Avatar FanFiction

Příběh nekončí – 2. Návrat (1. část)

Od , 16.Led 2010 v 21:00 , zařazeno v Příběh nekončí

(začátek příběhu zde)

Ráno mě probudil silný řev. Vyděsil celou naši provizorní vesnici. Musel jsem spát hodně tvrdě, protože když jsem vyskočil na nohy Neytiri byla v pozoru připravena s lukem a šípem bránit svůj lid. Je to Toruk. Můj Toruk. Všichni se chopili luků a šípů, tak jako moje Neytiri. Matky poslaly své děti se schovat do bezpečí. Musím něco udělat. Nemohu dopustit, aby se tady na nejposvátnějším místě stala nějaká tragédie. Chytám Neytiri za levou ruku a něžně jí sklápím luk k zemi. Otočila se na mě s tázavým pohledem.

„Neytiri, to je můj toruk vrací se ke mně,“ říkám jí dříve než stihla vydat jakoukoli hlásku.

„Jak si tím můžeš být jistý?“ Tázavě se mě ptá.

„Netuším, ale jsem si jist je to on. Cítím to po těle. Nedokážu to popsat. Prostě vím, že to je on.“ odpovídám. Neytiri mi přestala odporovat. Sklápí luk a uvolňuje tětivu.

Rozbíhám se k jedinému místu, kde bylo možné dosednutí Toruka na zem. Celou cestu hlasitě řvu, aby mě slyšelo co nejvíce bratrů a sester.

„Klid lidi! To je můj Toruk! Vrací se! Klid lidi,“ řvu stále dokola.

Snažím se je tím uklidnit. Zatím to moc nepomáhá. Běžím co nejrychleji a opatrně se proplétám mezi našimi lidmi. Musím být maximálně opatrný. Sebemenší drknutí by mohlo způsobit vysmeknutí luku a tím nechtěné vystřelení šípu, který by pravděpodobně někoho zranil nebo spíše usmrtil díky nervovému jedu. Jistě pochybují nad tím, jak mohu vědět, že to je pravě on. Pořád jsou všichni napjatí z obav příletu tak obrovského, silného, nebezpečného a zároveň úchvatného zvířete. Nedivím se jim, taky jsem nervózní. Pustil jsem ho před několika dny na svobodu bez očekávání, že ho někdy vůbec spatřím. A teď se ke mně věrně vrací. Napětí pomalu opadá. Slyším, jak se postupně uvolňují tětivy. Podařilo se mi je trošku uklidnit. Toruk dokončuje svůj druhý oblet. Slyším jak téměř máchá křídly o koruny nedalekých hustých stromů. Chystá se přistát. Vyháním své bratry a sestry z předpokládaného místa přistání, aby se jim nic nestalo. Toruk potřebuje dost prostoru, aby bezpečně přistál, proto i já uhýbám stranou. Jen o několik sekund později mocný toruk roztahuje sytě oranžově-červená křídla. Po celém těle cítím tlakovou vlnu vzduchu od jeho obřích křídel. Dosedá na svoje silné nohy, které by dokázaly drtit balvany. Sklápí křídla, dosedá i na přední drápy. Vypadá ještě mohutněji a silněji než naposledy. Sklání hlavu a otáčí ji směrem na mně a zařval na pozdrav. Na‘vi se ho zalekli. Já nikoli. Je to přece můj Toruk. Pomalu přicházím k němu. Cítím jeho zpomalující se dech po dlouhém letu. Jeho veliké oči mě upřeně pozorují. Dlaní mu hladím čumák. Napětí lidu zmizelo. Pochopili, že je to on. S dlaní na torukový hlavě se otáčím směrem k lidu. Přichází za mnou Neytiri a Mo’at.

(pokračování zde)


Napsat komentář

5 Komentářů k tomuto příspěvku