Začátek příběhu

Nolaah – 5. Strážce ohně 2

Zdálo se mi, že slyším volání a nějaký rachot.
Nebo to nebyl sen ?
Prásk!
Ozvala se tak hlasitá rána, až mi zalehlo v uších!
Vmžiku jsem byl na nohou.
Rozespale jsem se rozhlížel po svém skromném stromovém obydlí.
Třebaže jsem stejně jako ostatní věnoval poslední dny vylepšením střechy,
voda se stejně dovnitř jen řinula a stékala po větvích a proutěných stěnách.
Po vzoru ostatních jsem si nad lůžkem udělal malou stříšku a nyní jsem ocenil její účel.
Střechou pronikající voda po ní stékala a má hebká teplá přikrývka tak zůstala suchá.
Asi i proto mě déšť dřív nevzbudil.
Vylezl jsem o větev výš, zvedl poklop z velkých listů a vykoukl ven.

Prásk!
Tentokrát jsem navíc na chvíli oslepl od blesku.
Zavřel jsem oči a počkal, až se mi vrátí oslněný zrak, uvyklý na přítmí stromového hnízda.
Na přizvednutém mokrém poklopu jsem zahlédl červený odlesk.
Počkal jsem, až odezní další hrom a vykoukl tím směrem.
V dálce hořel vysoký strom.
Blesk ho svým strašným žárem zapálil i za hustého deště.
Vyděsil jsem se! Možná hořel něčí strom v osadě!
Rychle jsem poklop utěsnil a seskočil na spodní podlaží.
Pokrývku jsem sroloval do nepromokavého vaku a rozčileně shledával své věci.

Ozvalo se vzdálené dunění obřího bubnu.
Na chvíli jsem se zarazil a zaposlouchal se.
Vnímal jsem rytmus a počítal jednotlivé údery.
Poznal jsem jeho význam. U všech klanů byl stejný.
Znamenal poplach a nebezpečí. Nevěstil nic dobrého.

Náhle se nadzvedl spodní poklop od visuté lávky vedoucí osadou.
Opět se zablesklo a já zahlédl něčí tvář, jak nakoukla dovnitř.
Když odezněl hrom, postava zakřičela:
„Vem si věci na přežití v lese, opouštíme osadu!”

Hned nato zmizela a zespodu se ozvaly další rozčílené hlasy, které se vzdalovaly.
Pak je přehlušil další úder hromu.
Slyšel jsem zdejší barvité příběhy o velkých povodních a bouřích.
U nás na severu jsou deště mírné a před povodní jsme v bezpečí vysoko ve skalách,
navíc v teple jeskyně vyhřívané Modrým ohněm.
Zde se klan již řadu dní připravoval na nadcházející deště, kdy je hlad.
Sušil si potraviny do zásoby a balil je do nepromokavých kožených vaků
nebo do hliněných nádob pocházejících od nás, jejichž víko po naplnění
zalili proti vlhkosti horkým voskem z úlu místních velikých bodavých vos.
Ale nikdo nikdy nemluvil o opouštění osady.

Rychle jsem popadl svůj nůž, tornu, luk s šípy a sekeru.
Ohlédl jsem se zpět a zaváhal jsem při pohledu na vak s pokrývkou.
Pak jsem se přece vrátil a přehodil si velký vak řemenem přes rameno.
Víc věcí až na pár ozdob a dárků od nových přátel z klanu jsem beztak neměl.
Seskočil jsem dolů a málem ztratil rovnováhu!
Silný vítr rozkýval i tak vzrostlý strom, jako byl ten můj.
Rychle jsem se protáhl dolů a seskočil na visutou lávku.
Okamžitě jsem zespodu zaslechl bouřící vodu. To kývání stromu, to nebyl vítr!
Přidržel jsem se opěrného lana a v prudkém dešti pohlédl dolů pod sebe.
Co jsem zahlédl, potvrdilo moje obavy.
Tam, kde jsem ještě nedávno pracně sbíral trus, už nebyla suchá země.
Do stromu se obrovskou silou opírala rozvodněná řeka, která se vylila ze břehů.
Proud divoce hučel a voda viditelně rychle stoupala!

Nyní jsem na vlastní oči viděl, jak bylo praktické postavit si obydlí vysoko
v korunách stromů, když jste chtěli bydlet v blízkosti velké řeky,
která o sobě dávala každý rok vědět záplavami.
Za tu chvíli, co jsem koukal dolů, voda stoupla o délku paže.
Ozval se výkřik a tak jsem se narovnal.
Na lávce u sousedního domu na mě někdo mával, ale nerozuměl jsem mu.
Lávka sebou divoce ve větru házela, tak jsem se pevně přidržoval
a ručkoval k dalšímu stromu.
Spadnout do rozbouřeného proudu vody by se rovnalo jisté smrti.

Byl to soused, který se pro mě vrátil. Jeho rodina už byla v bezpečí ve skalách.
„Strážce vody bubnuje na poplach, to je to tak zlé?” křičel jsem do větru.
„Horší,” odpověděl a pokynul mi, ať ho následuji.
Míjel jsem řadu temných stromů, osvětlovaných častými blesky.
Jejich záblesky podivně zkreslovaly známé stromy, pokaždé z jiné strany.
Lávky sebou házely a byly v nich zamotané větrem vyrvané větve.
Při každém záblesku byla lávka přede mnou díky větru pokaždé jinde a vypadala jinak.
Šli jsme pomalu téměř jen po hmatu, oslněni blesky, střídajícími se s mokrou tmou.
Jindy krátká cesta mi připadala dnes nekonečně dlouhá.

Konečně jsme dorazili k náčelníkovu stromu, kde se spojovaly četné vzdušné cesty.
Poslední opozdilci před sebou tlačili děti a soukali se dál od řeky.
Zbývající čekali, až přejdou, aby mokrá prověšená lana najednou nepřetěžovali.
„Jdi za Oloeyktanem!”
Soused mi ukázal směr vlevo po proudu řeky a zmizel v dešti za ostatními.
Obešel jsem strom a uviděl skupinku postav. Odváděli několik rodin do bezpečí.
Oloeyktan na mě krátce pohlédl a ukázal mezi stromy.
Pohlédl jsem tím směrem a srdce se mi sevřelo.
Linula se odtud jasná rudá záře.

Vyděšeně jsem přikývl a následoval Oloeyktana a další 2 muže.
Obešli jsme několik dalších obytných stromů.
Pohlédl jsem pod sebe a v záři blesku uviděl bouřící vodu.
Stoupající hladina se už nebezpečně přiblížila na dosah spodních lávek!
Náhle cestu před námi přehradila voda.
Provazová cesta byla stržená, zbytky jejích lan sebou házely ve větru.
Museli jsme se vrátit a obejít to jinudy.
Pak jsme obešli poslední strom a před námi se otevřelo ohnivé divadlo.
Okraj lesa hořel a s ním už i několik obytných stromů!

Ve světle plamenů jsem poprvé spatřil divokost vody pode mnou.
Kde řeka narazila na kmen stromu, divoce vířila a vysoko stříkala.
Na plameny vysoko do korun ale nedosáhla.
U okraje stromu čekalo několik postav a upřeně hleděli na hořící stěnu.
V dešti jsem nerozeznal, jestli jde o muže nebo ženy.
Naklonil jsem se k náčelníkovi:
„Na co čekáme?”
Váhal s odpovědí.
„Je tam ještě rodina, oheň je odřízl. Jenže toto je poslední visutá cesta, co vydržela.”
Pak jsem je uviděl, několik postav. Byli na vedlejším stromě a také váhali.
Aby se zachránili, museli přelézt na hořící strom, kam vedla lávka od nás.
Konečně se odhodlali a 2 velké postavy s dítětem začali ručkovat k ohni.
Jeho žár jsem už cítil až sem. Hladina ohnivě zářila odlesky ohně.
Ne, nezvládli to. Dítě se neudrželo v bičujícím větru na lávce a spadlo.
Zůstalo viset jen na rukou. Oba rodiče ho vytáhli a vrátili se zpět.

Náčelník něco zakřičel a naklonil se ke mě:
„Nezvládli to. Musíme odseknout lana a krajní větve, jinak oheň přeskočí na další obydlí.”
„Nepočkáme, až déšť oheň uhasí? Co oni?” ukázal jsem na rodinu,
choulící se u okraje lávky a koukající naším směrem.
„Ne, žár je příliš velký a stromová obydlí jsou plná léty vyschlého dřeva,
krytá střechou před deštěm. Shoří jako pochodeň. Toto se již kdysi dávno stalo.
Jen díky rozhodnosti Oloeyktana tehdy osada neshořela na popel. Je to jen na nich.”
Rychle ukázal na několik větví kolem sebe a mokré postavy se rozutekly po stromě.

Tedy až na jednu.
Ta rozčileně zastoupila cestu náčelníkovi, který se chystal odseknout poslední lávku.
S údivem jsem poznal mladou Minari, dosud jsem si jí v hustém dešti nevšiml.
Přiblížil jsem se na doslech:
„Co tu děláš? Nařídil jsem ti odejít s matkou.”
„Nemůžeš je tu nechat umřít, počkej ještě!”
Otočila se a mávala na rodinu v nadějí, že se znovu pokusí přejít.
Také na nás mávali, ale k hořícímu stromu si už netroufli přiblížit.
Oheň rostl a žár sílil. Oni byli ohni ještě blíže.
„Už není čas! Jestli nechceš odejít, pomož nám odříznout přesahující větve!”
Uchopil ji za ruku a strkal ji za sebe do bezpečí.

Dívka se mu ale vytrhla a skokem se přenesla na lávku vedoucí k hořícímu stromu.
Krátce se ohlédla na otce a odvážně postupovala k hořícímu stromu.
Se zatajeným dechem jsem ji sledoval a zapomněl na větev, kterou jsem měl odseknout já.
Když rodina uvidí, že cesta je bezpečná, třeba projde a zachrání se.
Lávka se pod ní napínala a mokré uvolněné provazy ji prověšovaly.
Náhle shora slétla velká useknutá větev a s ní i závěsná lana lávky.
Vzdušná cesta se v okamžiku zhroutila!

Oloeyktan vykřikl!
Dvě spodní lana naštěstí vydržela a Minari se jich pevně chytila.
Nohy už měla ve vodě, která ji táhla k hořícímu stromu.
I ohrožená rodina na druhé straně přestala mávat a upřeně ji sledovala.
Něco volali, ale na tu dálku v bouři nebyli slyšet.
Minari koukala střídavě sem a tam, zřejmě zvažovala své šance.
Vedle spadla další useknutá větev stromu a ihned ji strhnul proud.
Pak se v hořící koruně naproti utrhl kus hořící konstrukce obydlí a zřítil se dolů.
Lana okamžitě vzplála a po chvíli přehořela!

Dívka dosud visící ve vzduchu na prohlé lávce se rázem ocitla ve vodě.
Zbývající 2 provazy vedly od nás dolů do vody a napínal je proud rozvodněné řeky.
Minari se zoufale držela a snažila se překonat proud vody a ručkovat po laně k nám.
Marně. Neměla dost sil. Sotva se udržela, aby ji voda nestrhla.
Náčelník hlasitě hvízdl a hned na to se k nám přidali jeho synové.
Chytli jsme mokrá lana a začali dívku přitahovat ke stromu.
Najednou jsem upadl.
V ruce jsem držel volné lano. Přetrhlo se!

Vyskočil jsem a pohlédl na dívku ve vodě.
Držela se posledního lana a v očích měla strach.
Přiskočil jsem ke druhému lanu a pomáhal táhnout.
Oheň naproti se náhle rozzářil více. Vítr ho rozdmýchával.
Pohlédl jsem na sousední strom, oheň na něj přeskočil!
Pustil jsem lano a začal divoce mávat na rodinu naproti.
Pochopili a všimli si hrozícího nebezpečí.
Zespodu oheň nad sebou hned neviděli.
Vzdálili se na druhou stranu stromu, ale dál už nemohli.
Oheň se rychle šířil a zanedlouho hořela celá koruna stromu.
Rukama si zakrývali tváře před žárem. Nebylo úniku.
Rozhodli se, z obou stran uchopili za ruce dítě a skočili do vody.
Ihned zmizeli v temnotě.

Polkl jsem a vrátil se k ostatním vytahovat dívku.
A pak se to stalo. Dívka vykřikla a zmizela pod hladinou.
Vyděšeně jsem zíral na prázdné místo ve vodě.
A na přetržené lano, které jsme vytáhli ven.
Bylo prázdné…

„Ne! Ona ne! Nee..ee…” vykřikl mladší z bratrů a chtěl se za ní vrhnout do vody.
Starší bratr a starý muž ho ale strhli na plošinu a pevně zalehli,
aby se udrželi na mokré ploše, visící na větrem rozhoupaných větvích.
„Zakazuji ti jít za ní, jinak také zemřeš!” křičel mu Oloeyktan
zblízka do tváře a sotva se ovládal. Oči měl široce rozevřené, plné žalu a vody.
Těžko říct, zda to v jeho tvrdé tváři byly slzy nebo jen krůpěje deště.
Teď z něj nemluvil jen moudrý náčelník klanu, ale především vystrašený otec.
Právě byl svědkem smrti dcery a nejspíš už nikdy neuvidí ani její potlučené tělo.
Hledal již příliš mnoho přátel, které strhl obří vodopád a jen málokdy někoho našli.

Já seděl strnule na plošině na zadku, v ruce držel roztřepený konec lana,
ze kterého odkapávala voda a upřeně hleděl na prázdnou hladinu, ozařovanou ohněm.
Rodinný spor jsem téměř nevnímal.
Ne! To nemůže být pravda…
Musím něco udělat, ne tu jen sedět.
Statečná dívka chtěla zachránit tu rodinu před smrtí a nedbala na své bezpečí.
Konečně jsem se vzchopil a vstal. Přestalo mi záležet na životě.
Z vodopádu jsem skočil možná z hlouposti, ale tady už nešlo jen o můj život.
Všichni zmlkli a pohlédli na mě.
Pak nějaký vzdálený zoufalý hlas vykřikl:
„Zachraň ji!” Sotva jsem ho vnímal.
Oloeyktan mě ale chytil za ruku: „Ne! Nenajdeš ji a také zemřeš. Zakazuji to!”
Vytrhl jsem se mu ze sevření:
„Ty nejsi můj Oloeyktan, nemáš mi co zakazovat!”
Krátce jsem mu pohlédl do očí, ale místo rozkazu jsem v nich četl tichou prosbu.
Popadl jsem z mých věcí na plošině jen vak, nadechl se a skočil do vody.
Hladina se za mnou zavřela a proud mě ihned strhnul…

Ještě jsem nad sebou krátce zahlédl rudou záři a pak se mi do ruky zařízl popruh vaku.
Byl mou jedinou nadějí udržet se na hladině, proto jsem ho ještě pevněji sevřel.
Ve vířící vodě jsem ale nevěděl, kde je nahoře a kde dole.
Několikrát do mě něco bolestivě udeřilo.
Měl jsem co dělat, abych pod vodou nevykřikl a zadržel dech.
Snažil jsem se za popruh vytáhnout na hladinu a nakonec se mi to podařilo.
Plovoucí vak jsem si přitáhl k hrudi a nalehl na něj.
Přestal jsem se točit, protože mě vak táhl po proudu.
A nestálo mě už tolik sil udržet hlavu nad vodou.
Teprve toto malé vítězství mě vrátilo do reality.

Zamrkal jsem, abych se zbavil vody z očí.
Pohlédl jsem nahoru a v jasu blesku zahlédl temné siluety okolních korun stromů.
Nepoznával jsem to tu ani po půl roce výprav do okolí.
Minul jsem již malé peřeje? Určitě i ty zmizely pod vysokou hladinou.
Oh, jak jsem byl pošetilý, doufat, že sám v bouři někoho zachráním.
Moudrý Oloeyktan měl pravdu, nemám šanci někoho najít a sám zahynu.
On byl ten, kdo už prožil spoustu záplav. Jistě věděl, o čem mluví.
Nevím ani, kde jsem. Neznám zdejší kraj tak jako místní.

Záblesky z nebe oslňovaly a tak jsem nic kromě kratičké doby trvání blesku neviděl.
Uši jsem měl plné vody.
Zatřepal jsem hlavou v naději, že se jí zbavím, marně.
Hřmění jsem tak vnímal jen vzdáleně.
Co chvíli jsem narazil do větve nebo kmene stromu a byl už samá modřina.

Najednou se popruh vaku o něco zachytil.
Proud vody mě ihned otočil a vak pod bradou se mi vysmekl.
Hlavou jsem ihned zajel pod hladinu a už nevím pokolikáté jsem se napil vody.
Ruce jsem instinktivně sevřel a ustál tak následující náraz řemenu.
Držel jsem se křečovitě oběma nataženýma rukama a měl strach, že mi vak uplave.
Opět se zablesklo.
To, co jsem krátce zahlédl, mě vylekalo…

Byla to tvář. Zakrvácená tvář.
Nehybná Navijská tvář se zavřenýma očima.
Vylekal jsem se, že vidím mrtvolu!
Pak jsem uviděl ruku, která držela můj vak.
Svaly na ní se napnuly a ruka se pohnula!
Přitahovala mě ke kmenu stromu, až jsem zahlédl spodní větev a zachytil se.
Vak jsem ale druhou rukou nepouštěl.
Táhl mě nahoru nad hladinu a já šplhal za ním.
Pak mě ruka pustila a já z posledních sil vytáhl nahoru i nohy.
Voda ze mě jen crčela.

Ulevilo se mi. Ten muž nebyl mrtvý, snažil se mi pomoci.
Následoval jsem ho nahoru do větví stromu.
Zablesklo se a já sebou cukl. Opět měl zavřené oči!
Pak mi to konečně došlo…
Chytře se vyhýbal oslnění, že oči otevíral jen na nezbytně dlouhou chvíli.
Počkal si na blesk, který viděl i přes víčka.
Potmě si tak zachoval ostrý zrak, zatímco já byl skoro slepý.

Posadil jsem se vedle něj a zhluboka oddechoval.
Rukama jsem si masíroval uši a snažil se zbavit vody.
Pustil jsem konečně vak, jehož řemen jsem dosud křečovitě svíral.
Muž naproti tiše seděl a hleděl na mě zavřenýma očima, jakoby spal.
Vysílen námahou odpočíval.
Všiml jsem si, že vedle něj leží ještě někdo.
Pojal jsem nejisté podezření. Žaludek se mi sevřel.
Zvedl jsem se a přiblížil se…

Naklonil jsem se nad druhou nehybnou postavu, také měla zavřené oči.
Byla to žena. Neznámá žena.
„Ano, jsme ti z hořícího stromu,” odpověděl na nevyslovenou otázku.
Najednou mě žena uchopila za ruku a chraptivě řekla:
„Naše dcera, neviděl jsi ji?”
Pohlédl jsem na muže, který měl nyní oči otevřené a hleděl na svou ženu.
Otevřela oči a oba na mě s nadějí pohlédli.
Sklonil jsem hlavu a zavrtěl jí. Pak jsem promluvil:
„Skočil jsem do vody, když se utrhlo lano s Minari. Neviděl jsem nikoho.”
Žena povzdychla a muž po chvíli navázal:
„Nemohli jsme se vrátil k lávce, hořelo nad ní stromové obydlí.
Z vaší strany jste to tak neviděli a ve větru jste nás neslyšeli.
Za chvíli se také utrhlo a spadlo. Oheň se blížil, museli jsme skočit do vody.
Několikrát jsme narazili do stromů a nárazy nás rozdělily.
Pak jsem zahlédl pohyb a zachránil ženu. O dcerce nevím.
Rozhlížel jsem se po okolí, jestli ji neuvidím a uviděl tebe.”
„A Minari jsi…” nedopověděl jsem otázku.
Mlčky zavrtěl hlavou.
Sklopil hlavu na hruď své ženy, která ji chlácholivě objala a plakala.

Chvíli jsem bezradně koukal a pak se zvedl k odchodu.
Muž políbil ženu a následoval mě.
„Vím, že musíš jít hledat dál, dokud je naděje.
Když mi slíbíš, že budeš hledat i mou dceru, povím ti pár užitečných rad.”
Nemohl jsem odmítnout.
„Ukaž ucho,” požádal mě.
Naklonil jsem na něj hlavu stranou a dostal jsem takovou facku, až mi v hlavě zazvonilo!
„Co to děláš?” ohnal jsem se po něm překvapeně.
„Vidíš? Ucho se ti bolestí a vztekem stáhlo dozadu, stejně tak zvukovod.
Nenateče ti do něj tolik vody a bolest uší tě udrží při vědomí pod vodou.”
Sáhl jsem si rukou na bolavé místo a opravdu, ucho bylo skloněné dozadu.
Nastavil jsem druhou stranu hlavy a dostal druhou facku hranou ruky shora dolů.
Bylo to horší, protože jsem to čekal. Zatnul jsem zuby a muž se usmál.
„Teď oči.” Chvíli jsme trénovali mrkání v rytmu blesků.
Dalo se to naučit a bolest uší mi nedovolila zapomenout.

Asi jsem se dost příšerně šklebil, protože mě napodobil.
„Určitě se někde zachytili a snaží se odolat proudu vody.
Nebo vylezli na strom jako my,” snažil se mě povzbudit.
„Jak to víš tak jistě?” obdivoval jsem jeho pevnou víru.
„Protože jinak by tohle všechno nemělo smysl.
Eywa by to nedopustila. A poznávám to tady.
Po proudu je druhá peřej vroubená hustou řadou mladých stromů.
Teď budou vyčnívat jen koruny. Proud tě k nim dovede.
Jsou jako vodní síto, jenže voda stále stoupá.
Budeš je muset proto prohledat pod vodou a sám neuváznout.
Já nemohu opustit ženu, tady to bude za chvíli také pod vodou
a ona má pohmožděná žebra, dýchá jen s bolestí.
Je slabá, nemůže lézt po kluzkých větvích…”
Po malém zaváhání dodal: „A také nechci, aby zůstala úplně sama.”

Přistoupil k mému vaku a zkontroloval, zda je dobře utěsněn:
„To byl dobrý nápad, vyrobit si do vody vzduchový vak, to mě nenapadlo.”
„Však mě také ne…” pomyslel jsem si pro sebe.
Odmotal si kolem pasu provaz a uvázal ho na řemen vaku.
Druhý konec pak přivázal kolem pasu mě.
„Vak na hladině ti pod vodou v proudu ukáže směr a pomůže vyplavat.”
Pak mě objal, jako bych byl člen rodiny, pevně stiskl a odstoupil.

Já dnes už podruhé stál nad hučící vodou a chystal se do ní skočit.
Jen počet zachraňovaných se zvýšil na dvě.
Ale další 2 přežili. I já zatím žiju. Nyní jsem věřil, že to dokážu.
Naposledy jsem se ohlédl, vyčkal záblesku a uviděl pokývnutí mokré postavy.
S lanem smotaným v ruce jsem pevně před sebe uchopil vak a skočil…

Tentokrát jsem byl na nápor vody připraven.
Pevně svíraje na hrudi vak jsem se proto neponořil.
Bolest v uších mě nutila přivírat oči a tak jsem si dával pozor na blesky,
aby mě neoslnily. A opravdu jsem v té tmě trochu viděl!
Myslel jsem si, že už znám vše potřebné pro přežití a přece je stále co se učit.
Počkal jsem, až odezní jas blesku a krátce se ohlédl.
Svého učitele ani strom, ze kterého jsem právě seskočil, jsem už nerozpoznal.
Nevadí, postarají se o sebe. Vylezou do bezpečí koruny stromu.

Opět jsem pohlédl před sebe a něco uviděl.
Ze tmy se vynořily větve, přímo proti mě!
Bylo to jen osamělé křoví nebo malý strom pod vodou.
„Ne, to nebude ještě ono,” říkal jsem si.
Rychle jsem zakopal nohama a podařilo se mi překážku včas obeplout.
Nechtěl jsem zde uváznout.
Jen jsem ucítil, jak mi něco drsně přejelo po břiše a nohou.
„Musím si dávat pozor na větve pod vodou,” uvědomil jsem si nebezpečí.
Minul jsem křoví a ještě několik dalších.
Pak jsem před sebou narazil na takové, které už obeplout nešlo.
Táhlo se to doleva i doprava.
Také proud vody se tu zrychloval, to bude ta peřej.
Než jsem se nadál, narazil jsem.

Rychle jsem se zachytil silné větve nad hlavou, ale proud mi nohy táhl dál.
Vytáhl jsem se proto do koruny stromu a za lano si přitáhl vak.
Prudce jsem oddechoval a odpočíval. Teda, to byla jízda.
Protřel jsem si oči a rozhlížel se po okolí.
Hladina se temně leskla a na ní pluly četné tmavé stíny.
Splavené dřevo. Jinak nic.
Přehodil jsem si vak přes rameno a nahmatal nůž u boku, jestli jsem jej neztratil.
Ne, byl na svém místě v koženém pouzdře.
Hbitě jsem přeručkoval po větvích na sousední strom a opět se rozhlížel.
Zase nic. Další strom. A další.
Jestli nic nenajdu, budu muset jít hledat pod vodu.
Děsil jsem se myšlenky, že bych tam fakt někoho našel…

Po chvíli jsem se přiblížil k volné řece, kde stromy končily.
Něco jsem zaslechl. Nezdálo se mi to jen?
A znovu. Krátký výkřik. Volání o pomoc!
Nedočkavě jsem sešplhal dolů k hladině a rozhlížel se.
Nikde nic.
A pak jsem pod sebou zahlédl tenkou ohnutou větev, která se cukala.
Přilezl jsem blíže a uviděl ruku, která se té větve drží.
Tyčila se osamoceně z vody, sama, bez těla.
Její prsty viditelně ochabovaly a větev pouštěly.
Rychle jsem se sehnul a tu ruku chytil.
Byla mnohem menší než má. Byla to ruka dítěte.
Tušil jsem, koho jsem právě našel.

Zatáhl jsem a nad hladinou se objevila hlava děvčete.
Lapala po dechu a kašlala.
Zavřené oči se otevřely a pohlédly vystrašeně na mě.
Chtěl jsem dívku vytáhnout nad hladinu, ale bolestivě vykřikla:
„Noha! Drží mi to pod vodou nohu!”
Přikývl jsem, že rozumím a uvolnil tah natolik, aby měla hlavu nad vodou.
„Udržíš se chvíli?” zakřičel jsem na dívku.
„Ne! Už nemůžu…” odpověděla a stále vykašlávala vodu.
Horečně jsem přemýšlel, co dělat…

Vak! Sundal jsem vak a podal ho dívce, aby se chytla řemene.
Provaz uvázaný na něm jsem jí přivázal i na ruku. Takto ji proud neodnese.
Druhý konec jsem měl já u pasu.
Přelezl jsem větev, které jsem se nad sebou držel a z druhé strany se spustil do vody.
Lano jsem držel napnuté a tím i vysílené děvče na vodou.
Ponořil jsem se podél jejího těla a nahmatal nohu.
Byla volná. Tak druhou.
Byla nad kotníkem zaklíněna do větví. Další na ně natlačil proud a svíral ji.
A voda stále stoupala. Až by děvče nedosáhlo na hladinu, utopilo by se.
Zapřel jsem se pod vodou nohama a zabral oběma rukama.
Nešlo to, větve byly do sebe pevně zaklesnuté.

Vynořil jsem se a nadechl se.
Lano se uvolnilo a děvče mělo hlavu zase pod vodou.
Rychle jsem ji nadzvedl a opět napnul lano.
Lapala po dechu a já zatím marně přemýšlel, co dál.
Vytáhl jsem nad hladinu nůž a zakřičel jí do ucha:
„Nejde to. Budu muset řezat.” Pak se opět ponořil.
Její srdceryvný výkřik: “Néééee…” jsem už neslyšel…

Přitáhl jsem se k dívčině uvízlé noze, jenže ta druhá mě prudce nakopla.
A znovu. Pustil jsem napnuté lano a zachytil kopající nohu.
Chvíli se bránila a pak najednou ustala.
Cítil jsem její křeč a pak se náhle uvolnila.
Nechtěl jsem ani domyslet, co se právě stalo.
Nahmatal jsem osudnou vidlici a větev, která do ní nohu tlačila.
Byla silná asi jako má ruka.
Začal jsem ji z opačné strany nohy přeřezávat, ale šlo to pomalu.
Příliš pomalu.
Vynořil jsem se a chtěl vytáhl dívce hlavu z vody.
Už to nešlo, voda příliš stoupla.
Zoufale jsem se rozhlížel, co dál. Zahlédl jsem silnou zlomenou větev.
Odřízl jsem zbytek dřeva, co ji držel a znovu se ponořil.
Větev jsem použil jako páčidlo.
Zastrčil ji do spleti klacků těsně vedle vidlice a zabral.
Větev se prohnula, ale vydržela. Ne, rukama to nezvládnu.
Opřel jsem se do ní nohama a vystrčil si hlavu nad vodu.
Opakovaně jsem na ni skákal a nohama tlačil.
Ucítil jsem, jak povoluje.
Pak se větev pode mnou propadla a několik větví kolem mě odplulo.
Ponořil jsem se znovu k uvízlé noze a opět zabral.
Tentokrát se to povedlo a dívka vyplavala!
Proud ji ihned strhnul stranou, ale zadrželo ji mé lano.

Rychle jsem vylezl z vody na strom a vytáhl bezvládné tělo k sobě.
Uchopil jsem její tvář do dlaní, ale nehýbala se. Oči měla zavřené.
Hrdlo se mi sevřelo. Co teď?
Přehodil jsem ji v pase přes větev nade mnou a za vlasy jí zaklonil hlavu.
Z pusy jí vytékala voda. Zatřepal jsem jejím tělem a vody vytékalo více.
Udeřil jsem ji několikrát rukou přes tvář. Pohnula se a začala kašlat.
Žije! Ulevilo se mi.
Ještě chvíli vykašlávala vodu a pak na mě vylekaně pohlédla a vykřikla:
„Noha, moje noha!”
„Neboj, koukej, je v pořádku. Obě jsou.”
Sundal jsem ji z větve, sebral vak a v náručí ji přenesl po kluzké kůře
ke kmeni stromu na bezpečnější a vyšší místo.

Tiskla se ke mě a třásla se. Pak se konečně vzpamatovala.
„Rodiče? Neviděl jsi je?”
„Jsou v pořádku, vylezli do bezpečí na vysoký strom.
Podívej, tento provaz mi dal tvůj otec.”
Podal jsem jí konec lana, aby si ho mohla ohmatat.
Pevně ho stiskla. Pak mě objala a vděčně políbila na tvář.
Najednou se opět odtáhla, jako by si na něco důležitého nemohla vzpomenout.
„Minari!” vykřikla.
„Cože?” vyskočil jsem, jako by mě bodla vosa.
„Ty jsi ji viděla?”
„Ano. To ona mě zachránila a vytáhla na plovoucí kmen. Umí výborně plavat.
Chvíli jsme se vezly v divokém proudu a snažili se nespadnout do větví kolem něj.
Pak voda zrychlila a kmen narazil tady do těchto stromů.
Já spadla a uvízla za nohu. Víc si nepamatuji.
Když voda stoupla a já se už neudržela, chytil jsi mě. Ji to asi odneslo.”
„Takže žije?” ptal jsem se jí, jako by mohla znát odpověď.
Smutně pokrčila rameny.

Pohlédl jsem dolů.
Větev, na které jsem stál, když jsem dívku zachraňoval, už byla pod vodou.
Voda stále stoupá.
„Můžeš lézt?”
Stoupla si a vykřikla.
„Noha bolí, ale půjde to.”
„Pomůžu ti výš do koruny stromu.
Počkáš tam na den a pak za světla přelezeš na břeh. Zvládneš to?”
Přikývla na souhlas.
„Na břehu už rodiče najdeš, určitě také počkají na den a nebudou v dešti riskovat.”
Pohladil jsem ji po tváři.

„Ty ji jdeš hledat, viď. Máš ji moc rád?” zeptala se mě.
„No … mám. Ale nevím, jestli i ona mě,” odpověděl jsem rozpačitě.
Usmála se na mě.
„Povím ti tajemství. Minari už tu měla hodně nápadníků.
Byli to zkušení kupci z daleka i skvělí lovci a urostlí bojovníci.
Někteří se líbili i Minari, ale její matka na ni pokaždé moc křičela.
Jí se asi nelíbili. A pak jim tak znepříjemnila námluvy, že raději sami odjeli.
Její synové to chtěli udělat i nyní, ale matka jim to nedovolila.
Má v klanu značný vliv a i muži ji poslouchají. Bude naše nová Tsahik.
Je to podivná žena. Říká se, že ji přinesla voda a že není z našeho klanu.”

Naklonila se šibalsky ke mě.
„Oloeyktan sice vede klan, ale doma poslouchá svou ženu.
Ale neříkej nikomu, že to víš ode mě.”
Překvapeně jsem přikývl. To mi neřekli ani mí sousedé.
„Co jsi tady, tak na Minari matka nekřičela. Ani jednou.
Líbíš se jí a to se ještě nestalo. Máš v sobě něco, co ti druzí neměli.”
Smutně na mě hleděla a pak dodala:
„Zachraň ji. Viděla jsem, jak se na tebe Minari dívá.
Často tě z dálky pozoruje, když o tom nevíš.”
„A jak se na mě dívá?” byl jsem překvapen.
„No … jako žena. Taky tě má ráda.”
Nevěděl jsem, co říct…
Toto bylo poprvé, co jsem něco tak konkrétního slyšel tak přímo.

Raději jsem vstal a připomněl děvčeti, aby byla trpělivá.
Aby neriskovala a počkala na světlo.
Znovu jsem si smotal lano a zkontroloval svůj vak.
Odpočinek skončil a čekala mě nebezpečná cesta.
Doufal jsem, že se Minari udržela na kmenu stromu a nespadla.
Jestli ano, pak žije. Tato naděje mě hřála u srdce.
Dosud jsem plul zaplaveným břehem porostlým stromy.
Nyní jsem musel za svou láskou přímo do proudu divoké řeky.
Jen tak ji najdu, když poplavu stejnou cestou.

Dívka si nedala říct a doprovodila mě po větvích na poslední strom.
Pokývl jsem jí na pozdrav, protože řev hučící vody přehlušil i hlasitý křik.
Pak už blesk ozářil jen prázdnou houpající se větev nízko nad vodou…

(pokračování zde)