Obsah               Melodie na pozadí

31. Jeskyně

Grace po návratu z marodky seděla v jídelně a mlčky jedla své dnešní první teplé jídlo.
Tedy když nepočítá narychlo zhltnutou studenou snídani.
Kdyby se jí zeptali, co je dnes k večeři, nevěděla by.
Mechanicky přežvykovala a byla myšlenkami jinde.

Bývaly doby, kdy měla vliv na chod základny a jednáni s místními lidmi.
Všechna oddělení měla své zástupce na důležitých poradách.
Společně se plánovalo, diskutovalo a konalo.
Všichni tak měli pocit, že se společně podílí na něčem velkém.
A ona byla zdejší expert na navijskou kulturu a prostředí Pandory.
Bez ní se nic neobešlo.

Dnes je to už jen vzpomínka a historie.
Rozhodnutí se dělají bez ní, na jejím názoru nezáleží.
Program Avatar měl být hlavní hybnou silou základny v prostředí jedovaté Pandory,
ale nyní jede už jen setrvačností a iniciativa přešla na vojáky.
Selfridge v její vědě nevidí přímý zisk a nevynechá tak příležitost jí seškrtat rozpočet.
Místo toho každá z lodí Venture Star dováží novou výzbroj a vojáky.
Selfridge se s Quaritchem dohodne na akci a ten ji prosadí silou.
Tak to tu teď funguje.
Beze zbraní se už dnes ven nikdo neodváží a není to jen kvůli nebezpečné přírodě.
Naviové se jim vyhýbají a společné kontakty, dříve časté, se už nekonají.
Měla dokonce dojem, že přibylo útoků divokých zvířat na základnu.
Když začínali, neměli automatické střelecké věže ani vysoké ploty, a přece bylo méně úmrtí.
Incident ve škole byl jen vyvrcholením toho všeho.
Dříve nebo později muselo dojít ke konfliktu.
Dosud neutrální vztahy přešly do otevřeného nepřátelství.
Dnešek toho byl názornou ukázkou.
Nežádoucího Naviho mohli vyprovodit z dolu, udělat mu zkrátka uličku k lesu a ne ho uštvat.
Před očima jí vyvstala zbídačená tvář Tsuteye…

V jídelně se ozval hluk a tak pozvedla hlavu.
Vrátili se vojáci z dolu s několika techniky a hlasitě oslavovali.
Viděla Selfridge, jak pokynul do kuchyně a začalo se nosit na stůl.
Nechyběl ani plukovník Quaritch se svým věrným psem Wainfleetem.
Zeptala se kolem jdoucího vojáka, co že se to slaví.
„Povedlo se spustit čerpadlo v dole a zachránit kombajn od záplavy,“ odpověděl.
Grace zatrnulo.
Nechala jídlo jídlem a zvedla se od stolu.
Šla přímo k plukovníkovi Quaritchovi.
Ten si jí všiml, ještě než k němu došla a ušklíbl se.
Zřejmě moc dobře věděl, na co se ho chce zeptat.
Pokynul kolegům u stolu, zvedl se a vyšel jí naproti.

„Slíbil jste, že pošlete hlídku k potrubí, až budete spouštět čerpadlo.
Máte nějaké informace o tom domorodém lovci? Žije?“ ptala se netrpělivě.
Plukovník hleděl na své nehty, jako by ho na nich něco zaujalo.
„Tak odpovíte mi?“ přiostřila hlas.
Plukovník se ohlédl ke stolu a pak zase na ni:
„Nekřičte tak, poutáte pozornost. Začalo silně pršet a byly nějaké technické problémy.
Zkrátka na to nebyl čas.“
„Jak nebyl čas? Copak nemáte dost lidí? Nebo už vás neposlouchají?“
„Stejně už byl mrtvý. Byl v tom malém prostoru v potrubí nejmíň hodinu.
Pokud ho nezabil slzný plyn, tak se určitě utopil. Mohl se přece vrátit a vzdát se.
Kdybych do potrubí poslal někoho na průzkum, nemusel by se také vrátil.
Určitě by to zdrželo opravy a jistě uznáte, že zatopení kombajnu by byla katastrofa.
Mám své priority, kterých se musím držet.“
„Tak priority? Celý den jste místo opravy čerpadla lovil toho domorodce!
Když jste si myslel, že je po něm, tak vás přestal zajímat a začali jste opravovat čerpadlo.
To jsou ty vaše priority?“

Rozlobená Grace se ohlédla ke stolu, kde panovalo bujaré veselí.
To ji ještě více rozpálilo.
Plukovník pochopil její úmysl a zastoupil jí cestu.
„Doktorko Augustinová… „ nedopověděl.
Grace ho prudce odstrčila, naznačila směr vpravo a pak ho obešla druhou stranou.
Aby ji nezastavil, poslední kroky ke stolu běžela.
Oči několika lidí ji už chvíli zvědavě sledovaly a teď zaujala pozornost všech:
„To se nestydíte? Tím vašim čerpadlem jste dnes vzali život a ještě to oslavujete?“
Vyhnula se blížícímu se plukovníkovi a obešla stůl na druhou stranu.
„Když ne u zelených mozků, kteří jen plní rozkazy, jak s oblibou říkají,
tak alespoň u techniků bych čekala rozum!“

Oba technici si pochutnávali na velké voňavé pečeni.
Zabírala na stole celý tác.
Nyní oba hleděli na Grace.
Oči staršího technika a doktorky se setkaly.
Grace hbitě uhnula blížícímu se vojákovi a sebrala tomu technikovi sklenici s pitím.
Pak mu její obsah vychrstla do obličeje!
Když ji hlídka konečně dostihla, mrskla sklenici na stůl a rozbila kromě ní ještě několik dalších.
„Můžete mi to strhnout z platu!“ vykřikla na Selfridge, který na ni mlčky zíral.
Pak k ní přišel plukovník:
„Doktorko, jste rozrušená. Okamžitě se vrátíte na ubikaci a zítra si vezmete den volna.
Je to rozkaz, doktorko Augustinová!“
Grace pohlédla na Selfridge, který rozhodil ruce a přikývl na souhlas.
Byl rád, že plukovník vyřešil tuto trapnou situaci za něj.
„No jo, vždyť už jdu, já trefím sama,“ ještě vykřikla a hlídka ji eskortovala z jídelny.
Oči staršího technika ji smutně sledovaly.
Jeho ruka pak odstrčila tác k přísedícím vojákům, kteří se na něj nedočkavě vrhli.

* * *

Jen krátce Tsutey spatřil oblohu a pocítil radost z těžce nabyté svobody.
Nevěděl, co ho čeká na konci trubky a nemohl se tak na to připravit.
A i kdyby věděl, nic by to nezměnilo.
Venku byla zrovna prudká bouře, blýskalo se a hustě pršelo.
Nepříjemně mu to připomnělo, jak se málem utopil při boji s hadem.
Tehdy také byla silná bouřka a všude plno vody.
Když se před časem chystal zaútočit na pevnost Nebešťanů,
ani ve snu by ho nenapadlo, že bude tolikrát bojovat o život právě pod vodou.
Kdyby pocházel z některého mořského klanu, byl by na nebezpečné potápění zvyklý.
Na další myšlenky mu už nezbyl čas, protože ho vír právě stáhl pod vodu.

Stihl se tak akorát nadechnout a už ho to táhlo dolů.
Rychlost otáčení se zvýšila natolik, že už neudržel ruce u těla,
táhlo mu je to obrovskou silou od sebe a nohy také.
Cítil bolestivý tah i na ocásku a copánku.
Zoufale se snažil mávat rukama kolem sebe a něčeho se chytit.
Marně.
Odstředivá síla byla obrovská.
Ani si neuvědomil, že ho to vtahuje do bočního tunelu, vytesaného nebešťany ve skále.
Cítil jen náhodné prudké nárazy nohou a rukou do ostré skály.

Pak otáčení ustalo a on cítil rychlý proud, který ho unášel.
Uvědomil si konečně, kde je nahoře a kde dole.
Instinktivně se pokusil vyplavat na hladinu, aby se nadechl.
Voda nahoře vířila a on se několikrát prudce udeřil do hlavy.
Zoufale si ji oběma rukama chránil a opět klesl pod hladinu.
Pak do něčeho narazil.
Proud vody ho pootočil a unášel dál.
A zase o něco zachytil.
Pustil si hlavu a čekal na další náraz.
Přišel za chvíli.
Nahmatal tu věc a přitáhl se k ní nahoru.
Nohy mu proud táhl dopředu, tak musel vyvinout značnou sílu, aby se udržel.
Ta věc byla tenká, dlouhá a pružná.
Po chvíli si uvědomil, co to je.
Kořen!
Narážel do kořenů stromů, které si našly ve skále cestu k vodě.
Díky kořenu se mu podařilo dostat hlavu nad hladinu.
Divoce pěnila, ale nedosahovala až ke stropu.
Jeho ústa si tu našla malou vzduchovou kapsu a mohl se tak konečně nadechnout!
Plíce lačně lapaly po dechu a jemu se s životodárným vzduchem opět vracela rozvaha.

Byla tu naprostá tma.
Jednou rukou se pustil a ohmatal strop.
Byl drsný a plný ostrých výčnělků.
Uvědomil si bolest na hlavě.
Sáhl si na to místo a ucítil pálivé krvácení.
Zkusil se natáhnout po proudu, ale na další kořen nedosáhl.
Chvíli se tak držel, a přemýšlel, co má dělat dál.
Nic ho nenapadlo.
Nezbývalo, než se pustit a nechat se unášet vodou.

Proud ho dál unášel a nárazy na kořeny byly stále častější.
Pak se proud zrychlil.
Podařilo se mu vyplavat na hladinu a zachytit se kořenu.
Vzduchu tu už bylo na celou jeho hlavu.
Uvědomil si, že něco slyší.
Vší silou se držel a naslouchal.
Před sebou slyšel ozvěnu hlasitého burácení vodopádu!
Nahmatal před sebou další kořen a chytil se ho.
Byla jich tu spousta, některé i velmi dlouhé, skoro jako lano.
Opatrně se tak posouval dál.
Proud vody stále sílil a hluk také.
Odvážil se otevřít oči.
Pak před sebou zahlédl slabé světlo.
To ho povzbudilo.
Potřeboval vědět, co ho čeká!

Posouval se opatrně na kořenech dál.
Řev vody už byl ohlušující!
Ucítil, jak ho to táhne dolů místo dopředu jako doposud.
Chytil se kořenů u samotného stropu a ručkoval ke světlu.
Najednou se před ním otevřel obrovský prostor.
Jeskyně!
Byla osvětlená velikými plochami slabě světélkujících řas.
Rostly na vlhkém stropě, na stěnách, na útesech dole.
Byly všude.
Ze stropu trčely dlouhé kořeny, které se složitě větvily,
různě proplétaly a vytvářely složité struktury nebo jen volně visely dolů.
I kořeny byly porostlé světélkujícími řasami.
Voda mizela dole pod ním.
Pohlédl pod sebe a uviděl ostré útesy, o které se tříštila.
To vydávalo spolu s několika násobnou ozvěnou takový hluk.
Kdyby se kořenů nezachytil, o ta skaliska by se dozajista zabil.

Tsuety ještě nikdy něco takového neviděl!
Ohromeně koukal na zářící scenérii.
Pak si uvědomil bolest svalů v rukou, na kterých visel.
Opatrně přeručkoval za vodopád a vyhoupl se do spleti kořenů.
Měly lepkavý povrch, ale to mu nevadilo.
Rozhlížel se shora po jeskyni.
Byla obrovská.
Táhla se dopředu do dáli, stále osvětlená řasami.
Dole viděl malou bystřinu, tekoucí přes četné kameny.

Ohlédl se zpět, odkud vytékal vodopád.
Otvor byl pravidelně kulatý a byl uprostřed souvislé skály bez jakékoliv větší pukliny.
Vůbec tu neměl být.
Nestvořila ho Eywa, byl evidentně uměle vytesaný do skály.
Nebešťané se zřejmě při kopání tunelu trefili do jeskyně a nemuseli tak kopat dále.
Voda tudy odtékala a to jim stačilo.

K smrti unaven, našel si Tsutey husté kořenové místo, které ho unese a nespadne z něj.
Trochu je upravil, pohodlně se natáhl a ihned usnul.
Občasný stah některého svalu nebo prudký pohyb končetiny ukazoval na divoké sny.
Jemné úponky kořenů kolem něj se občas také zachvěly.
Pak se pomalu začaly posouvat k jeho tělu.

* * *

Tsuteovi se zdálo, že slyší hlasy.
Slyšel volání o pomoc.
Také slyšel bolestné naříkání a cítil bolest.
A další hlas byl plný nenávisti a nepřátelství.
Tento hlas ho vinil a chtěl zabít.
Bolest se stupňovala, až se probudil.

Spocený se nadzvedl a vyděšeně se rozhlížel kolem sebe.
Ještě v něm doznívaly sny o Nebešťanech plné násilí a zabíjení.
Visel pod stropem jeskyně ve spleti světélkujících kořenů.
Myslel si, že ty hlasy byly jen sen, ze kterého se právě probudil.
Jenže je slyšel stále!
Uvědomil si intenzívní pálení na mnoha místech těla.
Prohlédl se a zděsil se.
Kořeny obrostly jeho spící tělo a na mnoha místech se napojily na jeho kůži.
Ta místa byla krvavě červená a velmi pálila.
Některé kořeny mu drze vlezly i pod jeho roušku!
Chtěl je vytrhnou pryč a zahodit, ale nešlo to.
Další kořeny mu držely ruce i nohy.
„Masožravá rostlina!” vyděsil se Tsutey.
Takovou ještě neviděl.
Nic netušíc, sám vlezl do jejich kořenů a dal jí dostatek času zaútočit.

Začal sebou zmítat a rostlina jako odpověď začala dotahovat sevření.
Pomalu, velmi pomalu se blížily další kořeny.
Tsutey je viděl, ale nemohl jim uniknout.
Začaly jeho tělo obalovat do kokonu.
Všechno probíhalo velmi pomalu a za intenzivní pálivé bolesti.
Stále slyšel ty hlasy a v duchu viděl obrazy zkázy.
Sám si představoval, jak kořeny seká ostrým nožem a pálí žhavým ohněm.
Najednou ucítil pohyb v roušce.
Cítil, jak se mu kořeny ovíjejí kolem jeho intimních míst.
Přímo živočišně vnímal, jak se rostlina snaží proniknout do jeho tělesných dutin.
Když se jí to povedlo, zařval a propadl panice!
Prudce napjal svaly, aby se osvobodil, ale bylo to marné.
Jeho tělo bylo již celé pokryté kořeny a poslední zbývala hlava.
I na tváři pocítil šimrání kořenů.
Hlavou prudce třásl, aby kořeny shodil, ale marně.
Pevně sevřel zuby a zavřel oči.
Nosní dírky si ale ucpat nemohl.
Kořeny se mu do nich pomalu dráždivě nořily a on se rozkašlal.
Pocítil intenzivní pálení až někde mezi očima a také na zátylku.
Zařval bolestí, ale nebyl tu nikdo, kdo by mu přišel na pomoc.
„Tak takhle přichází smrt,“ blesklo mu hlavou a ztratil vědomí.

* * *

Tsutey otevřel oči.
Překvapilo ho, že je stále naživu.
Nevěděl, jak dlouho už tady tak visí.
Cítil se malátný a slabý.
V břiše pocítil cizí pohyb, jako by měl v sobě vodního parazita.
A stále slyšel ty hlasy, vyjadřující strach, bolest, nenávist a nepřátelství.
Svou bolest už téměř nevnímal.
Chtěl se pohnout, ale svaly ho neposlouchaly.
Rostlina ho paralyzovala, tak jak to masožravky dělávají.
Všiml se, že jeho hlava stále vyčuhuje z hustého kokonu kořenů,
který světélkoval, tak jako vše uvnitř této strašné jeskyně.
Nemohl pohnout ani krkem.
Zamrkal slzícíma očima a pohlédl stranou.
Uviděl svůj copánek.
Věděl, že není schopen tsaheylu.
Jeho schlíplý konec byl obalen koulí jemných kořenů.
Tato koule intenzivně zářila, jasněji než cokoliv v jeho okolí.
Ta rostlina se s ním snažila komunikovat!

Něco ho napadlo.
Zavřel oči a představil si Rodný strom a svůj klan.
Pocítil klid a mír.
Pak si představil stařičký obrovský Strom duší a pocit bezpečí.
Poté si představoval širý zelený les a cítil jeho krásu a úctu k němu.
Na to nepřátelský hlas zmizel.
Vystřídal ho jiný, uklidňující.
Otevřel oči a viděl, že kořeny se z jeho těla stahují.
Došlo mu, že Eywa si ho spletla s Nebešťany, kteří jí působili utrpení.
Velká matka nikdy ničím neplýtvala a jeho nedobrovolným připojením
se snažila zjistit, co je zač a co ví.
Byl přece na místě, kudy Nebešťané vypouštěli znečištěnou vodu z dolu.
A nemohl komunikovat tradičním způsobem jako každý jiný zdejší tvor.
Nebylo divu, že byl pokládán za nepřítele, kterého je třeba zničit.

Začal se mu vracet cit do končetin, doprovázený nepříjemným brněním jako po přeležení.
Jakmile měl volnou ruku, chtěl hned vytrhnout kořeny, které mu vlezly pod roušku.
Ale byl na to příliš slabý.
Pocítil uklidňující hlas, aby jen ležel a odpočíval.
Poslechl.
Zatímco ho kořeny uvolňovaly, pocítil stesk po Rodném stromě.
Trvalo to dlouho, ale nakonec byl volný.
Jediné kořeny, které se ho ještě držely, byly ty na konci copánku.
Nechal je být.

Prohlížel si své tělo, jestli je v pořádku.
Pálivé skvrny se časem zahojí.
Také jeho intimní partie, o které se velmi bál, přežily bez úhony.
Po kořenech zbyl jen lepkavý povlak, který bude muset smýt ve vodě.
Pocítil vděčnost a rozhlédl se po jeskyni.
Stále jemně zářila, jako by se nic nestalo.
Ta záře ho podivně uklidňovala.
Ucítil ospalost a opět se natáhl.
Intenzivní pocit bezpečí ho uspal.
Opět se mu zdály sny a Eywa byla tentokrát jeho průvodcem.
V jeho snech se odvíjel obraz událostí, které v nedávných dnech prožil.

Když se probral, cítil se odpočatý.
Pálivá bolest zmizela.
Chtěl se zvednout a šlo to.
Všiml si, že se kořeny stále drží jeho copánku.
Soustředil se na myšlenku cesty ven z jeskyně.
A tato myšlenka měla okamžitou odezvu.
Kořeny se jedním směrem začaly uvolňovat a vytvářely tak viditelnou cestu.
Tato místa začala intenzívněji zářit.
Pak pocítil lítost a prosbu o pomoc.
Poté ho rostliny propustily.

Tsutey se zvedl a vrávoravě se soukal přes kořeny vyznačeným směrem.
Místy narazil na dlouhé kořeny, které musel přeručkovat.
Evidentně tu cesta původně nevedla a byla vytvořena jen pro něj.
Zářící místa, která minul, opět pohasínala a cesta tak zase mizela v okolní záři.
Po delší námaze se dostal ke stěně jeskyně, kde vyčnívala malá terasa.
Spustil se dolů po delším kořenu, který pak pohasl a vznesl se zpět nahoru.

Zůstal sám.
Jen tak tam stál a koukal zpět na zářící krásu obrovské jeskyně.
Přemýšlel, jaká další tajemství na světě existují a on je za celý svůj život neuvidí.
O podobné jeskyni by se jistě zmínily písně klanů, ale na žádnou takovou si nevzpomínal.
Pohlédl dolů.
Bylo to stále nebezpečně hluboko a kdoví, kam ta voda tekla.
Otočil se čelem ke skále za ním.
Byl tam temný průchod, tentokrát přírodní, vytvořený vodou.
Nezářil, nevedly z něj žádné kořeny, ani na stěnách nerostly svítící řasy.
Zato ucítil průvan.
To byla známka, že je to cesta ven!

(pokračování zde)