Příběh nekončí – 2. Návrat (9.část)
Od AnubisXXL, 11.Lis 2010 v 18:57 , zařazeno v Příběh nekončí
Selfridge Parker pořád chodí sem a tam ve své kanceláři v jedné z dvanácti mezihvězdných lodí RDA. Chvílemi se zastaví u okna a nenávistně zírá ven směrem k Pandoře. Ozvalo se pípnutí. Parkrovi hned bylo jasné, co to je. Signalizační systém, který oznamuje návštěvu. Od nalodění nevyšel ze své kanceláře. Ani nikoho nevpustil dovnitř. Vypnul svůj komunikátor a zavřel se do své ulity tvořené čtyřmi stěny největší kanceláře na lodi. Po prohrané bitvě nestojí o ničí společnost a uzavřel se do sebe. Avšak si je moc dobře vědom, že to nemůže být natrvalo. Stal se teď velitelem i vojenským, neboť nebyl schopen vybrat náhradu za Quratiche. Znovu se ozval notoricky známý zvuk ode dveří. Návštěva to ještě nevzdala. Vzteky praštil pěstí do okna, a sednul si za svůj stůl. Ve stejný moment se ozvalo pípnutí znovu. Protivně zavrčel a jednou ranou vzteky smetl všechny svoje suvenýry z Pandory – náhrdelníky kmene Omaticaya. Pozvedl obočí, zamířil svůj zrak směrem ke dveřím.
„Dříve či později budu muset zpět na světlo před své lidi, tak to alespoň teď budu mít za sebou,“ zamlel si pro sebe.
Šáhl na pravý bok svého stolu, jednoho z mála vyrobených z pravého dřeva a zároveň jediného dřevěného stolu v soustavě Alfa Centauri. Dřevo se stalo za poslední století velice nedostatkovým zbožím, tudíž extrémně drahým. Mít dřevěný stůl je symbolem velmi vysokého společenského postavením. Na druhý pokus nahmatal tlačítko, které stiskl. Byl to spínač pro dveře. Druhý se nachází přímo u dveří, tak jak je zvykem. Navíc je to nejlevnější řešení. Parker si nechal jeden namontovat extra na svůj stůl, aby mohl pohodlně pouštět návštěvu do své kanceláře. Dveře zasklené neprůhledným mléčným plexisklem se daly se zasyčením ihned do pohybu. Do místnosti vešel kapitán lodi Jim White. Možná si na něj zasedla trocha ironie osudu. Jim byl na svoje jméno velice háklivý. Zřejmě způsobeno barvou pleti. Byl totiž černoch. Málokdo si do něj troufl rýpnout, byl zkušeným vojákem z Venezuelské války. Lehce přes dva metry statné postavy budí přirozený respekt samo o sobě. Přistoupl ke stolu, pohladil ho přes okraj.
„Pěkný stůl, ještě jsem nedostal možnost se podívat z blízka,“ zalichotil Jim Selfridgovi.
„Ale kvůli tomu jste sem jistě nepřišel, tak přejděte prosím rovnou k věci,“ odsekl parker a opřel se pohodlně do svého křesla.
„Většina posádky je připravena do stázových komor, proto jsem si Vás dovolil informovat. Snažím se o to již druhý den, ale vždy jste dělal, že tu nejste,“ přešel kapitán rovnou k věci.
„Se stázovými komory ještě vyčkejte,“ bleskurychle odvětil Parker.
„Mohu se zeptat proč?“ nechápavě se ptal kapitán.
Parker vyskočil bleskurychle ze křesla, až ho převrhl, postavil těsně před stůl, pěstmi se opřel o svůj stůl a spustil na kapitána: „Nejsem povinný Vám něco vysvětlovat. A teď vypadněte z mojí kanceláře!!!“ Začal řvát na kapitána. Vhledem k porovnání jejich fyzických aspektů to bylo velice troufalé.
„Jsem kapitán lodi. Musím jednat v zájmu bezpečí lodi i posádky. Hydroponie nedokáže vyrábět dost kyslíku pro celou současnou posádku, proto musíme do 48hodin začít s cryostází.“ Spustil kapitán, otočil se a dal se do chůze.
Mezi dveřmi se kapitán zarazil, otočil se zpět směrem na Parkera, „jestli se mi nejpozději během zítřka nozvete SÁM s nějakým plánem, tak vás nasílím strčím do stázové komory. A uvidíme se za šest len na oběžné dráze kolem Země,“ zařval kapitán na Parkera.
Aniž by Parker dostal nějakou možnost reagovat. Otočil se kapitán směrem z kanceláře a svižným krokem odešel. Dveře se za kapitánem se zasyčením zavřely, a cvaknutím zajistily polohu. Parker, tak jak stál opřen o stůl, sklonil hlavu směrem do stolu. A začal přemýšlet. Očima zahlédnul ulomený zub nějakého zvířete (asi Viperwolfa) zřejmě z Na’vi náhrdelníku. Popadl zub pravou rukou a vší silou ho mrsknul do dveří. Zub se s bouchnutím odrazil ode dveří a odletěl neznámo kam po kanceláři. Parket přešel zpět k oknu, které mu teď naskytlo znovu závidění pohled na Pandoru, která byla jakoby přímo před ním, ale vzdálena několik set kilometrů. Několik desítek minut na ni zíral v kuse. Zírala by sousta lidí. Většina však s údivem, nikoli s nenávistí. Odešel od okna, znovu se posadil ke stolu. Položil na stůl před sebe dlaň přes dlaň, a čelem si na ně lehl. A začal znovu přemýšlet.
„Jak z toho ven?“ zamumlal si pod nosem.
Leden 5th, 2023 on 09:47
VentureStar ma RDA pokud spravne vim deset. A jednu asi 4x takovou, protoze byla vyrobena bez Unibtania. Takze v pribehu s poctem 12, ktery jsem si vycucal z prstu jsem se celkem trefil.
Leden 23rd, 2012 on 22:50
Víc dílů AnubisXXL zatím nenapsal, snad bude časem pokračovat. Je tu více autorů i příběhů, jsou číslované, tak je dobré začít od začátku a nepřeskakovat děj. Pročti si podrobně úvodní stránku a rozkoukej se tu.
Leden 23rd, 2012 on 20:46
Moc pěkné
A tohle je konec nebo bude další? Já se tu fakt nějak nevyznám 
Listopad 22nd, 2010 on 16:11
Ambiciózní a cholerický Selfridge se jen tak nenechá připravit o důležitou pozici i tučnou mzdu. Návrat na Zemi by byl jeho konec. Autor skvěle rozvíjí příběh po válce pro změnu z druhé strany, která nám zatím zůstala utajena. Selfridgovi dochází čas i vzduch. Na Venture Star probíhají předstartovní přípravy, po zažehnutí dvou modrých několika kilometrových pochodní z obřích motorů již nebude cesty zpět.
Vypadá to, že poslední výstřel ještě nepadl…
Listopad 14th, 2010 on 23:50
Jo a zapomněl jsem dodat pěkně jste vylepšili domovskou stránku.
A doufám že jak vyjde sběratelská edice tak i přibudou nové příběhy s novými náměty.
Listopad 14th, 2010 on 23:35
Přesně jsi vyjádři to jak dopadl a jak by se cítil každý v jeho pozici. I když bych čekal nějaký dodatek že na Zemi ho čeká pěkná mela s šéfy RDA.
Listopad 11th, 2010 on 23:01
Po dlouhé době jsem napsal kousek pokračování. Tentokráte je to něco trochu jiného, než byly předešlé díly. Snad se tento díl bude líbit.