Příběh podle scénáře – ukázka

Letím…
V dálce slyším znít bubny. Blížím se a jejich zvuk sílí.
Prolétám mlhou. Dole pod sebou nejasně vidím vrcholky stromů.
Vím, že jen sním. Poslední dobou se mi to stává často.
Ležím ve veteránské nemocnici, můj život je v troskách,
a mě se zdá stále jen o létání. Při něm totiž nepotřebuji nohy.
Nyní jsem už nízko nad pralesem a rychle plachtím.
Zvuky bubnů zní hlasitě už docela blízko.
Mlha se rozplývá a já konečně uvidím, co skrývá.
Bylo by krásné, kdyby to byla skutečnost.
Dříve nebo později, se ale musíte probudit…

Vidím noční město. Toto je realita.
Zástupy lidí spěchají odnikud nikam.
Zvuk shora upoutá mou pozornost.
Pohlédnu nahoru, abych zahlédl magnetický vlak mizet mezi budovami.
Ty září nádhernou záplavou barevně světélkujících reklam,
ale nikoho z lidí kolem mě ta krása nezajímá.
Skrývají tváře pod dýchacími maskami a vypadají všichni stejně šedivě.
Holografická zebra, označující přechod přes ulici,
změní svou barvu z červené na zelenou a dav se pohne,
jako jediný živoucí organismus. Nikdo si mě nevšímá.
Sem tam mě rychlý chodec obejde a to je vše.
Uchopím rukama kola invalidního vozíku a přidám se k nim.
Ano, jsem kripl na vozíku.
Páteř vám dají dohromady, ale ne za veteránskou penzi. Ne tady.
Za ni a 12 babek si koupíte tak akorát kafe.
Takže jsem něco jako čekatel.

Jsem doma.
Malý těsný pokoj v podzemí bez oken, asi jako vězeňská cela se záchodem.
Taky na co bych chtěl oknem ven koukat, že. A větrat se stejně nedá.
Výhled mi nahrazuje velká obrazovka, zabírající celou stěnu naproti.
Ihned pouštím televizi, která je mi zde jedinou zábavou.
Usedám na postel a rukama sundávám vyhublé nohy z vozíku.
Ochablé svaly na nohou mě už dlouho nikam nedonesly.
Od tlusté trubky, vedoucí středem pokoje, se ozve bublavý zvuk.
Nade mnou někdo spláchl obsah záchodu. Aspoň ji konečně opravili a neteče.
Zesílil jsem zvuk televize a poslouchám hlasatele:
„Bengálský tygr, vyhynulý před více než stoletím, se opět vrací.
Tato naklonovaná mláďata v Pekingské ZOO jsou…”
Ušklíbnu se. Další úspěch technologie dnešní doby.
Skutečnou přírodu ty šelmy nikdy neuvidí, jen stejně malou kobku,
jako je ta moje. Nebo možná větší…
Sundávám si kalhoty, sedím si na nich a trvá mi to nekonečně dlouho.
Ale nevzdávám to. Nikdy se nevzdám.
K mariňákům jsem šel, že je to tam tvrdý.
Že pak obstojím ve všech zkouškách, co vůbec může člověk zvládnout.
Kalhoty konečně dopadají na zem vedle postele…

Volný čas mám všechen, co mi zbývá.
Trávím ho často v noční baru, kam byste nevzali vlastní matku.
Má oblíbená zábava, balancovat na vozíku s panákem tequily na čele.
Proč taky ne, když vám ostatní zaplatí pití a dobře se baví.
Jejich opilé tváře jen svítí, smějí se a tleskají.
Takto mohu zapomenout na svou mizérii. Nebo téměř zapomenout…
Hodím do sebe panáka a zábava končí.
Mí kámoši v pití se vrací ke kulečníkovému stolu.
Za ním celou stěnu zabírá sportovní televizní obrazovka,
běží tam zrovna Mistroství světa v běhu a všichni kolem povzbuzují.
Má dobrá nálada je rázem pryč.
Otočím se od obrazovky. Co na tom sportu všichni tak zajímavého vidí.
U baru spatřím mezerou mezi lidmi ženu. Zaujmě mě.
Vedle ní sedí muž, co na ni křičí. Teď ji chytil za ruku a uhodil.
Nikdo jí nepomůže, lidé odvracejí tváře pryč a nechtějí to vidět.
Jen já se koukám. Silní ničí slabé a nikomu to nevadí.
Mé ruce se mimovolně svírají v pěsti.
Uchopím kola vozíku a mířím k tomu páru.
Ještě nevím, co udělám, ale musím to udělat…

* * *

Vlastikem volně převyprávěná část scénáře, podle části přeložené DiGGiTem.
Liší se od originálu i od filmu. Ukázka, jak by to také mohlo být.

Podobné dílko už česky vyšlo jako Výprava k Na’vi (viz Knihy),
je ovšem velice stručné a krátké (64 stran) a bez druhé válečné části filmu.

Doufám, DiGGiTe, že toho přeložíš více, byl by jsi první.
Stejně se divím, že to dosud nikdo neudělal.

Je zajímavé srovnávat původní scénář s filmem
a to ještě nedošlo na neznámé scény