v obličeji byla jen povrchová. Popáleniny také.
Otevřela jí oči, zda uvidí reakci zorniček na světlo, ale uviděla jen bělmo.
Na to si nikdy nezvykne.

Neytiri donesla plastovou krabici s popruhem.
Pak poklekla a vzala sestřinu bezvládnou hlavu do dlaní a hladila ji.
Grace lékárničku otevřela a rozložila.
Chvíli váhala a pohlédla na Neytiri.
Neytiri měla v očích slzy a ve tváři prosebný výraz.
Vytáhla jednorázovou stříkačku adrenalinu a vstříkla ho Sylwanin.
Pak ji odhodila a přesunula se k noze.
Uvolnila škrtidla a ihned se objevilo krvácení.
Byla zasažena větší žíla.
Prohlédla nohu z druhé strany. Nic. Kulka zůstala v ráně, musí ven.
Zatím ránu vydezinfikovala a postříkala sprejem na srážení krve.
Pak škrtidlo znovu stáhla.
Sylwanin se pohnula a otevřela oči.
Neytiri radostně zvedla hlavu a ostatní se také usmáli.
Sylwanin se podívala na sestru a zašeptala:
„Promiň, že tě … do toho … zatahuji.“
Grace probrala lékárničku a posbírala několik tabletek léků.
Pak donesla svůj energetický nápoj a nařídila raněné:
„Na, tady toto spolkni a vypij všechno, posílí tě to.“
Sylwanin pohlédla na Neytiri a ta jí přikývla.
Tak vypila vše.
„Kulka zůstala v ráně a musí ven, nebo chytneš infekci.
Chtěla jsi bojovat, tak teď musíš nést následky. Bude to pořádně bolet!“
Raněná přikývla.
Grace se obrátila na ostatní, aby ji přidrželi.
Do úst jí dala zakousnout balíček obvazu, vojáci by mohli něco zaslechnout.
Jeden chlapec zatím hlídal u vchodu.
Vojáci seděli nedaleko na kořenu a prohlíželi si nějaké lechtivé obrázky.
Grace znovu otevřela ránu a vyčistila ji od sražené krve.
Potom ji dvěma peány rozevřela, aby našla kulku.
Velká žíla byla natržená, ale vcelku. Zahojí se.
Raněná sebou začala v bolestech zmítat.
„Tak ji sakra držte!“ nařídila.
Kulku po chvíli nalezla a vytáhla.
Ránu znovu vyčistila, postříkala sprejem na srážlivost a pevně obvázala.
Pohlédla na Sylwanin, byla chudák celá zpocená a rychle dýchala.
Statečné děvče, vydržela operaci bez anestezie.
„Kulka je venku, dobrý?“ zeptala se.
Přikývla a po chvíli usnula.
Pokynula Neytiri, aby ji nechala:
„Spí. Nech ji odpočívat. Léky zabírají.“
Prohlédla druhého Naviho:
„Čistý průstřel svalu, trocha dezinfekce a klid. Bolí to, ale zahojí se to, neboj.“

Grace si oddechla.
Kdyby ráno tušila, co ji ve škole čeká, asi by sem vůbec nešla …
Sedli si do kruhu stranou a Neytiri vyzvídala, co se vlastně stalo.
Bojovník vyprávěl, jak naplánovali útok pod skalou, připravovali lavinu kamenů a dřeva,
jak všechno skvěle díky plánu Sylwanin vycházelo a že se jim podařilo zapálit a zničit oba
buldozery Nebešťanů a dokonce jeden kráčející stroj. Druhý stroj ale unikl a na dálku
zabil 2 druhy. Třetího našli raněného v lese a velitel vojáků ho při výslechu zastřelil.
Pak je obrali o osobní věci a těla spálili.
Neytiri nemohla uvěřit, že jim vojáci nenechali ani mrtvá těla k pohřbení!
Nespojí se tak s Eywou! Litovala tři statečné lovce, všechny osobně znala.
Bojovník pokračoval, jak našli Sylwanin postřelenou, jak ji vojáci mučili a svázali.
A když vybuchl druhý buldozer a všechno kolem hořelo, vojáci v panice utekli a tak ji osvobodili.
Vojáci poslali po jejich stopě hlídku, ale nalíčili jim otrávenou past a jeden voják zemřel.
Ostatní to pak vzdali a vrátili se. Nikdo je nesledoval a tak jsou tu …

Grace to mlčky poslouchala a pak ho přerušila:
„Ale oni vás nemuseli sledovat, vědí přece, kde škola je.
Zemřelo pět vojáků a zničili jste jim drahé stroje. To vám neodpustí.
Škola je jediné místo v okolí, kde vás mohou hledat. Musíte ihned pryč.“
Vstala a nervózně přecházela sem a tam.
Přemýšlela.
Došla ke vchodu a zkontrolovala, že vojáci pořád sedí na kořenu.
Vrátila se a navrhla:
„Dnešní vyučování ukončíme dřív. Děti odejdou jako obvykle a já s vojáky také.
Bude to vypadat, jako by se nic nedělo a škola zůstala prázdná.
Vojáci budou jen rádi, že tu dnes nemusí hlídat celý den.
Ranění zůstanou potichu ve škole a ostatní se pak pro ně vrátíte.
Ukryjete se daleko v lese a počkáte na pomoc dospělých z klanu.“
„Ale co sestra, přece nemůže chodit?“ strachovala se Neytiri.
„Odnesete ji dál do lesa a necháte ji odpočívat, než dorazí pomoc.
Rána je vážná, ale o nohu nepřijde, zahojí se. Hlavně musíte pryč odtud!”

Grace pokynula ostatním, aby si vzali své věci, když se z venku ozval hluk.
Přiběhl chlapec na hlídce, že se něco děje.
Rychle vykoukla ven ze dveří, vojáci už neseděli na svých místech.
Jeden držel v ruce zbraň a rozhlížel se, druhý s někým mluvil vysílačkou.

„Doktorko Augustinová, chceme s vámi mluvit,“ žádal ji voják, jak ji uviděl.
„Hned to bude,“ odpověděla.
„Ihned, prosím!“ nařídil jí voják.
Grace se otočila dovnitř a podívala se po ztichlých tvářích kolem.
„Musím ven, počkejte tu zatím na mě,“ řekla a šla ven.
Když přišla k vojákům, řekl do vysílačky:
„Máme ji, ostatním 7 místních je uvnitř. Je mezi nimi náčelníkova dcera.“
„Co se děje?“ ptala se Grace.
„Zůstaňte tu prosím s námi, je to pro vaše bezpečí,“ požádal ji voják.
Namířená zbraň dávala vědět, že to nemyslí jako prosbu.
„Co se to tu sakra děje?“ zeptala se rozlobeně.
„Buďte zticha a pojďte s námi,“ nařídil jí voják.
Grace chtěla protestovat, ale dloubnutí zbraní do žeber ji přinutilo ztichnout
a oba ji tlačili mimo výhled z oken školy do úkrytu za blízký strom.
Ozvala se vysílačka:
„Už jsme téměř u vás, čekejte!”
Grace pochopila, že se nechala vylákat a rozběhla se zpátky, nedbaje na nebezpečí.
„Sakra!” zaklel voják, zvedl zbraň, ale pak ji opět spustil.
„Utekla nám, pane. Slyšela vaši poslední zprávu,“ hlásil voják.
„Takže je to jasné, jsou tam. Nenechte je utéct! Konec.” došly nové rozkazy.
„Ty počkej tady, já jdu vykrýt druhý roh,“ řekl druhý voják a odběhl.

Grace vběhla dovnitř a zakřičela:
„Jsou tady a vědí o vás! Rychle zmizte!“ a ukázala na zadní okno.
Navi na nic nečekali a vrhli se k oknu.
Ozvala se střelba a z lehké dřevěné okenice vylétly třísky.
Obklíčili je. Byli v pasti!

Pohlédla zoufale na Neytiri a obě pak na ležící raněnou Sylwanin.
Byla vzhůru a snažila se posadit. Střelba ji probudila.
Neytiri k ní poklekla a pomohla jí.
„Co budeme dělat?“ ptala se zraněná.
„Nezbývá než čekat. Budete se muset vzdát,“ řekla Grace.
„To nikdy! Viděl jsem, jak zajatce zastřelili a jeho tělo pak spálili!“ vykřikl bojovník.
Grace pohlédla do vyděšených očí Neytiri a sklopila hlavu.
Další události už nemohla ovlivnit.

Venku se ozval dusot vojenských bot a z lesa vyběhla šestičlenná hlídka.
Velitel pokynul a vojáci se rozdělili a obklíčili školu.
Vytáhl polní láhev, sundal masku a zhluboka se z ní napil.
Poté převzal hlášení hlídky:
„Jsou uvnitř, pokusili se utéct zadním oknem, ale výstražnou palbou jsme je zastavili.“
„Výborně, skvělá práce. Krysy jsou v pasti,“ pochválil ho desátník a přešel ke vchodu školy.

„Doktorko Augustinová, tady velitel Wainfleet. Vím, že máte uvnitř 4 domorodce,
co dnes zaútočili na skupinu razící cestu. Zabili několik našich lidí. Chci je.
Pokud se vzdají, ostatní propustíme. V opačném případě nebudeme mít na výběr a zaútočíme.
Nemusím vám jistě vysvětlovat, jaké to bude mít následky!”

Jeden z vojáků navrhl, že by školu mohli zapálit a nepřítele vykouřit,
ale desátník to zavrhl s tím, že uvnitř je drahé vybavení a budova školy
se jim může později hodit. Ale ten nápad se mu jinak líbil.
Vrátit jim to stejnou měrou, jako oni zapálili buldozery. Proto ještě nahlas zavolal:
„Abych vám usnadnil rozhodování, upozorňuji vás, že také zvažuji zapálení budovy školy!“

Grace nervózně pobíhala po třídě sem a tam.
Když slyšela o možnosti zapálení školy, vyděsila se.
Zapálit školu. Její školu! Tolik let na ní pracovala a teď je všechno pryč.
To je jak ve středověku, když inkvizice pálila knihy a upalovala kacíře.
Posadila se ke stolu a jedním pohybem ruky rozlobeně smetla všechny věci na zem.
Položila si hlavu do dlaní a bezmocně vzdychla.
Navi ji upřeně sledovali a čekali, co bude následovat.
Děti se tiskly v hloučku k sobě a každý držel v ruce svůj lovecký luk.

„Doktorko Augustinová, dochází vám čas!“ ozvalo se z venku.

Zvedla hlavu a podívala se na pomalované bojovníky.
Seděli u Sylwanin a tiše s ní diskutovali.
Grace vstala a přišla k nim:
„Nemáte na výběr, musíte se vzdát. Budou vás vyslýchat a možná i mučit,
ale pořád je šance, že přežijete.“
Sylwanin zvedla hlavu a prohlásila:
„My se posvátného spojení s Eywou nevzdáme. Bude-li třeba, zemřeme. Nevzdáme se.“
Neytiri k nim přistoupila a řekla Grace:
„Je třeba zachránit děti. Dál se uvidí …” a pohlédla  s láskou na sestru a chytla ji za ruku.
„Ty běž s nimi, Neytiri a dohlédni na ně!” odpověděla Sylwanin.

Z venku se ozvala střelba a ve střeše se objevila díra, kterou dopadalo ostré světlo.
Dřevěné třísky a kousky listů ze střešní krytiny se pomalu v prachu snášely na podlahu.
To bylo jasné varování.

„Slibujete, že děti propustíte, když vyjdou ven?“ zavolala Grace na velitele.
„Ano. Mám přímý rozkaz do akce nezatahovat civilní obyvatelstvo a zabránit tak válce.“
V duchu přemýšlel o významu slova civilní v místním prostředí,
kde ženy i děti nosí smrtící zbraně a od mala se cvičí v zabíjení.
„Dobře, jdeme ven. Nestřílejte!“ odpověděla Grace.
Zavolala na děti a shromáždila skupinku u vchodu.
„Ty musíš jít také, Neytiri!” žádala ji sestra.
Držely se za ruce.
Neytiri pak sestru políbila na čelo, rychle vstala a odešla k ostatním.
„Vycházíme!” zavolala Grace a vyšla první.
Vojáci čekali s namířenými zbraněmi a počítali je, jak vycházeli.
„Sedm, jsou všichni,” ohlásil voják z hlídky.
„Dobře, všichni odhoďte luky a nože. Sem!” nařídil velitel a ukázal na zem.
Poslechli.
Pak mladé Navi odvedli stranou a 3 vojáci je hlídali.
„Slíbili jste, že je propustíte,“ ptala se Grace.
„Propustíme, až bude po akci. Zatím je chci mít na očích,“ odpověděl.
„Vzdají se?“ zeptal se jí velitel.
Grace sklopila hlavu.
„To jsem si myslel,“ kometoval to velitel.

Kývl na vojáka vedle, aby šel na průzkum.
Voják zasalutoval a s namířenou zbraní zmizel ve škole.
Zevnitř se ozvala krátká střelba.
Za chvíli se voják opět objevil na schodech.
Z hrdla mu trčel šíp.
Dovrávoral k zábradlí a zhroutil se ze schodů.

„Svou šanci měli, přišli jsme o dalšího muže. Nařizuji útok!” rozkázal Wainfleet.
Grace se vrhla ke schodišti, překročila tělo vojáka a zastoupila jim cestu.
Wainfleet neváhal a vystřelil.
Grace se zhroutila a chytla se za nohu.
Jeden voják ji odtáhl stranou, ostatní se hrnuli po schodem do školy.

Ozvala se další střelba, tentokrát od skupiny dětí.
Viděli statečnou Grace, jak ji vlastní lidé střelili a chtěli jí pomoci.
Vojáci stříleli před ně do země a Neytiri je naštěstí zastavila.
Všichni si museli sednout na zem a dát ruce nahoru za hlavu.

Vojáci zmizeli uvnitř a ozvala se rychlá střelba v krátkých dávkách.
Ozýval se křik, něco jako „čistý“.
Za chvíli bylo po všem.
Ticho.
To ticho nenechávalo nikoho na pochybách, co se uvnitř stalo.
Vojáci vyšli ven.
Jeden měl v boku navijský nůž a další dva byli postřeleni šípem.
Z Navi nevyšel … nikdo.

Vojáci se začali ošetřovat a ostatní bedlivě hlídali malé zajatce.
Wainfleet došel ke Grace, které zrovna ošetřovali nohu:
„Jeden voják mrtvý a 3 ranění, když nepočítám vás. Stálo to za to, tolik mrtvých?“
Grace mlčela a koukala strnule ke škole.
„Vyneste těla ven,” rozkázal velitel.
Vojáci vynášeli navijské bojovníky jednoho po druhém a skládali je do řady u schodů.
„Aspoň jim nechte jejich mrtvé k pohřbení,“ prosila Grace.
Wainfleet se otočil a řekl:
„To pro vás mohu udělat,“ a nařídil těla venku na světle zdokumentovat.
Poslední vynesli Sylwanin.
„Tahle ještě žije,“ hlásili vojáci.
„Přežije cestu na základnu?“ ptal se velitel.
Přiběhl voják – zdravotník a přiklekl k ní.
„Několikanásobný průstřel břicha, bez šance,“ odpověděl.
Wainfleet vytáhl pistoli a namířil na Sylwanin.
Od zajaté skupiny dětí se ozval pláč. Pohlédl na ně.
Zaváhal a pak zase zbraň zasunul zpět do pouzdra.
Zavolal na zajatce:
„Tohle se stane každému, kdo nás napadne. Vyřiďte to doma vašemu náčelníkovi!”

Grace plakala.
Dva vojáci ji vzali mezi sebe a kulhající ji odváděli.
Propustili děti a s namířenými zbraněmi opatrně odcházeli.
Posbírali navijské luky a nože. Vzali si je sebou jako válečné trofeje.
Některé z nich byly nádherná umělecká díla, bohatě zdobená a ovázaná barevnými pery.
Každý Navi si tento svůj jediný osobní majetek opatroval, výroba a zdobení trvaly často celý rok.
Vyjadřoval tak svoji výjimečnost v klanu, hrdost a lovecké i umělecké dovednosti.

Jeden z vojáků, co znal Grace ze základny, se k ní naklonil a podal jí krabičku cigaret:
„Taková je válka. Také jsem ztratil kamarády, poprvé je to vždycky nejhorší.“
Když nereagovala, zastrčil jí krabičku do kapsy.

* * *

Když je vojáci propustili, Neytiri ihned přiběhla k sestře.
Rychle ji zvedla hlavu a zatřepala s ní, ale nehýbala se.
„Ke!” zoufale vykřikla.
Prohlédla její zranění, bylo jich hned několik v dolní oblasti hrudi a břicha.
Viděla, že krev z ran stále vytéká.
Nadzvedla ji a zjistila, že stejné průstřely má i na zádech.
Tak vážná a četná vnitřní zranění nemohla ošetřit. Nikdo nemohl.
Rozhlédla se zoufale po ostatních, kteří prohlíželi zbylé mrtvé bojovníky.
Pod všemi těly již půda zvlhla červenou krví.
Jsou mrtví. Všichni jsou mrtví!
Bylo to jako sen, ještě před chvílí s nimi mluvila a pak je vynesli mrtvé.
Její sestru !
„Sylwanin, Sylwanin!” zasténala.
Oči se jí sevřely do úzkých štěrbin a uši sklopily.
Hezká tvář se zkřivila v příšerném vzteku a bezmoci.
Vstala a rozhlížela se.
Hledala nějakou zbraň, luk nebo nůž.
Chtěla se ihned rozběhnout za Nebešťany a několika nepřátelům také rozpárat břicho.
Žádnou ale nenašla.
Nebešťané něco takového tušili a všechny zbraně jim sebrali.

„Pohnula se!” řekl někdo.
Zapomněla, že hledala zbraň a vrhla se opět k sestře.
Nadzvedla její hlavu a položila si ji do klína.
Otevřela oči !
Žije !
Sylwanin zasténala a pohlédla nahoru na sestru.
Poznala ji.
„Ney… ti… ri…“ ztěžka zašeptala.
Neytiri se usmála a něžně pohladila sestřinu tvář.
Několik dětí se snažilo pomoci a stikli raněné rány, aby nekrvácela.
Sylwanin opět bolestí zasténala a na chvíli zavřela oči.
Pak je opět, naposledy otevřela a zašeptala:
„Pro … miň … mi … mám … tě … rá … da … Ney … Neytiri …“
Pak její pohled vyhasl.
Sestra jí zemřela v náručí s jejím jménem na svých rtech.
Dvě veliké slzy dopadly na sestřin obličej a smísily se s její krví.
Neytiri se sklonila  a políbila sestru na čelo.
Pak začala odříkávat krátkou motlitbu, ke které se ostatní připojili:

 „Zřím tě sestro, miluji tě a děkuji ti.
Tvá duše půjde za Eywou,
tvé tělo odevzdáme zemi,
vzpomínka na tebe tu však zůstane s námi.“

Poté jí zavřela oči, skonila se a políbila ji na obě víčka.
Dlouhou chvíli se všichni nehnutě oddávali smutku.
Sylwanin byla v klanu velmi oblíbená.
Měla se stát příští Tsahik, její ztráta pro klan bude veliká.

Neytiri položila sestřinu hlavu na zem a vstala.
Byla nejstarší, musela se postarat o ostatní.
Nařídila jim, aby se všichni vrátili do Rodného stromu a pověděli jim, co se tu odehrálo.
Ona tu počká do zítřka, ohlídá mrtvá těla před dravci a pak je společně pohřbí.
Sledovala, jak děti mizí pod stromy a ještě chvíli za nimi koukala.
Pak jí už nic nebránilo vyjádřit svůj smutek nahlas.
Ztichlou džunglí se tak ještě dlouho nesl nářek truchlící Neytiri.

(pokračování zde)