(začátek příběhu zde)

Seskakuji z toruka. Vidím před sebou avatary Norma a Maxe. Jsem velice rád, že je vidím. Od války jsem na ně neměl ani kapku času. Neprohodili jsme spolu ani slovo. Přicházím k nim.

„Ahoj Jaku,“ pozdravil max.

„Zřím tě, Jaku,“ pozdravil také Norm a dodal, „nebo už máš nějaké Na’vijské jméno?“

O novém jménu jsem ještě nepřemýšlel, protože mi všichni říkají Jakesully. Možná by bylo dobré vybrat si nějaké Na’vijské jméno. Již nejsem člověkem a nikdy ani nebudu. Možná už další lidi nikdy neuvidím. Kéž by, protože jestli přijdou nebude to s dobrými úmysly.

„Zřím vás. O jménu jsem nepřemýšlel. Nechám si svoje, alespoň zatím. Bude mi připomínat odkud pocházím,“ odpověděl jsem a dodávám, „Norme, slyšel jsem, že jsi během války utrpěl zranění. Co se přesně stalo?

„Během války jsem byl ve skupině válečníků kmene koňů z plání. Byli jsme těžce v nevýhodě proti střelném zbraním a obrněným AMP bojových obleků. Za každé vojáka, kterého jsme dokázali zastavit, padlo několik našich. Byl to masakr. Dali jsme se na ústup, jak jistě víš z našeho kontaktu přes vysílačku. Několik vteřin poté jsem se snažil palbou krýt ústup bojovníku. V tom okamžiku jsem to schytal do levého ramene. Padnul jsem k zemi. Téměř ve stejném okamžiku jsem se probral ve spojovací komoře. Cítil jsem palčivou bolest v levém rameni téměř jako kdyby to schytalo moje pravé tělo. Bolest začala rychle ustupovat. Možná to bylo i tím, že jsem si začal uvědomovat, že zasažen byl avatar. Jak jen to bylo možné, postavil jsem zpět na nohy. Nasadil jsem si masku. Ze strachu z místní fauny jsem se i ozbrojil. Strach musel jít stranou. Uvědomil jsem si, že život tady bez mého Avatara nebude plnohodnotný. Začal jsem se cítit jako ochrnutý. Proto jsem překonal svůj strach a vydal jsem se pro mé modré tělo skrz zdejší džungli. Všude byla slyšet střelba. Vydal jsem se, co nejrychleji. Cestou mi nečekaně zkřížilo cestu asi šest viperwolfů. V tom chaosu jsem neměl čas se zkoumat, kolik jich přesně je. Možná se další schovávali mezi stromy. Instinktivně jsem na ně namířil zbraň. Oni si mě však nevšímali. V tu chvíli jsem ještě nechápal proč. Nevěřícně jsem si je dalších několik metrů udržoval na mušce pro případ kdyby se rozhodli zaútočit. Běžel jsem dál. Slyšel jsem za sebou jak mě pronásledují. Zase jsem se ohlídnul směrem zpět připraven střílet v případě ohrožení. Viperwolfové však stále nejevili známky jakési agrese. Rozběhl jsem se znovu za zraněným tělem a viperwolfů v zádech jsem si již dále nevšímal. Hluk střílení se stupňoval. Dalo se to čekat. Mířil jsem přímo do frontové linie. Téměř mi u cíle mi zkřížili cestu tři vojáci. Ihned mě s namířenými zbraněmi vyzvali ke vzdání. Neměl jsem na výběr určitě dostali rozkaz v případě možnosti mě zajmout jako zrádce. Okamžitě mě napadlo se bránit. Byl jsem ozbrojen, ale proti takové přesile to bylo bez šance. Narozdíl ode mne byli trénovaní. Zvedl jsem ruce. Vydal jsem se jim na milost a nemilost. Očekával jsem to nejhorší. Jistě ztratili spoustu kamarádů, proto jsem předpokládal, že si mi budou chtít na místě pomstít okamžitým zastřelením. Dle jejich výrazů v tvářích to i tak vypadalo. Byla to perfektní možnost, jak pomstít kamarády. Nikdy nikdo by jim nedokázal opak. To, co se stalo jsem ani v nejdivočejších představách neočekával. Viperwolfové zaútočili na osamělé vojáky. Než se stihli otočit a zacílit bylo příliš pozdě. Dokonalí dravci  to ukončili. Začal jsem pomalu tušit, co se děje. Znovu jsem se vydal na rychlou cestu. Po chvilce jsem doběhl na cílené místo. Moje modré tělo tam bezvládně leželo. Očekával jsem větší zranění, ale i toto stačilo na ukončení spojení. Byl to čistý průstřel. Kulka prošla skrz. Chytil jsem avatara za nohy chtěl jsem ho odtáhnout na mobilní základnu, kde bych ho mohl ošetřit. Hned při prvním kroku mě nečekaně překvapili dva bojovníci. Nevím z jakého byli klanu. Ihned mě uvítali napnutými luky. Nejprve mi nevěřili, ale nakonec se mi podařilo vysvětlit, co zamýšlím. Přítomnost vipervofů to v podstatě potvrdila. Pravděpodobně mi v tu chvíli zachránili podruhé život. Mladší bojovník měl poraněnou ruku. Bylo to jen škrábnutí od kulky. Krvácení nebylo velké, ale pravděpodobně by jen tak nepřestalo. Rozhodl jsem mu pomoct. Zavázal jsem mu obvazem zranění které utržil těsně nad loktem. Oba byli velice vděční. Dozvěděl jsem se že je to otec se synem. Pomohli mi dostat se s Svatatem na mobilní stanici, kterou jsme zanechali v horách. Od tamtu šli svou vlastní cestou. Avatara jsem ošetřil a nechal v klidu. Rychlost hojení byla obrovská. Lidi můžou jen závidět. Třetí den bylo vše zahojeno. Sám jsem byl překvapen. Avatar byl znovu připraven. Mrzí mě, že jsem zklamal,“ dovyprávěl smutně Norm, sklopil hlavu a oči zabořil do země.

„Norme, nikoho jsi nezklamal. Udělal jsi vše, co jsi udělat mohl. Všichni ti jsme vděční,“ snažil jsem se Norma uklidnit a zlepšit mu náladu.

Norm zase zvedl hlavu a tázavě se zeptal: „Opravdu?“

„Myslím to vážně. Opravdu jsme ti zavázáni. Lid je ti velice vděčný. Jsi přece jeden z mála, komu bylo nabídnuto zůstat,“ odpověděl jsem.

„To jsem rád, protože na Zem jsem se vrátit nemohl. Byl bych souzen jako velezrádce. Tady jsem hrdina,“ prohlásil s jemným nadšením Norm.

„A co ty Maxi?“

„No já,“ začal trochu koktavě Max, „já jsem to tak dobrodružné neměl. Při odvysílání zprávy o chystaném útoku jsem byl téměř chycen při činu. Od tohoto momentu mě začali téměř všichni podezřívat. Musel jsem být opatrný. Já i můj avatar jsme byli příliš daleko od místa chystaného boje. Bez povšimnutí bych se tam nedostal. Quaritch se Selfridgem po vašem útěku velice zpřísnili dohled nad všemi stroji pro případ, že by si někdo chtěl zopakovat váš útěk. Tím se to celé ještě více komplikovalo. Přesto jsem to nevzdal a dál hledal způsoby, jak pomoct a zachránit nějaké životy. Jedinou možností bylo provést nějakou sabotáž. Vím, že to není nic statečného, ale jiný způsob jak zachránit alespoň nějaké životy jsem nemohl najít. Využil jsem zvýšeného dohledu nad všemi stroji. Díky otevřeným komunikačním linkám se mi podařilo u některých Skorpionů upravit software, který při pokusu odjistit zbraně fungoval zcela opačně. Nic lepšího jsem udělat nemohl. Před vypuknutím chystaného střetu mě nechal Quaritch pro jistotu zavřít v cele. Propuštěn jsem byl až na váš nátlak,“ převyprávěl Max události z války, co si zažil.

„Vím, že jsi udělal, co šlo. Lid je zavázán i tobě,“ odpověděl jsem mu, „když budete chtít mohl by lid přenést vaše vědomí do Avatara na trvalo, tím by jste se stali navždy jedním z lidu Na’vi.“

„Páni to by pro nás lid udělal?“ nadšeně vykřikl Norm

„Jistě,“ odpověděl jsem.

„Když jsem tě viděl poprvé stát v novém těle bez spojovací techniky nemohl jsem uvěřit svým očím. Nevěřil jsem, že je to vůbec možné. Nedovedu si představit techniku, která by to dokázala. Zde to umí sama příroda. Nemám se kam vrátit. Určitě bych si tím rád prošel. Chci se stát jedním z Na‘vi,“ nadšeně odpověděl Norm.

„No,“ začal váhavě Max, „já bych si zatím rád ponechal své vlastní tělo. Vím, že tady je to spíš přítěží, ale mám k tomu dobrý důvod. Můj avatar je jedním z prvních. Nejdříve ho chci pořádně prohlédnou. Pro Norma je to rozhodnutí jednodušší. Já nikdy ve vesnici lidu Omaticaya nebyl. Nevím, jaké to je žít s nimi. Zanechám si své vlastní tělo, alespoň prozatím.“

„Jak si přeješ. Nebudeme a ani nemůžeme rozhodovat o tvém životě,“ odpověděl jsem Maxovi

Trochu mě Maxova odpověď zklamala, ale zároveň to taky chápu. Kdyby mi někdo něco takového nabídnul pár dní po tom, co jsem dorazil, určitě bych se mu vysmál. Časem určitě Max pochopí jaké to je být součástí tohoto fantastického prostředí.

(pokračování zde)