Obsah                  Melodie na pozadí

18. Had a voda

Tsutey se zoufale snažil něčeho zachytit, ale nebylo čeho.
Stěny trubky byly hladké a kluzké.
Propadl trubkou a pak kolem sebe už nic necítil.
Instinktivně roztáhl ruce i nohy, jak byl zvyklý při nouzovém pádu ze stromu,
aby se zachytil všude přítomných listů a lián.
Žádné tu ale nebyly.
Pak přišel bolestivý náraz!
Cítil, jak naplocho dopadl do vody, která se nad ním ihned zavřela.
Rychle se vzchopil a vyplaval nad hladinu.
Rozhlédl se kolem, ale nic neviděl!
Jeho citlivý zrak, díky němuž viděl i potmě v noci, ho poprvé zradil.
Byl v naprosto temné jeskyni pod zemí.
Vysoko nad sebou zahlédl maličké světélko otvoru, kterým sem spadl.
Na dno nohama nedosáhl, bylo tu hluboko.
Zkusil plavat jedním směrem, až narazil na tvrdou skálu.
Stěna byla ale kolmá a hladká.
Obrostlá vodními řasami klouzala.
Nebylo se čeho zachytit.
Plaval podél stěny, až narazil na roh.
Plaval dál a narazil na další. A pak zase na další.
Když pohlédl nahoru, podle malého světélka poznal, že plave pořád dokola.
Tato jeskyně nemá východ.
Je v pasti!
Tsutey šlapal vodu a věděl, že je jen otázkou času, kdy zeslábne natolik, že se utopí.
Zkusil hlasitě křičet o pomoc.
Třeba ho vojáci uslyší a zachrání ho.
Teď by zajetí naopak uvítal.
Příšerně se bál smrti utopením.
Ale nikdo mu neodpovídal.

Najednou ucítil něco na noze.
Není tu ve vodě sám!
Jeskyně má už svého obyvatele.
Lekl se a napil se špinavé vody.
Hlasitě vykašlával vodu ven.
Pak neznámý tvor zaútočil a omotal se mu pevně kolem nohy.
Vodní had!
Uvědomil si, že malí vodní hadi jsou prudce jedovatí.
Vyděsil se!
Začal se ve vodě zmítat a znovu se napil.
Had cítil, jak se brání.
Ovíjel se mu i kolem druhé nohy a spoutal mu je k sobě.
Tsutey ucítil, jak tlak hada na jeho tělo roste.
Už nemohl nohama ani hnout.
Tento had rozhodně patřil mezi ty velké.
Najednou si vzpomněl a poznal toho hada.
Byl to smrtelně nebezpečný Had Topič!
Lovil tak, že znehybnil zvíře ve vodě a počkal, až se utopí.
Mohl tak ulovit mnohem větší a silnější kořist, než byl on sám.
Tsutey instinktivně sáhl k boku, ale svůj nůž tam nenalezl.
Ostrý nůž byla jediná možná obrana.
Byl bezbranný…

Tsutey už nemohl šlapat vodu a potopil se.
Zoufale zamával volnýma rukama pod vodou.
Dostal se nad hladinu a stihl se tak akorát krátce nadechnout.
A opět se potopil.
Těžký had ho stahoval ke dnu.
Snažil se dostat rostoucí paniku pod kontrolu.
Šetřil dech a připravoval se rukama na další nádech.
Hladový had ale využil jeho klidu a posunul se mu po těle výš.
Nemínil se vzdát kořisti, která se mu po měsíci bez jídla naskytla.
Tsutey pocítil rostoucí obrovský tlak na břicho.
Jeho tělo neudrželo moč a samovolně ji vypustilo do vody.
Had se mu po těle opět posunul a drtivě dotahoval smyčky.
Tsutey ve spáncích cítil bolestivě tep a začaly ho zase bolet uši.
Plíce ho pálily a žádaly si hluboké nadechnutí.
Z posledních sil se držel, aby se nenadechl pod vodou.
To by byl jeho konec.
Nechal mávání rukama ve vodě a snažil se po hmatu chytit hlavu hada,
která se mu stále více blížila na dosah rukou.
Had se mu ale vysmekl a hlavu přesunul za jeho záda, kam na něj nedosáhl.
Tím se o další kousek posunul po jeho těle.
I přes naprostou tmu najednou viděl před očima jiskřivé bílé skvrny světla.
Had opět dotáhl závit.
Bubliny vzduchu mu proti jeho vůli unikaly z úst a stoupaly k hladině.
To je konec…

Drtivý stisk obřího hada už cítil na prsou.
Pokud se neutopí, tak se jistě udusí.
Z posledních sil se mu povedlo vrazit do hadí tlamy prsty a pevně ho chytit za horní čelist.
Soustředil svou poslední vůli a křečovitě sevřel ruce, aby mu had opět nevyklouzl.
Prsty se mu zarazily o velké hadí zuby a had tak konečně nemohl uhnout.
Palci nahmatal jeho oči a z posledních sil mu do nich zarazil své tvrdé nehty.
Reakce byla okamžitá!
Had ho pustil a během chvíle byl pryč.
Tsutey zamával rukama a vylétl nad hladinu.
Zhluboka se nadechl, ale místo úlevy pocítil silné pálení v plících.
Tělo ho začalo silně brnět, jako když si přeleží ruku nebo nohu.
Příšerná bolest!
Končetiny mu vypovídaly službu a tak se jen silou vůle snažil udržet na hladině.
Pak konečně našel svůj rytmus.
Na chvíli se vynořil, aby se krátce nadechl.
Pak se ponořil, nechal se volně nést vodou a odpočíval.
Hlavně nesmí ztratit vědomí!

Najednou ucítil ve vodě silné vibrace.
Cítil, že voda se začala pohybovat dokola.
Sebral veškeré síly, aby se vynořil.
Cítil, jak se točí ve vodním víru.
Voda někam odtékala.
Pak hluk ustal a přestalo i nepříjemné otáčení.
Znovu se nadechl, zadržel dech a uvolnil svaly, aby mohl nehybně odpočívat.
Jak klesal pod hladinu, nečekaně narazil na dno.
Dno!
Tsutey zvedl ruce a jeho dlaně byly nad hladinou.
Už se mohl odrazit nohama, to ho nestálo tolik sil, jako plavat.
Pořád sice nemohl stát na dně a volně dýchat,
ale dodalo mu to potřebnou naději na přežití.
Brnění po těle ustávalo a hlava ho také přestala bolet.
Vzpomněl si na nebezpečného hada.
Kdoví, jak dlouho už tu je uvězněn.
Bude pořádně hladový.
Musí ho zabít, jinak had znovu zaútočí a zabije on jeho.

Tsutey zkoušel dno, zda někde nedosáhne z hladiny, ale všude bylo stejně hluboko.
Pak se znovu ozval ten hluk a voda se začala opět točit.
Naposledy se nadechl a vír ho stáhl ke dnu.
Nohu mu to vcuclo do malé díry a silný proud vody ho za ni držel.
Marně se snažil uvolnit a vyplavat.
Zvedl ruku, ale na hladinu nedosáhl.
Pak dostal nápad.
Voda přece odtéká, tak musí klesat i hladina.
Nacpal obě sevřené pěsti do díry vedle svého stehna,
aby odtékající vodě vytvořil co největší prostor.
Opět ho pod vodou začaly pálit plíce a cítil silnou potřebu nadechnout se.
Snažil se vydržet, ale hladina stále nikde.
Bolest se stupňovala, až to nevydržel a nadechl se.
Vzduch!
Ulevilo se mu.
Hučení ustalo a proud vody ho pustil.
Vůbec si toho v panice nevšiml.
Plaval opět na hladině.
Pokusil se stoupnout si a dosáhl na dno.
Konečně stál a mohl dýchat!
Voda mu byla jen po pás.
Dovlekl se do rohu ke stěně a vyčerpáním se sesunul podél ní do sedu.
Vodu měl naštěstí jen po krk.
Vyčerpáním usnul.

Tsutey měl příšerný sen.
Jak jinak, než že se topí a dusí se.
Pocit dušení ho probudil a on ucítil na svém krku něco těžkého.
Zatímco on spal vyčerpáním, vyhladovělý had se opět odhodlal k útoku.
Problém byl ale, že had mu tentokrát omotal ruce k tělu a zaútočil i na krk.
Tsutey opět začal pociťovat jeho drtivé sevření a nedostatek vzduchu.
Tentokrát měl výhodu, byl nad hladinou a nemohl se tak utopit.
Přesto se začínal pomalu, ale jistě dusit.
Vstal a narážel hadem o stěnu.
Ten se ale nepouštěl a dál svůj stisk dotahoval.
Pak Tsuteye napadla spásná myšlenka.
Voda mu byla jen po kolena, musela zase odtéci.
Vrátí to hadovi a utopí tentokrát jeho.
Hodil sebou do vody a otáčel se tak, aby zmítající had měl stále hlavu pod vodou.
Ten to po chvíli nevydržel a uvolnil svůj stisk.
Tsutey toho využil a uvolnil si ruku.
Nejdříve jen jednu a pak i druhou.
Pak chytil hlavu hada a držel ji pod vodou.
Had zbytkem těla divoce zmítal a uštědřoval mu silné rány těžkými uzly svého těla.
Snažil se ho omotat hned tím a hned oním způsobem.
Nakonec had prohrál a napnuté závity hadího těla kolem jeho rukou ve vodě se uvolnily.
Bylo po něm!

Tsutey shodil jeho tělo do vody a v sedě po zápase ztěžka oddychoval.
Když si odpočinul, projevila se jeho lovecká vášeň.
Hada zkusil změřit a zjistil, že je více jak 3x dlouhý než je on vysoký.
V řece by před tak velikým hadem ihned utekl a zachránil si život.
Uvědomil si, že had byl zřejmě velmi zesláblý hladem a
jen díky tomu ho přemohl holýma rukama.
Asi se sem také utekl stejnou cestou schovat a uvízl tu.
Odhodil jeho tělo a vrátil se do svého rohu.
Pohlédl nahoru a zjistil, že maličké světlo zhaslo.
Byla noc.
Opřel se do rohu a konečně v bezpečí usnul.

* * *

Plukovník Quaritch dnes vyhlásil bojové cvičení.
Měli hledat údajného narušitele, ukrytého někde v táboře.
I když každému bylo jasné, koho hledají.
Jako by někdo někdy mohl najít Ducha …
Cvičení bylo naplánováno jako logická odezva na nedávné nehody a požár.
Jako odměna za úspěch byla vypsaná týdenní dovolenka.
To vojáky trochu motivovalo, aby se aspoň snažili hledat, co najít nešlo.
Utahaní se večer vraceli na ubikace po tomto celodenním neplánovaném cvičení.
Bylo vedro a všichni se tak těšili na večeři a nějaký studený nápoj.
Při cestě do jídelny se ozvalo:
„Už jste viděli Pandorskýho ducha?“ ptal se někdo
„On ho fakt někdo našel?“
„To nevím, ale v jídelně visí jeho fotka z bezpečnostní kamery!”
Hladoví vojáci se nahrnuli do jídelny a zvědavě se tlačili u malé nástěnky.

Plukovník Quaritch si odškrtnul hlášení poslední jednotky.
Prohledali celý tábor, ale nenašli nic podezřelého.
Proto nařídil prohledat některé oblasti znovu, ale opět nic.
Ještě čekal na inventuru zbraní a výbušnin.
Nechal tentokrát zkontrolovat i sériová čísla, ale nepočítal, že něco takto zjistí.

Odebral se tedy na večeři, ale tam s údivem zjistil,
že fronta místo na jídlo stojí na opačné straně jídelny u nástěnky.
Díky své autoritě se prodral davem a hlasitě zaklel, když uviděl, co že to visí na nástěnce.
Poznal fotku pořízenou bezpečnostní kamerou před palivovou nádrží.
Byla na ní podivná postava se 4 rukama a nožem, něco mezi humanoidem a stromem.
Stránku naštvaně strhnul a nařídil vojákům, aby se šli najíst.
Ti s reptáním pomalu uposlechli.
Sám předběhl pouze nižší šarže (tedy všechny) ve frontě a nechal si naložit dvojitou porci.
Své jídlo si odnášel k sobě, aby si ho v klidu vychutnal.
Ve dveřích se ještě jednou otočil a vyvalil oči.
Na nástěnce už visela další kopie Pandorského ducha a zvědavý dav kolem opět rostl.

* * *

Když se probudil, zjistil, že voda z jeskyně úplně zmizela.
Na dně byla jen vrstva páchnoucího bahna.
Pohlédl nahoru a opět viděl maličké světélko.
Venku byl den.
Nechtělo se mu ani věřit, že ještě včera tu bojoval se smrtí utopením.
Teď bude mít opačný problém sehnat nějakou vodu na pití.
Odplazil se ke středu jeskyně a na dně našel zrádný otvor, který ho nechtěl pustit.
Byl naplněný měkkým blátem.
Cestou zpět nahmatal mrtvého hada.
Uvědomil si, jaký má hlad.
Hadí maso je velmi chutné.
Představil si, jak si kousky jeho masa opéká nad ohněm.
Nad pomyslnou křupavou pečínkou se mu sbíhaly sliny.
Povzdechl si.
Musí načerpat síly.
Pak může přemýšlet, jak se odtud dostat pryč.

Odtáhl hada do svého rohu a holými zuby se zakousl do jeho tuhé kůže.
Špičáky ji trhal a vyplivoval šupiny bokem, až se mu podařilo prokousat se dovnitř.
Nenašel vůbec žádnou vrstvu tuku a také hadí střívka byla prázdná.
S chutí si pochutnal na syrových vnitřnostech, dokud byly čerstvé.
Obsahovaly potřebnou vodu, tak trochu uhasil žízeň.
Ochutnávka vnitřností čerstvého úlovku patřila mezi lovecké rituály klanu.
Vzpomínal si, jak ulovil svého prvního hexapoda a otec Ateye ho pak donutil
sníst celá jeho syrová játra.
Vůbec mu to nechutnalo a snědl je jen s velikým odporem.
Ale měl radost, že se stává lovcem a tak to podstoupil.
Musel se usmát.
Tehdy ještě nevěděl, že to vůbec nemusí dělat a ostatní starší lovci se mu smáli.
Teď mu měkké maso přišlo vhod.
Uzavřel hada jeho volnou kůží, aby maso nevysychalo.
Také hmyz se tu objeví co nevidět.
Hadí tělo si stočil pod sebe jako podestýlku, aby neležel v mokrém blátě.
Natáhl se a opět usnul.

* * *

Grace se zamyšleně dívala k lesu směrem k její škole.
Ale myšlenkami byla jinde.
Poslední dny zde zažila úplné vojenské manévry.
Vojáci několikrát prohledávali okolí a všude byly zesílené hlídky.
Celá ta paráda začala jen několik hodin potom, co se rozloučila s Tsuteyem.
Za tak krátkou dobu se přece nemohl dostat pryč přes ozbrojený plot.
Vojáci dostali jako motivaci opušťák a hledali jako o život.
Každou chvíli ji někdo obtěžoval a chtěl vidět ubikace a sklady.
Trnula, že se dozví, že Tsuteye chytili nebo dokonce uvidí jeho mrtvé tělo.
Pak v jídelně s bušícím srdcem přistoupila k údajné fotce Pandorského ducha.
A rozesmála se úlevou.
Nechápala, jak Tsutey dokázal ošidit dokonalou bezpečnostní kameru.
Ale postava na fotce zcela jistě nebyl Tsutey a ani žádný jiný Navi.
Od té chvíle věřila, že to Tsutey dokázal.
Třeba se někdy dozví jeho příběh, jak se mu to vlastně povedlo.
A ještě jedna věc ji těšila.
Lidé se k ní obraceli více s úsměvem a ptali se, kdy bude mít zase nějaké dobré ovoce.
Kolegové to nechápali, ale ona věděla, co to znamená.
Jen pokrčila rameny a tajemně se na ně také usmívala.

* * *

Už třetí den se Tsutey díval nahoru na světlou tečku nad hlavou.
Přitáhl si k sobě zatím neotevřený kus těla hada, aby se najedl.
Ucítil hnilobný zápach a mršinu odhodil.
Maso se zkazilo.
Stejně to byl zázrak, že vydrželo v tomto horku 3 dny bez ohně poživatelné.
Cítil se odpočatý, ale měl obrovskou žízeň.
Rty měl vyschlé a popraskané, stejně jako bylo vyschlé a popraskané bahno na zemi.
Zvedl se, aby zapáchajícího hada odtáhl na druhou stranu jeskyně.
Suché bahno mu křupalo pod nohama.
Otvor uprostřed byl tvrdým bahnem úplně zacpaný, tam hada nenacpe.
Odtáhl ho do protilehlého koutu a tam na něj naházel úlomky bláta ze země.
Ztěžka se vracel zpět a už po několikáté počítal kroky kolem stěn.
Nikde nenašel nic, po čem by mohl vyšplhat nahoru.
Stěny byly hladké a kromě otvoru uprostřed jeskyně a světélka nahoře tu nic nebylo.
S povzdechem rukou vymetl z rohu nepohodlné ztvrdlé kusy bláta a na čistou plochu ulehl.
Pod hlavu si položil oděv od Grace, který si už dávno sundal.
Měl pravdu, když si myslel, že se do deště nehodí.
Nezbývá mu, než čekat, že sem někdo z Nebešťanů přijde otvor vyčistit a najde ho tu.
Nejlepší, co může udělat, je šetřit síly a čekání prospat.

* * *

Denní rytmus se vracel na základně  Pekelná brána zase k normálu.
Už nebyly žádné mimořádné události a tak vtípky o Pandorském duchovi
pomalu ztrácely na popularitě.
Plukovník Quaritch plakát Pandorského ducha zastrčil do složky a zavřel do šuplíku.
Nechtěl se smířit s tím, že tuto záhadu asi nikdy úplně nevyřeší.
Bral to jako své vlastní selhání a to ho přivádělo k šílenství.
Parta svářečů stále rozebírala ohořelou konstrukci palivového tanku na stavební díly.
Letecký provoz byl dočasně zrušen a tak se technici letounů věnovali jejich generální údržbě.
Na ploše stálo několik ohořelých vozidel, která byla prohlášená na odpis.
Jedno z nich byla roztržená palivová cisterna.
Nebýt těchto známek požáru a několika pytlů s těly v místní márnici,
nikdo by nehádal, že ještě před několika dny základna prožívala peklo.

Nad základnou pražilo sluníčko, jako už několik dní.
Vojáci si užívali konečně klidnou službu, protože jindy útočná zvířata
z okolní džungle byla také zmožena horkem a někam si zalezla do stínu.
Jeden z raněných vojáků jménem Bush, co utrpěl popáleniny 2. stupně na spodní části svého těla,
stále ležel na ošetřovně na břichu a nechával se hýčkat hezkými zdravotnicemi.
Měl 2 týdny nařízeného zdravotního volna na lůžku a nemusel tak do služby.
O cvičení a hledání nepřítele se tak dovídal jen z místní televize a bylo mu to celkem fuk.
Z povinného pojištění dostane slušné bolestné, protože úraz utrpěl za bojového poplachu.
Před sebou měl otevřený obrázkový časopis a jeho studiem si v tom horku krátil dlouhou chvíli.
V dálce se už ale kupily bouřkové mraky a vzdálené hřmění bylo předzvěstí mohutné bouřky.

* * *

Tsutey měl opět sen.
Ale tentokrát to byl příjemný sen, bez násilí, smrti a krve.
Vlastně to nebyl tak úplně sen, on to v Pevnosti Nebešťanů opravdu zažil.
Zdálo se mu, že prší.
On leží na zemi v blátě a nechává na sebe dopadat nádherné dešťové kapky.
Otevřel ústa a voda mu vnikla do pusy.
Tsutey otevřel oči a lekl se.
Posadil se.
Uviděl, že napůl leží ve vodě.
Ústa měl bolestivě popraskaná, jazyk nateklý a sliny vyschlé.
Pohlédl nad sebe, světélko nesvítilo.
Byla noc.
Ale něco zaslechl.
Zdá se mu to, nebo opravdu slyší vodu?
Zvedl se a šel za zvukem.
Došel k protější stěně, po které tekl maličký potůček vody.
Svlažil si své popraskané rty.
Pak vodu opatrně ochutnal.

Byla to čistá voda!
Rychle našel po hmatu skořápku Nebešťanů, která nyní plavala na hladině.
Vyklepl z ní o stěnu vyschlé bláto a zachytával do ní stékající čistou vodu, aby se napil.
Pramínek byl maličký, ale rychle se zvětšoval, až netekl po stěně, ale hlasitě dopadal na zem.
Zahodil skořápku, protože byla děravá a voda z ní po stranách vytékala.
Vodu chytal do spojených dlaní a znovu a znovu ochutnával její mokrou chuť.
Nepamatoval, že by mu někdy tak voda chutnala!
Pak si stoupl pod ten vodopád a nechal vodu na sebe z výšky dopadat, až to bolelo.
Dosyta se napil a síly se mu rychle vracely.

Pak si uvědomil další věc.
Voda nikam neodtékala, už ji měl po kolena a vodopád byl stále mohutnější.
Vrátil se do svého rohu.
Jestli bude hladina stále stoupat, za chvíli opět nedosáhne na dno a bude muset plavat.
Ale třeba voda vystoupá až nahoru, on dosáhne na otvor, kterým sem spadl.
Pak by se mohl dostat ven.
Ta myšlenka mu vlila do žil novou sílu.
Voda přitékala stále mohutnějším vodopádem, jehož hluk už doslova duněl jeskyní.
Tsutey se snažil udržel na druhé straně, protože vodopád vytvářel vodní válec.
Stačilo chvíli nedávat pozor a vír si ho přitáhl a několikrát s ním udeřil o přilehlou stěnu.
Na stěně se totiž nebylo čeho chytit.
Přesto ho rychlost přitékající vody těšila.
Když se opřel rukou o stěnu nad hladinou, za malou chvíli byla už ruka pod vodou.
Voda hlasitě hučela a vytvářela spodní proud.
Něco se o něj otřelo.
Tsutey se lekl, že je to další had.
Opravdu to byl had, ale ten mrtvý.
Vyplaval.
Znechuceně ho odtlačil od sebe.
Na žízeň a nedostatek čisté pitné vody si nyní opravdu nemohl stěžovat.

Po nějaké chvíli začal nahoře rozeznávat odlesk modrého světla noční oblohy.
Hladina stoupala a on se stále blížil k vytouženému otvoru.
Síly mu ale rychle docházely, dlouho takto plavat v proudu nevydrží.
Konečně se hladina dotkla otvoru.
Vplaval také do něj, aby mohl dýchat.
Ještě chvíli stoupala, ale pak se zastavila.
Byl zřejmě na úrovni s okolní zemí, odkud sem vtékala dešťová voda.
Oči mu už zase sloužily!
Nad sebou viděl ve výšce ohyb trubky, kterou sem vlezl.
Byl téměř na dosah!
Cítil venkovní svěží vzduch a dešťové kapky dopadaly až jemu do tváře.
Natáhl se, ale ohyb byl pořád vysoko.
Nedosáhl.
Zkusil se odrazit od vody a vyskočit, ale nestačilo to.
Ponořil se, mohutně se nohama ve vodě odrazil a … praštil se do hlavy.
Ne, takto to taky nepůjde.
Vplaval opět do otvoru a začal tlačit rukama a nohama od sebe, aby se vysoukal pomalu k ohybu.
Malý kousek popolezl a vypadalo to nadějně.
Povzbuzen úspěchem pokračoval dál.
Nohy se mu ale smekly po mokrých kluzkých stěnách trubky a on spadl zpět do vody.
Za sucha by se mohl pevně zapřít, ale mokré nohy ho neudržely.
Zkoušel to znovu a znovu.
A pořád klouzal a padal zpátky do temné vody.

Nakonec ho síly začaly opouštět a on už nemohl vylézt ani kousek.
Rozplakal se zoufalstvím.
Byl na dosah ohybu roury ke svobodě a přece to místo bylo tak nedosažitelné!
Stěží se už držel na hladině a co chvíli se potápěl.
Voda ho vždy přiměla k vypětí sil, aby se vynořil nad hladinu a nadechl se.
Zoufale volal, ale zvenku viděl blesky a slyšel hromy.
Bylo mu jasné, že ho nikdo v tom hluku neuslyší.
Síly ho opustily.
Naposledy se vynořil do trubky do modravého světla, aby se nadechl.
Pak se hladina nad ním zavřela.

Tsutey cítil, jak se vznáší ve vodě.
Svaly ho bolely a už neměl sílu bojovat.
Pud sebezáchovy byl ale silný rádce.
Začal se opět dusit a z posledních sil se odrazil k hladině.
Otvor nenašel.
Narazil jen hlavou na pevnou skálu.
Zoufale rukama otvor hledal, až náhle sáhl do prázdna.
Rychle do otvoru vsunul hlavu, aby se nadechl, ale udeřil se do hlavy.
Bolestivá rána ho srazila zpět pod vodu.
Pomalu a opatrně vynořil obličej a v maličké mezeře jen na pár prstů se nadechl.
Se vzduchem se mu vracel i rozum.
Našel vzduchovou kapsu!
Sáhl rukou na strop, ale místo hrubého kamene ucítil chladný hladký kov.
Uvědomil si, že asi našel vstup do podzemní jeskyně.
Udeřil pěstí o poklop a ozval se kovový dunivý zvuk.
Opřel se tedy o poklop a zatlačil.
Místo, aby se poklop nadzvedl, zatlačil sám sebe pod vodu.
Poklop je příliš těžký na to, aby ho ve vodě nadzvedl!

Nadechl se a znovu se potopil
Pátral rukama kolem otvoru a na užší straně něco našel.
Tenká pevná větev.
Měla nepravidelný ostrý zubatý povrch.
Ohmatal tu tenkou věc a našel další pod ní.
Došlo mu, že objevil žebřík Nebešťanů.
Měl jen několik příček, ale třeba se o něj bude moci zapřít nohama a poklop nadzvednout.
Znovu se několikrát nadechl a potopil se.
Stoupl si na nejspodnější příčku a ramenem se opřel o poklop.
Zabral a tlačil na poklop.
Ten se začal pomalu nadzvedávat!
Zastrčil do vzniklé mezery ruku, aby se mu poklop zase nezavřel a zachytil se v ní.
Znovu se zapřel o žebřík a zabral.
Když tu náhle pod sebou nic necítil a poklop mu bolestivě dopadl na ruku.
Žebřík byl shnilý a utrhl se ze stěny!
Měl hlavu pod vodou obličejem dolů a jednu ruku venku vzpříčenou pod poklopem.
Když se bude chtít nadechnout, musí se otočit, ale to by ruku musel vytáhnout ven.
A už se nemá o co zapřít, aby znovu poklop nadzvedl.
Zmobilizoval všechny poslední síly, aby vedle jedné ruky protáhl i druhou.
Těžký poklop se nepatrně nadzvedl.
Podařilo se!
Bolest v první ruce polevila, jak se mu začala opět prokrvovat.
Ale s hlavou pod vodou se zoufale potřeboval nadechnout.
Zabral oběma rukama a zády a hlavou tlačil na poklop.
Ten se pomaličku se skřípotem začal zvedat.
Do rukou ho začala chytat křeč, ale neustával v tlaku.
A pak konečně ucítil hlavu nad hladinou a mohl se nadechnout.
Do bolavých plic mu vnikl čerstvý vzduch a síly se mu hned vracely.
Prudce se zády a hlavou narovnal.
Poklop se otevřel a s třesknutím se převrátil.
Tsutey chvíli odpočíval a pak se z posledních sil vytáhl otvorem ven na povrch.

Vyčerpaně pohlédl zpět do vody a viděl jen na 2 prsty od hrany otvoru temnou hladinu.
Tyto maličké 2 prsty vzduchu ho zachránily před smrtí!
Převrátil se na záda a užíval si svůj dnešní sen.
Zhluboka dýchal a dopřával svému uvolněnému tělu odpočinek.
Jen tak ležel v blátě a nechával na sebe dopadat kapky deště.
Otevřel ústa a nechal je dopadat i na svůj jazyk.
Stékaly mu po obličeji a po rtech, tak si je oblízl.
V tu chvíli mu připadalo, že není nic krásnějšího.

(pokračování zde)