(začátek příběhu zde)

2. Zázrak stvoření

V noci se mi zdál podivný sen, byl jsem na Zemi, své rodné planetě, ale vypadala úplně jinak, než jsem si jí pamatoval. Z kousků zeleně vyrostly továrny a z měst se staly šedivé zdi plné temnoty. Zem byla pokryta krví, lidé nevycházeli ven, jen seděli doma a nehýbali se. Vznesl jsem se do oblak jako na Pandoře, ale neviděl jsem skrze mraky jemný nádech zeleně, nýbrž šedivou realitu plnou nenávisti. Kolem mě létaly stíhačky a raketoplány podobné těm, které se pokoušeli zničit můj kmen, každý z nich však nesl znamení smrti. Nakonec jsem stál v čistě bílé místnosti bez oken, dveří, bez vzduchu a bez volnosti. Dusil jsem se, hlavou mi probíhaly vzpomínky na moji lidskou rodinu i na Neytiri a myšlenky na to, co by se stalo, kdybych uposlechl rozkaz. Výčitky svědomí bojovaly s pocitem štěstí z nadcházející rodiny a klidu, celé tělo mě pálilo a já jen čekal, kdy se nadobro roztrhne. Pak vše zmizelo, byl jsem jen já a prázdný prostor kolem mě. Někdo mi položil ruku na rameno, otočil jsem se a a spatřil jsem sám sebe v lidské podobě s rukou prostřelenou Na’vijským šípem. Mé původní já pomalu zmizelo a já se probudil. Takhle podivný sen jsem už dlouho neměl, jako by mi naznačoval události nadcházejícího dne. Vstal jsem a šel k Neytiri, která ještě spokojeně spala, a kochal se pohledem na její nevinně vyhlížející tvář, jen z malé částí podobnou té lidské. Přestože jsem duší stále člověk a měl bych jí zřejmě vidět jinak, než ji vidím, jsem do ní zamilovaný a nyní dokonce nosí mého potomka. Tady na Pandoře jsem našel něco, co na Zemi nemám: rodinu, lásku a místo kam patřím. Našel jsem svůj nový domov.

Když se Neytiri probudila, zahlédla mě, jak se skláním nad její tváří. Hladil jsem ji po vlasech a po tváři do té doby, než si sedla. Upřeně mě několik minut pozorovala, poté vstala a odešla, bez jediného slůvka. To bylo na dlouhou dobu naposledy, co jsem ji viděl. Těch několik hodin samoty a pocitu bezmoci mě doslova zabíjelo a trhalo na kusy, nemohl jsem nic dělat, jen čekat, až bude porod u konce. Rozdíl mezi zázrakem zrození u lidí Na’vi a u Nebeštanů je ohromný. Zdejší ženy přesně vycítí, kdy přišla jejich chvíle, a ví to několik týdnů dopředu. Těhotenství trvá 16 měsíců a děti se rodí vždy po ránu. Je tolik věcí, které nás odlišují, ať už styl života, nebo jen vztahy mezi lidmi… Na’vi nedávají na první dojem, jsou schopni změnit svůj názor, pokud k tomu mají dostatečný důvod, a na rozdíl od lidí dokáží i vzdát čest svému bývalému nepříteli. Na’vi milují na celý život, když o partnera přijdou, zůstanou až do smrti sami, podobně jako labutě.

Čekal jsem, ignoroval vleklé minuty a hodiny a když už byl konečně dlouhý porod u konce a já spatřil svoji Neytiri, byl jsem nesmírně šťasten. Osoba, kterou nadevše miluji, právě porodila moje dítě a oba jsou zdraví. Víc jsem si ani nemohl přát. Chvíli po poledni si mě zavolala Moat, duchovní vůdce kmene. Jelikož jsem bývalý Toruk Makto, považuje Moat za důležité, abych věděl o všech mimořádných situacích, které v kmeni nastanou. Sdělila mi, že jeden ze členů rady upadl do kómatu, jak bych řekl já svojí pozemskou řečí, jenže starší si myslí, že jde o spavou nemoc která zachvátila Pandoru před více než 400 lety. Záznamy o ní jsou uchovány v paměti Eywy, a tak nebylo těžké si to ověřit. „Eywa mi mimojité sdělila, Jacku, že se musíš rozhodnout, ke komu vlastně patříš, protože v budoucnu budeš muset přesně vědět, za koho bojovat!“ To byl další její slova, která mě probodl jako šíp. Nevím sice přesně, co to znamená, ale pohltil mě strach z budoucnosti. Bál jsem se o svoji rodinu a o lid, ke kterému nyní patřím. Vrátil jsem se jako štastný otec k rodině, Neytiri chovala našeho potomka a sama pro něj vymyslela jméno Daytei, které znamená vítr.

Zbytek dne jsem strávil se svojí rodinou, ale protože byla Neytiri příliš unavená, zůstali jsme v přístřešku porodnice. Své ženě jsem se se vším svěřil, ale přes své vyčerpání mi nedokázala poradit. Zatímco si teď píšu deník, Neytiri a Daytei spokojeně spí. Znovu se dívám na její tvář a říkám si, jak jsem šťastný, že ji mám. A teď k tomu ještě přibyl náš společný uzlíček štěstí.

(pokračování zde)