(začátek příběhu zde)

4. Díky za každé nové ráno

Přišlo krásné nové ráno, já jakoby znovuzrozený jsem se procházel po krásné zelené Pandoře jako smyslu zbavený. Stromy Eyayu se tyčily vysoko k nebi, kam můžou jen Prolemuři. Ani jsem si nevšiml jak úžasně se cítím nevím jestli to je tím, že jsem se vůbec vzbudil a nebo mojí včerejší příhodou. V tenhle okamžik mi bylo všechno jedno. Procházel jsem se temným lesem šplhal do víšek a užíval si života jako v den kdy jsem se poprvé stal Avatarem, byl to přenádherný pocit. Než jsem se nadál bylo už skoro poledne a nastal čas se vrátit domů.

Prodíraje se houštím jsem se začal blížit k vesnici, něco jsem zaslechl, jako by mě někdo sledoval. Schoval jsem se tedy a vyčkával, po chvíli čekání se objevila ona, krásná vysoká žena z lidu Na’vi, byla jen velmi málo podobná těm co jsem znal nejspíše z jiného kmene, měla na sobě maskování z listu stromů a na zádech luk ze dřeva Stromu Života. Celkem mě překvapila její přítomnost tady „kdo by sledoval náš klan Omatikaya?“. Chvíli jsem tedy šel v jejích stopách abych se dozvěděl o co jí jde. Došla k hranici vesnice natáhla luka a vyčkávala až se objeví její cíl. Z jednoho z domů vyšla Neytiri s Dayteiem v náručí. Vražedkyně začala odříkávat prosbu za odpuštění, musel jsem jí tedy zastavit skočil jsem na ní a vzal jí luk, jedinou ranou jsem jí srazil k zemi a umlčel. Její luk i jí jsem tedy vzal za Moat abych se dozvěděl o co tady jde. Můj vězeň se probral a začal krutý výslech v režiji klanu Omatikaya. Byla skutečně tvrdý oříšek nakonec řekla proč tu byla „Ty JakeSally a tvoje hříšná dítě být jen zkáza pro náš lid, zasloužit si smrt, kvůli tobě zemřít mnoho našich lidí!“ jen co to dořekla omdelal bolestí. Díky tomuto jsem se začal cítit skutečně provinile, nejen že umíraly lide ze země, ale vlastně i lidé tady. Proč? Kvůli svobodě? Kvůli přežití? Nebo kvůli mně. Těmito otázkami jsem se trápil ještě celé hodiny. Z depresí mě vytáhla až Neytiri, moje milovaná, moje záchrana, důvod mého žití. Její překrásné tělo, hluboké oříškově hnědé oči, a tvář hodná pozemské bohyně, to byla moje Neytiri. Dnes však nebyla její tvář prozářená úsměvem jako vždy. Rty měla pevně semknuté k sobě a vypadala jako by před chvíli brečela, netušil jsem proč. Těsně se ke mně přivinula, objala mě tím nejpevnějším stisk jaký může žena Na’vi mít. Cítil jsem jak se její smutek přenáší i na mě, nemohl jsem se radovat z její přítomnosti protože jsem věděl že se něco stalo. Chvíli jsme jen tak seděli zaklínění v sobě v korunách stromů snášejících na nás semena stromu věků, jenže v tento okamžik to byla jen slabá útěcha pro Neytiri i pro mě. Najednou jsem ucítil v zádech bodnutí a skácel jsem se k zemi. Neomdlel jsem však něco me pořád drželo při vědomí, pouze jsem se nemohl hýbat ani dýchat. Viděl jsem Neytiri jak zakříčela, nic jsem však neslyšel, viděl jsem Neytiri jak tasí luka a střílí někam za mě. Sklání se ke mně a hladí mě po tváři, z jejích krásných očí vytékají obrovské slzy, padající mi na tvář, necítím je. Zatmíval se mi obraz a já si byl jistý že umírám, že poslední věc na tomto světe kterou jsem spatřil byla moje milovaná Neytiri, už jsem jí neviděl ale cítil jsem její duši, toto je pravý význam slov „zřím tě“…

Probudil jsem se a píšu deník, přežil jsem zásah otráveným šípem a moje zranění vyléčila Eywa, jsem jediný tvor na této planetě, který to přežil. Nevím zda li mám být vděčný nebo se nenávidět. Kolik bolesti ještě budu muset způsobit abych si uvědomil, že to co dělám a že tu žiju mi není předurčeno? Promlouvá ke mně Eywa, tak silně jako nikdy před tím já musím její volání vyslyšet. Nevím co se stane další den, už nechci bojovat, nechci zabíjet, chci pouze být se svojí ženou a dítětem.

(pokračování zde)