Obsah

2. Tým

Ze zatáčky vyjela tmavá dodávka s vypnutou identifikací a zastavila kousek ode mě.
Chvíli jsem váhal a pak k ní vykročil. Otevřely se dveře a postava v šeru se zeptala:
„Máš to sebou ?“
Mlčky jsem vytáhl tři upravené GPS lokátory a přenosný programátor.
„Stačí dva. Tak si nastup.“
Naskočil jsem. Dveře se samy zavřely a rozsvítilo se mdlé světlo. Zkreslovalo tváře do podivných stínů. S úlevou jsem zaslechl vrčení klimatizace a sundal si respirátor. Barvy uvnitř a vně si už vůbec neodpovídaly. Pověsil jsem ho na věšáček k dalším třem stejného levného typu.

„Já jsem …“ začal jsem, ale byl jsem rázně přerušen.
„Žádná jména ani osobní údaje. Když Tě chytnou, aspoň nic nepovíš.“
To má pravdu. Každý promluví, když se použijí patřičné prostředky.
„Mě říkej jedničko nebo šéfe. Dvojka je řidič, tady tlusťoch je trojka a ty jsi čtyřka, technik.
Nižší číslo velí vyššímu. Takže ty posloucháš všechny. Jasné ?“
„Jo, jasné.“
Dvojka se od volantu zazubil, jeden přední zub mu chyběl. Asi následek rvačky.
Tipuji ho na zbraně a boj zblízka. Kouká mu to z tváře, někoho sejmout. Musím si dát pozor.

Tlusťoch do mě strčil a podal mi černou, kovově matnou kombinézu.
„Převleč se. Všechny věci tady do krabice. Nic osobního u sebe nesmíš mít.“
Kombinéza byla centimetr tlustá a přitom lehká, s kapucí, z trubičkového vlákna potažená termo reflexní kovovou vrstvou. Čísla byla na oblecích dostříkána sprejem. Mám čtyřku.
„Infra oblek ?“ zeptal jsem se. Byl to klasický model, takové jsem znal.
„To aby ti nebyla zima,“ zavtipkoval tlušťoch.
„Tady máš masku. A filtry jsou za tebou v bedně. Dýchací maska a brýle jsou odnímatelné.
Pro jemnou práci. Maska má vlastní respirátor, tak filtr nemusíš stále tahat, snadněji se dýchá.“
Jo, byl tam poslední pro mě. Filtr za opaskem se připojoval palcovou hadicí. Asi nový model, je lehčí. Vojenský dvojstupňový typ, na slzný plyn a podobné srandičky. Dostupný na černém trhu. Zvedl jsem pohled od nové hračky. S tlusťochem jsme se na sebe usmáli. Je to jasné, trojka je chemik, odborník na materiály a možná i výbušniny.

„A tady máš zátěž,“ zašklebil se šéf a přistrčil mi vysokou krosnu, ze které koukaly tři tlakové lahve s regulátory a řezací automatika. Prostřední bomba byla nepříjemně větší.
„Já dělám elektroniku, proč musím tahat tohle ?“ namítl jsem při pohledu na krosnu.
Ještě mě napadlo, proč jsou ty lahve tři, když stačí jen dvě. Však se to dozvím.
„Oni nesou žebřík, stan a lana, taky si přijdou na své,“ na to šéf.
Sledoval můj pohled a jako by četl mé myšlenky, dodal:
„Ve třetí lahvi je kapalný dusík, musíme taky chladit, co ohřejeme. Jinak jsou nám infra obleky na nic.“
„Aha…“ přikývl jsem. Třicet kilo. Minimálně. Po žebříku. „Hmm…“ Koukám na krosnu.
Netvářil jsem se asi moc nadšeně, protože se oba rozesmáli.

Čas ubíhal spolu s ujetými kilometry. Mlčky jsme si připevňovali výstroj a rovnali své věci. Bylo cítit napětí před akcí. Adrenalin. Chybělo mi to. Vzpomínal jsem, kdy naposledy jsem byl v takovéto akci. Dvakrát jsme museli zastavit, když nad námi přeletěla hlídka, jinak byl všude klid. Provoz slábl, jezdily už jen nákladní tahače z doků.
„Hotovo, jsem připraven,“ říkám do placu. Ale na co ? Sám ještě nevím.

(Pokračování zde)