Avatar FanFiction

Příběh nekončí – 2. Návrat (3. část)

Od , 23.Led 2010 v 21:12 , zařazeno v Příběh nekončí

(začátek příběhu zde)

V mojí hlavě se teď odehrává veliký boj, přesto že se torukova mysl nechová dobyvačně. Moje vědomí není dost silné na bezpečné navázání tsahaylu s tak mocným tvorem. Tušil jsem to po rozhovoru s Mo’at, přesto jsem to riziko musel podstoupit. Nebylo na výběr. Ještě pořád mám cestu zpět než ztratím úplně kontrolu nad svým tělem. Mohu tsahaylu přerušit, ale pak by toruk pravděpodobně zaútočil. To nikdy nedopustím. Nebudu riskovat život mé krásné Neytiri a životy mých bratrů a sester jen pro moje bezpečí. Mám nápad. Zkusím něco jiného. Musím to provést ihned než ztratím fyzickou kontrolu úplně. Torukovo tělo se začíná napínat, zvedá křídla. Mám poslední možnost pokusit se provést můj plán, než se mnou odletí někam do neznáma. Chytám torukovo nervové spojení. Pevně ho držím až křečovitě. Cítím oslabení jeho silného vědomí. Dodalo mi to nové odhodlání a novou sílu. Křídla pořád zůstávají vztyčena připravené mohutným mávnutím vzlétnout. Začínám si znovu věřit.

„Zkrotil jsem tě poprvé, zkrotím tě i teď,“ říkám v duchu torukovi.

Pořád cítím sílu jeho vědomí, ale nesílí. Naopak cítím, jak začíná ustupovat zpět. Sklápí křídla zpět na zpět na zem. Citím obrovskou úlevu. Naše spojení se vrací k normálu. Mám už zase plnou kontrol na svým tělem. Vnímám torukovo tělo, jeho silné nohy, obrovská křídla i drápy. Chytám se ho oběma rukama. První let tsahaylu zpečetí. Toto není první tsahaylu, ale stejně jsem se rozhodl pro let, který pouto znovu zpečetí. Usmál jsem se na Neytiri. Musel jsem jí dát nějaké znamení. Nepřeji si, aby se strachovala, jestli se tsahaylu povedlo úspěšně. Taky se usmála. Pevně se chytám toruka.

V duchu říkám, „Letíme.“

Než jsem to v duchu dořekl, toruk se staví na zadní nohy. Roztahuje obrovská křídla. Jedním jediným mávnutím obřích křídel se odlepujeme od země. Pozoruji Neytiri. Vidím jak jí proud vzduchu rozhrnuje vlasy. Každým dalším máchnutím křídel stoupáme výš a výš k modré obloze.

Zase v duchu říkám, „Ukaž, co dovedeš.“

Hned pociťuji, obrovskou sílu vynakládanou máváním křídel. Cítím je, jako kdyby byla mojí součástí. Je to jako mít svá vlastní křídla, která odnesou kamkoli pomyslím. Toruk dává do stoupání svoji veškerou sílu. Začínám po celém těle vnímat přetížení, jak stoupání zrychluje. Rychle se přibližujeme k prvnímu z několika velkolepých skalních oblouků klenoucích se nad stromem duší. Prolétáme těsně pod ním. O trochu blíže a mohl bych se ho dotknout, ale uvědomuji si, že to není dobrý nápad v takové rychlosti. Teprve teď si mám možnost si prohlédnout na krátký okamžik dokonalý kus skály zblízka. Je to naprosto úchvatné. Proužek skály klenoucí se ve tvaru dokonalého oblouku neskutečných rozměrů nad nejposvátnějším místem. Tmavě pískový odstín Pandorského kamene obsahuje nádherně třpytící se jemné krystaly odrážející rudé slunce i světle modrý Polyphemus. Nádherná podívaná.

(pokračování zde)


Napsat komentář

13 Komentářů k tomuto příspěvku