Avatar FanFiction

Příběh nekončí – 1. Probuzení v novém těle (3. část)

Od , 1.Led 2010 v 20:17 , zařazeno v Příběh nekončí

(začátek příběhu zde)

Kmen začal oslavovat. Očekával jsem něco trochu jiného. Celý kmen tu jen sedí okolo stromu duší. Jen pějí oslavné písně, v kterých je radost i naděje. Neytiri mi pomohla se posadit. Moje pohybové schopnosti jsou mizerné, ale cítím, jak se to rychle lepší. Bolí mě hlava, ale i tato bolest pomalu ustupuje.

„Zřím tě, můj Jake“ vyslovila Neytiri a usmála se.

„Zřím tě, Neytiri,“ odpověděl jsem.

Přichází Mo’at, pokládá mi ruku na rameno a říká: „Zřím tě, a vítám tě zpátky v tvém novém těle, Jacksully. Můžeš pomalu vstát. Jen nespěchej bylo to pro tebe náročné. A určitě ještě bude. Nespěchej.“

Nevím přesně, co tím myslela. A ani nemohu. Věřím, že to nejtěžší mám za sebou, ale Pandora je plná překvapení. Už se mi daří pohybovat i prsty na nohou. Připomíná mi to první vtělení do avatara.

„Zřím tě a děkuji Mo’at. Jsem hluboce zavázán celému lidu Omaticaya.“ odpověděl jsem.

„My jsme ti zavázáni Jacksully. Bojoval jsi oddaně a statečně po boku s námi. Pochopil jsi, čím je tento svět bohatý,“ odpověděla. Vstala a otočila se směrem k lidu. Kmen utichl, očekával proslov duchovního vůdce. „Jacksully je zpět. Navždy bude patřit k lidu Omaticaya,“ promluvila k lidu. Kmen začal znovu oslavovat. Fascinující. Celý kmen prozpěvuje sborově bez jakéhokoli dirigenta. Nemám slov.

Říkám si, že už je na čase vstát. Neytiri mojí snahu poznala a pomohla mi postavit se na vlastní nohy. Podařilo se, ale až na třetí pokus. Stojím na svých nohách. Již to není virtuální realita, ale skutečnost. Při prvních krocích jsem zakopnul a téměř upadl. Překvapila mě přítomnost Norma a Maxe. Poprvé Na‘vi dovolili cizincům vstoupit na nejposvátnější půdu. Byli vybráni, aby zůstali, protože nebýt nich vše bychom ztratili. Stali se přáteli lidu Omyticaya, lesa i Eywy. Jsem vděčný za jejich přítomnost. Všichni z kmene na mě upírají svůj zrak. Otočil jsem se k lidu a provedl gesto zřím tě. Téměř sborově a stejným způsobem mi odpověděli. Překvapuje mě výraz ve tvářích Norna a Maxe, kteří hledí kamsi vedle mě. V jejich tvářích nevidím nadšení nebo radost, tak jako u mých bratrů a sester, nýbrž zděšení či strach. Co se stalo? Co vidí? Nebo koho?

(pokračování zde)


Napsat komentář

7 Komentářů k tomuto příspěvku