Obsah

4. Vstup

Tiše jsme šli za sebou asi 10 minut, pod nohama skřípal písek a nebe bylo bez hvězd,
jen smog s nádechem do růžova. Šéf pozvedl ruku v pěst. Ihned jsme zastavili a zaklekli.
V termo obleku jsem se potil. Krosna byla těžká a nepohodlná. I ostatní museli dostávat do těla,
ale nikdo nedával najevo námahu, tak jsem zatnul zuby a mlčel také.

Před námi byla vidět tmavá skvrna ve svahu a šéf nás dovedl neomylně k ní. Přepnul obraz na minipočítači a ukázal nám denní snímek stavby před námi, neostrý, focený z dost velké dálky.
Byl to vjezd pro údržbu kanalizace, pro malé elektromobily s dvojčlennou obsluhou.
Takže naštěstí žádný poklop a strmá šachta. Husím krokem jsme se pomalu blížili.
U betonem zpevněných boků vjezdu jsme zastavili, přitisknuti za ohybem ke stěně.

Šéf vytáhl teleskopickou tyč, připnul na ni minikameru a připojil ji k minipočítači. Dle zeleného obrazu zbytkového světla jsem poznal infra režim. Pokynul, ať počkáme a přiblížil se k ohybu stěny. Opatrně vystrčil kameru za roh a otáčel s ní oběma směry. Po chvíli se vrátil a ze záznamu nám pustil, co viděl. Vjezd střežily hned 2 bezpečnostní kamery, které se vzájemně viděly a tak vylučovaly možnost nepozorovaně jednu zneškodnit. Navíc byly umístěny několik metrů uvnitř za převisem,
tak to nešlo ani shora. Červená kontrolka na každé hlásila, že nespí.

„Máme 2 zvědavé kamery, tady a tady,“ ukázal na displeji.
„Obě dočasně vyřaď. Začni pravou,“ řekl šéf postavě s dvojkou na zádech.

Řidič shodil batoh a začal odepínat nějaké vybavení. Rychle sestavil krátkou vzduchovou pušku, připnul pažbu s nádržkou plynu a nasadil optiku zakončenou displejem. Místo zásobníku vložil průhlednou trubici s černými kuličkami. Otočil ventilem, ozvalo se tiché syknutí. Zapnul displej, zkontroloval stav zbraně a ukazatel tlaku. Cvičně zamířil proti horizontu a řekl: „Dobrý, jdu na to.“
Šéf sundal kameru z teleskopické tyče a tyč mu podal . Dvojka si stáhl kapuci a odplazil se k ohybu. Chvíli se nic nedělo. Pak jsem zaslechl tiché „PUF“. Dvojka se posunul dále, jeho nohy zmizely za ohybem. Další „PUF“.
„Čistý,“ ozvalo se.

„Jdeme,“ sykl šéf a kývl na mě. Ve dvou jsme vzali odložený batoh dvojky a vzali to poklusem za roh. Řidič už čekal pod pravou kamerou, na pušku si připevnil teleskopickou tyč a na konec nasadil háček.
„Jsme tu, můžeš,“ zašeptal šéf. Dvojka vysunul tyč a koukaje optikou nahoru do šera, háčkem strhnul černou hmotu z objektivu kamery. Přešel ke druhé a postup zopakoval.
„Krátký výpadek obrazu budou brát jako rušení nebo si vůbec nevšimnou, na nefunkční kamery by se ale přišli podívat,“ poznamenal. Přikývl jsem.

Kousek za kamerami byla ocelová mříž, spíše dvoukřídlá brána. Zavřená a zamčená na kulatý bezpečnostní řetěz. Šéf nožem oholil žlutou izolaci až na jádro. Svítil si baterkou ztlumenou na minimum. Trojka z batohu vytáhl malý sprej a obnažený řetěz postříkal. Ucítil jsem kyselý zápach a uslyšel slabé syčení. Kompozitní materiál mizel. Postup několikrát opakoval, až obnažil ocelové jádro.
Pak mi řekl: „Krosnu“.
Sundal jsem to dolů. Vytáhl hubici z boční kapsy a hbitě ji připojil k prostřední velké lahvi.
Nastavil tlak dusíku a chvíli stříkal na slabé místo řetězu. Celé se to rychle pokrylo jinovatkou.
„Tu máš, sbal to,“ vrátil mi hadici. Kleštěmi uchopil kov, zabral a … nic.
„Počkej,“ přistoupil řidič a začali páčit oba. Ozvalo se ostré lupnutí a uvolněný zámek cinkl o bránu.
„Dávejte bacha,“ varoval šéf. „Ve skladu už by ječel alarm.”

Tlusťoch se ušklíbl a chytl za bránu, že ji otevře.
„Ne, neotvírej to !“ zašeptal jsem důrazně. Udiveně na mě pohlédl.
„Může tu být ještě čidlo,“ já na něj. Často jsem na svých nočních návštěvách u klientů,
kteří mi takto nedobrovolně poskytovali informace, narazil na čidla kontrolující dveře a okna.
„Jo, má pravdu,“ přidal se dvojka. Šéf mi podal baterku a začal jsem obhlížet rám brány.
Nahoře, kde se obě křídla stýkala, vedl do stropu šedý drátek, jen pár centimetrů. Skoro nebyl vidět.
„Vidíš, tam nahoře,“ řekl jsem. Chytil jsem baterku do zubů a vytáhl měřák. Vylezl jsem po bráně ke stropu, přepnul na napětí a sondami propíchl izolace vodičů. Naměřil jsem zbytkové stejnosměrné napětí, rovná čára – střídavá složka nula. Takže žádná dálkově komunikující elektronika, jen proudová smyčka a pasivní čidlo. Taky by v tom vlhku dlouho nevydržela.
Odizoloval jsem z každého kabelu 2cm a krokosvorkou je spojil.

Slezl jsem dolů a vyplivl baterku.
„Hotovo, už můžeš,“ kývl jsem na tlusťocha. Ten pohlédl na šéfa, který infra dalekohledem ještě zkoumal prostor za bránou. Pak také kývl. Brána lehce zaskřípala a otevřela se.
Mezerou jsme se protáhli. Dvojka zase zavřel a vrátil přerušený řetěz do původní polohy,
zezadu ho zajistil lepicí páskou, aby nespadl. Na první pohled tu nikdo nezvaný nebyl.

Před námi byl temný tunel do neznáma.
Průvan přinášel od města těžký zápach, máme se na co těšit.

(Pokračování zde)