Začátek příběhu

Nolaah – 4. Strážce ohně 1

Nolaah si otřel pot z čela a posadil se dál od žáru Modrého ohně.
Poslední dny se značně zdokonalil v umění řízení tahu ohně
uzavíráním spodních vzduchových otvorů pece plochými kameny.
Měl na to také toho nejlepšího učitele, svého nového otce a trávil s ním hodně času.
Modrý oheň se mu říkalo podle barvy, kterou získal, když se seřídilo sání vzduchu
a jeho žlutavé plápolání přešlo v ostré hučení.
Tehdy oheň vydával nejvíce tepla a dokázal vypálit hliněné nádoby tak,
že na poklep krásně zvonily.
Tak modrou barvu běžný oheň ze dřeva neměl a ani nedával tolik tepla.
Nahoře u stropu jeskyně byla velká puklina, která vedla někam do nitra skály.
Byla příliš vysoko, nikdo tam proto nikdy nevylezl a neprozkoumal, kam vede.
Horký vzduch tudy stoupal ven z jeskyně. Jako kluci snili o tom, že ji prozkoumají,
ale zůstalo jen u toho, že tam házeli kamínky, které se kutálely zpět.
Nolaah bral jejich Modrý oheň od dětství jako něco samozřejmého.
Každý v klanu znal příběh, jak jejich předci oheň v jeskyni poprvé zapálili,
rád si ho zase někdy poslechne. Ale až nyní si uvědomoval, jaké štěstí jejich klan má,
protože Modrý oheň nepotřebuje dřevo a hoří už celé generace sám od sebe.
Nesmí ale vyhasnout, protože znovu ho zapálit vždy znamenalo smrt Strážce ohně.
Tedy až doteď. Nyní se to mělo poprvé změnit.

Kolem postávalo několik zvědavců, co sledovali jejich podivné snažení.
V místě, kde Nolaah před rokem zapálil posvátný Modrý oheň, vyrůstala nízká stavba,
složená z hranatých kamenů a utěsněná mazlavou keramickou hlínou.
Měla podlouhlý tvar, aby se dovnitř vešel dospělý Navi a mohl si tam i lehnout.
Strážce ohně kolem ní činorodě pobíhal sem a tam. Z malé nádoby z výšky
sypal dolů jemný popel a sledoval tak proudění vzduchu nízko nad zemí.

Po nedávných zemětřeseních, která se několik dnů opakovaně vracela
a kdy Modrý oheň jednou téměř vyhasnul, Strážce ohně málo spal a trápil se.
Nolaah mu musel po několik dnů stále dokola ukazovat, kde a jak oheň zapálil.
Pak Strážce přišel s myšlenkou postavit malou kamennou jeskyňku, z níž bude možné
zapálit Modrý oheň a zároveň být bezpečně schovaný před žárem plamenů.
Nolaah to strašné ohnivé peklo už zažil, nápad ho proto nadchnul a souhlasil s pomocí.

Jenže už to trvalo dlouho a on zůstával stále v jeskyni, místo aby chodil s ostatními
na vysněné lovecké výpravy. Zpočátku mu to vyhovovalo, měl tak čas na své myšlenky.
Stejně se svými dvěma přáteli dělal jen pomocné práce, aby lovci měli čas více ulovit.
Nemohl si stěžovat, protože nejdůležitější bylo nasytit klan, od toho lovci přece byli.
Jeho setkání s obrovským horským Ikranem tváří v tvář v něm ale něco zanechalo.
To, že ho Ikran nenapadl a nechal se dokonce krmit, potvrzovalo příběhy kupců,
že jde zkrotit. Představoval si, jak asi žijí klany, které na nich létají.
Nemuset se plahočit nebezpečným lesem, obcházet hluboké rokle a bouřící řeky.
Za chvíli pouhým mávnutím křídel uletí vzdálenost, kterou by šel celý den.
To by se mu líbilo, mít vlastního Ikrana…

Z myšlenek ho vyrušil hlas, Strážce na něj křikl.
Nolaah si povzdychl, vstal a šel k němu. Už zase.
„Vidíš? Teď je to ono!” říkal vzrušeně tak nahlas, že téměř křičel.
Vysypal trochu popílku vedle a další přímo na prohlubeň ve skále.
Popílek se pomalu snášel k zemi a oba na něj upřeně koukali.
V místě prohlubně najednou získal na rychlosti a malým otvorem,
který vysoký muž stále hlínou upravoval, proudil dovnitř stavby směrem k ohni.
Popel vedle prohlubně ale zůstal v klidu a pomalu sedal na zem.
Nolaah pochopil.
Když stavbu shora uzavřou, bude do ní štěrbinou proudit studený dýchatelný vzduch,
co se drží u země, i když v jeskyni bude jedovatý výbušný plyn.
Velikost otvoru bylo třeba udělat tak akorát.
Velkým otvorem by čistý vzduch sebou vzal dovnitř i jedovatý plyn.
A malý otvor by mu zase bránil v cestě k ohništi, rozptýlil by se po jeskyni
a oheň by nešlo zapálit.

Od vchodu se ozval hluk.
Nolaah se ohlédl a uviděl několik mužů, jak na silných větvích nesou dlouhý hranatý kámen.
Nebylo snadné najít vhodné kameny, přiváželi je na voru zdaleka.
Tento byl první z kamenů, kterými skrýš zakryjí a dobře utěsní vlhkou hlínou.
Hlína v teplé jeskyni vyschne a kameny tak mezi sebou získají pevnost.
Strážce též hleděl na příchozí a ukázal jim místo, na které mají zatím kámen odložit.
Pak pohlédl na Nolaaha a poprvé po dlouhé době od zemětřesení se usmál.
Budoucnost klanu i jeho vlastní mu už nepřipadala tak černá.

* * *

Druhý den ráno Nolaah seděl na lůžku a kradmo, aby si toho nevšimla, pozoroval Minari,
jak si nad mísou vody, ve které se odrážela její tvář, upravuje vlasy a vplétá si do nich ozdoby.
Obdivoval její ladné křivky a nemohl od ní odtrhnout oči.
Byl tak zaujatý tím, co viděl, že si vůbec nevšiml, že už není ve výklenku sám.
Najednou mu na rameno dopadla něčí těžká ruka a on sebou trhnul, jak se lekl.
Strážce ohně se posadil vedle něj a také hleděl na svou dceru.
Minari skončila, ohlédla se po nich a usmála se. Pak odešla.
Nolaah sklopil hlavu a nevěděl, co říct.
Tak Strážce začal sám:
„Vím, že se ti Minari líbí jako žena. Mnoha mužům se líbí, ale žádný z nich zatím nedokázal nic,
aby si ji zasloužil. Minari je mladá, snadno by mohla podlehnout kouzlu nějakého hezkého
muže, ale co pak dál. A nechci ji ztratit, aby odešla s kupcem od klanu. Proto ji musím hlídat.”

Strážce pohlédl na dlouhou opeřenou hůl, bez které si ho nikdo už ani neuměl představit.
Odložil ji ke stěně a položil Nollahovi ruku na koleno.
„Má tě ráda, to snad víš.”
Nolaah k němu vzhlédl a povzdychl si:
„Jo, jako bratra.”
Strážce se usmál:
„To je snad dobrý začátek, ne?
Když chceš získat srdce nejhezčí dívky v klanu, musíš být nejlepší ze všech.
Musíš se první hlásit k nejtěžším úkolům a jít ostatním příkladem.
Až se najde muž, kterého bude celý klan respektovat a zvolí si ho za Oloeyktana,
najde i Minari svého muže.”
„Ale já myslel, že Oloeyktanem budeš ty. Všichni si to myslí.”
„Ano, myslí a já je u toho nechávám. Já už mám svůj díl odpovědnosti a nechci další.
Starý náčelník je skvělý muž a dokud mu tělo a rozum slouží, nač věci měnit.”

Nolaah zkroušeně seděl a měl v hlavě zmatek.
Jestli získat Minari znamená stát se Oloeyktanem klanu, nikdy se mu to nepovede.
Neumí nic, čím by vynikl nebo jak by byl klanu prospěšnější než ostatní.
Ani lovci ho neberou vážně, natož aby ho poslouchali.
Když si vzpomněl na nedávný veřejný výprask, studem by se propadl.
Je jen obyčejný blátošlap, jak se mu děti posmívají.

Mlčení přerušil Strážce nečekanými slovy:
„Když jsem byl ve tvém věku, také jsem teprve hledal své místo u klanu.
Můj otec byl rybář a mě to nebavilo stejně jako tebe nebaví šlapat hlínu.
Smrděl jsem rybinou a takovým zápachem žádnou dívku nezaujmeš.
Tehdy jsem se přihlásil na kupeckou výpravu k jižním klanům.
Nevzali mě. Byl jsem mladý a nezkušený, ale nevzdával jsem se.
Znal jsem řeku, uměl lovit ryby a ovládat vor na peřejích.
To nakonec rozhodlo, že to se mnou kousek po proudu zkusí a uvidí se.
Na řece jsem se osvědčil a od té doby jsem na výpravy jezdil pravidelně.

Jednou jsme se dostali daleko až k velikému vodopádu, kde cesta po vodě končila.
Tam sídlí klan Hřmící vody. Dunění obřího vodopádu se nese do daleka.
Musel by jsi to místo vidět na vlastní oči, aby jsi pochopil, proč se mu tak říká.
Jejich Oloeyktan nás dobře přijal a obchody proběhly skvěle.
Naše hliněné nádoby se jim moc líbily, sami si takové neuměli zhotovit.
Výměnou jsme získali semena na mouku, která se nekazí, krásně vydělané kůže
a hlavně sůl, pocházející od mořských klanů, které sami neměli mnoho.

Při slavnostní večeři na naši počest nás obsluhovaly dívky a jedna mě ihned zaujala.
Byla to dcera náčelníka, který měl ještě 2 syny a jmenovala se Minari.
Asi jsi pochopil, že ti vyprávím o tom, jak jsem získal svou ženu.
Já, který nic neznamenal.
Tehdy jsem ještě neznal ani její jméno, ale nemohl jsem na ni přestat myslet.
Při dalších výpravách jsem se k vodopádu občas vracel, ale bylo to daleko.
Až jsem se jednou odhodlal, náčelníkovi předal jako dar několik zdobených nádob s obrázky
vodopádu, které jsem vlastnoručně pro tento účel dlouho vyráběl a požádal o jeho dceru.
Ona byla stejně překvapená mou troufalostí jako ostatní a vzbudil jsem jen smích.

Jejich Oloeyktan si ale sjednal klid a pojal to oficiálně:
„Každý má právo vznést žádost.
Jsi si opravdu jistý? Neznáš naše zvyky.
Musíš nejdříve prokázat odvahu a skočit z vodopádu.
Ale více bylo těch, kteří už nevyplavali, než těch, co přežili.
Pak musíš sloužit rok celému klanu. Nejen mé rodině, jak bývá zvykem.
Když to celý rok vydržíš a získáš si srdce mé dcery, stane se tvou ženou.”

Tehdy jsem netušil, co to obnáší a souhlasil jsem.
Kdybych to věděl, asi bych do toho nešel.
Moji lidé si mysleli, že jsem se zbláznil.
Rozhodli se zdržet, jak dopadne první zkouška, že by vzali zpět, co ze mě zbude.
Vodu jsem znal a celý den jsem zkoumal dole vodopád, až jsem našel vhodné místo.
Pak jsem vyšplhal nahoru a vyplaval do proudu, který mě rychle strhnul.
Pak už nebylo návratu!

Strach jsem měl veliký, ale voda rozhodla za mě.
Než jsem se nadál, už jsem padal, z té strašné výšky dolů do bílé mlhy.
Hučení vodopádu bylo tak hlasité, až mě bolely uši.
Našel jsem si naštěstí dobré místo, kde jsem se při dopadu neroztříštil o útesy.
Po dopadu jsem musel krátce ztratit vědomí, protože si už jen pamatuji,
jak jsem se točil a že mě podvodní vír nechtěl pustit.
Mnohokrát jsem se uhodil o kameny, než se mi podařilo vyplavat.
Celý klan sledoval mé počínání a když viděli, kde jsem skočil, moc nadějí mi nedávali.
Když jsem přesto vyplaval na břeh a dokonce vylezl po svých, získal jsem si první sympatie.
Oloeyktan se mě zeptal, jestli jsem si to nerozmyslel, ale já řekl, že ne.

Pak mě tedy uvítal v jejich klanu a ukázal mi jeden strom na okraji osady.
Jejich lid si stavěl hnízda v korunách stromů a dalším úkolem bylo postavit si obydlí.
Mí lidé odpluli, ale věděl jsem, že se za rok vrátí s věcmi na výměnu.

Osada se nacházela pod vodopádem v zátočině dál po proudu,
kde už bylo jeho dunění slyšet jen vzdáleně a mlha se rozplynula, tak bylo sucho.
Kdysi bývala nad vodopádem, s krásným výhledem do kraje, ale často se stávalo,
že někoho strhnul na řece proud a zahynul.
Pod vodopádem bylo také v provzdušněné řece mnohem více ryb a potravy.
Proto se přestěhovali pod vodopád a nahoře zůstala jen hlídka.

Obydlí si stavěli na stromech kvůli častým dešťům, kdy se řeka rozlila ze svých břehů
a na stromech byli před záplavami v bezpečí.
Jednotlivé blízké stromy byly mezi sebou propojeny lany a visutými chodníčky,
dalo se tak bezpečně přecházet suchou nohou z jedné strany osady na druhou.

Oloeyktan mě pozval na návštěvu do jeho stromu, abych se podíval, jak takové obydlí funguje.
Uvítala mě kromě dvou synů i náčelníkova žena, jmenovala se také Minari.
Byl to klanový zvyk, že nejstarší dcera v rodině nosila jméno po matce a nejstarší syn po otci.
Tato žena skoro nemluvila, ale nespouštěla ze mě ty velké oči.
Měla stejně pronikavý a žářivý pohled jako její dcera, jen byla starší.
Nebylo divu, že byla ženou náčelníka.

Nebýt spojovacích lan, obytný strom by navenek vypadal jako jiné zelené stromy.
Jen uprostřed koruny, kde byly silné holé větve, byla vidět obří tmavá koule.
Byla důmyslně vpletená do větví, jako by byla přirozená součást stromu.
Uvnitř je několik propojených podlaží, opatřených lůžky, chodníčky a odkládacími prostorami.
Překvapilo mě, kolik tam měli místa, mnohem více, než u nás máme pro sebe ve velké jeskyni.
Uvnitř bylo přítmí, mezerami mezi opletením pronikalo tu a tam světlo zvenku.
A také tam bylo ticho, hlasy z vedlejšího stromu skoro nebyly slyšet,
jen malí okřídlení tvorové nahoře v koruně stromu o sobě dávali vědět.
Vše vzniklo vložením velkých větví do vidlic stromu a propletením provazy a proutím.
Každý obytný strom měl kromě jiného hlavní spodní vchod od visuté cesty a horní východ,
kudy se lezlo do koruny stromu a odkud se pokrývala střecha velkými listy proti dešti.
Údržba obydlí patřila mezi každodenní práce v klanu.
Když bylo někomu obydlí malé, mohl si přistavět další prostor
nebo se poohlédnout po větším stromu.
V každém stromu žila pospolu jedna rodina a to utužovalo rodinné vazby.
Některé velké rodiny zabíraly 2 i 3 sousedící stromy najednou.
Bylo mi jasné, že mě čeká spousta těžké práce.

Srdce se mi skoro zastavilo, když se nadzvedl spodní poklop a dovnitř se pružně vyhoupla
náčelníkova dcera. Naše oči se krátce setkaly, pak je ona sklopila a zmizela nahoře v koruně.
Tehdy jsem si poprvé všiml nevraživých pohledů jeho synů, kteří nás doprovázeli.
Byly to podivné námluvy.
S náčelníkovou dcerou jsem ještě nepromluvil slovo a ani se jí nezeptal, jestli mě chce.
Jak řekl Oloeyktan na začátku, mám rok na to získat si její srdce.
Měli to chytře vymyšlené a nebyl jsem jejím prvním nápadníkem.
Ostatní to nevydrželi, tehdy jsem ještě nevěděl, proč. Ale já se nemínil vzdát.

Rychle jsem pochopil, že život klanu se odehrává v korunách stromů nebo na řece.
Měl jsem vlastně štěstí, že jsem vyrostl v rodině rybáře a řeka mi byla blízká jako místním.
První plavbu pro dřevo na stavbu obydlí jsem provedl na voru, ale sklidil jsem smích.
Zvládl jsem jednu jedinou cestu za celý den.
Místy tu byl silný proud a vor se sem nehodil, ne jako u nás je řeka hluboká a pomalá.
Každá rodina měla svou loďku a pokud jsem tu chtěl uspět, musel jsem si vyrobit vlastní.
Loďku jsem si vydlabal z padlého suchého stromu, trvalo to několik dnů.
Když jsem s ní poprvé připlul ke klanu, nedala se rovnat s ostatními, byla těžká a neohrabaná.
Ale pro mé účely vozit dřevo stačila. Jenže druhý den jsem v ní našel proraženou díru.
Ukázal jsem díru Oloeyktanovi a ten řekl, že podruhé se to již nestane. A nestalo.
Otvor jsem utěsnil a zalil roztavenou pryskyřicí.

Strom, který mi náčelník přidělil, se podle zbytků větví a lan už někdo snažil obtěžkat obydlím,
ale vzdal to. Byl to velký strom s velkými dlouhými větvemi daleko od sebe a málo vidlicemi.
Nejtěžší bylo tedy vytvořit podlahu, chtělo to dlouhé pevné větve s vidlicemi na koncích.
Přišel jsem na to, že když 2 pevně svážu bokem proti sobě a zpevním bočními zářezy,
aby se po sobě neposouvaly, vznikne oboustranná vidlice, která se sama udrží ve větvích.
Vyrobil jsem první vidlici a druhý den se vrátil s větvemi na další.
Vidlice na stromě ale byla prasklá a na další větvi se houpal náčelníkův syn a zkoušel její pevnost.
Měl jsem na něj vztek, jenže měl pravdu, vidlice by po vyschnutí opravdu nevydržela.

Další den jsem nechal dřevo dřevem a vyšel pěšky na lov do lesů.
Skolil jsem šípem mladého Hexapoda a vrátil se s ním do osady.
Oči ostatních mlsně sledovali mou krásnou kořist, sami měli většinou k jídlu ryby,
vodní korýše a houby nebo sušené vodní rostliny. Určitě tehdy pochopili, že jsem i zdatný lovec.
Byl jsem zvyklý chodit stopovat daleko do lesů a tady byly lesy hned vedle vesnice,
připadalo mi to snadné.

S úlovkem přes rameno jsem přišel ke klanovému ohni a složil ho k nohám Oloeyktana.
Na stromech se nemohly zapalovat ohně, tak se všichni večer scházeli na nedaleké skále.
Odřízl jsem si zadní kýtu a zbytek nechal klanu.
Kýtu jsem předal mladé rodině, žijící na sousedním stromě vedle mě.
Slíbili mi za to, že pohlídají můj strom před nezvanými návštěvníky.
Dozvěděl jsem se také, že je zvykem, že nová obydlí pomáhá stavět celý klan.
Ale u mě šlo o zkoušku a proto mi nesměli pomoci. Musel jsem to dokázat sám.
A jen tak mimochodem se začali věnovat pletení provazů, kterých jsem hodně potřeboval.
Tak jsem získal první opravdové přátele.

Poučen svými chybami jsem vymyslel a postavil vidlici, skládající se ze 3 větví.
Jedna byla zapřená do druhé, druhá do třetí a třetí zase do první, vždy ve stejné vzdálenosti.
Uvnitř tak vznikl plochý obraz trojúhelníku a ven koukaly dvojité dřevěné vidlice.
Těmi se celek zapřel o 3 největší šikmé větve v koruně stromu.
Střed takto vzniklé plochy držel sám ve vzduchu, ač se to zdálo nemožné,
protože každá větev sama o sobě by musela spadnout.
Na tento nápad jsem přišel náhodou, když jsem si pod stromem stavěl model z malých větviček
a přemýšlel, jak problém vyřešit. Nemohl jsem si jako jiní jednoduše najít jiný strom.
Do setmění jsem větve usazoval a pevně uvazoval. Pak jsem únavou pod stromem usnul.

Ráno mě vzbudily překvapené hlasy.
Kolem mého stromu postávali Naviové a zvědavě koukali na základy mého obydlí.
Takové ještě neviděli!
I jim připadalo nemožné, že to může držet pohromadě.
Zahlédl jsem jednoho náčelníkova syna, jak vyšplhal nahoru.
Pohlédl jsem na souseda a přikývl, ať ho nechá.
Mladík doručkoval na plošinu a opatrně došel ke středu 3 spojených větví.
Pak několikrát zapružil v kolenou a když viděl, že drží, začal na větvích skákat.
Několik provazů se sice uvolnilo, ale plošina vydržela.
Netušil, že mi tím prokázal službu, vyzkoušel pevnost základu obydlí,
aniž bych já riskoval pád a zranění.
Začaly se ozývat hlasy z klanu, tak toho, ač nerad, nechal a slezl.
Tehdy jsem si poprvé všiml, že se sem přišla podívat i mladá Minari.
Když jsem si jí všiml a podíval se na ni, sklopila oči a rychle zmizela.
Povzdychl jsem si. Uplynulo už několik dnů a ještě jsem s ní ani nepromluvil.

Další dny jsem pracoval na zpevnění konstrukce a stěnách.
Jakmile byla hotová podlaha a bylo po čem chodit a kde odkládat materiál, šlo už vše snadněji.
Poté přišly na řadu stěny, vyplétání proutím a střecha.
Celek tak získal na pevnosti jako skořápka semene, kterou důkladně prověří nejbližší bouře.
Výsledek se zdaleka nepodobal obřímu kulovému tvaru z ostatních stromů.
Sousedé mi ale vysvětlili, že každé obydlí je na začátku skromné a roste až časem.
Mnohé stromy už obývaly několikáté generace a obydlí tak dotáhly k dokonalosti.

Nakonec jsem své stromové obydlí před shromážděným klanem slavnostně připojil
visutou lávkou k ostatním. Tím se stalo součástí osady.
Oloeyktan jako první přešel po lávce a promluvil ke mě i ke klanu dole:
„Nyní máš své obydlí, kde můžeš bezpečně spát a kam si můžeš přivést ženu.
Je proto načase začít sloužit klanu. Slyšte!
Kdokoliv má od zítřka právo požádat tohoto mládence o službu a on musí vyhovět.
Kromě toho bude dělat běžné denní práce jako ostatní.”
Pak se ke mě naklonil a řekl:
„Ráno se k nám přidáš na loveckou výpravu. Nečekal jsem, že jsi tak zdatný lovec.
Donesl jsi klanu řadu úlovků i přes těžkou práci na obydlí.
Po návratu tě mí synové seznámí s tvými novými povinnostmi.
Dnes si ještě odpočiň, protože to, co tě od zítřka čeká, nebude snadné.”

Ten večer jsem poprvé seděl v kruhu klanu jako jeden z nich.
Jako nový jsem stále poutal pozornost, ale už jsem necítil tu počáteční nedůvěru ostatních.
Nabídli mi místo v první řadě u ohně a teplé jídlo.
Po těch dnech samoty a odloučení to pro mě znamenalo mnoho.
Pomalu jsem jedl a poslouchal písně, které jsem většinou neznal.
Koukal jsem do plamenů a občas nenápadně zvedl oči a hledal za ohněm Minari.
Zjistil jsem, že po mě také kouká.
Pak jsem si všiml, že nás oba bedlivě sleduje její matka.
Hned jsem také sklopil oči, ale pak jsem se na ni odvážil pohlédnout.
Koukala přímo na mě a usmála se. Překvapilo mě to.
Od svých sousedů jsem se dozvěděl, že je v klanu velmi oblíbená a bude příští Tsahik.

Druhý den jsme vyrazili na lov, ale jak jinak než v loďkách.
Myslel jsem, že jsem dobrý i v tomhle, ale mýlil jsem se.
Ostatním jsem nestačil a museli na mě čekat.
Oba bratři, náčelníkovi synové, si mě pohrdavě měřili, když jsem je dojížděl.
Nastal den mé služby klanu, čehož ihned využili.
Musel jsem zůstat na místě hlídat lodě a všechny je vyčistit.
Nemusím říkat, že první den jsem se jako lovec nepředvedl,
ale aspoň jsem natrhal ve zbylém čase nějaké čerstvé ovoce.

Po návratu jsem musel před mnoha pobavenými zraky stáhnout a vykuchat úlovek.
To jsem uměl a nerozhodily mě ani úmyslné špatné rady, jak postupovat.
Nechali mě sníst i lalok syrových jater, ani to mě nevyvedlo z rovnováhy.
Staré zvyky už nebyly moc rozšířené, ale stále se držely.

Pak mě provedli osadou a podle jejich úšklebků bylo jasné, co mě odpoledne čeká.
Každý nápadník u jiného klanu si tím prošel a dostal “tu práci”, co nikdo nechtěl dělat.
Byl to úklid trusu, kterého bylo pod stromy plných zvířectva stále dost.
Osada byla veliká, nebyla to práce na jeden den, ale na mnoho dnů,
tak jsem jí věnoval každý den kus odpoledne, za křiku a pošklebků dětí.
Začal jsem uprostřed pod náčelníkovým stromem a postupoval ve spirále dál.
Normálně to klanu nevadilo, protože všichni chodili po visutých lávkách.
Jenže se zespodu vinul nepříliš pěkný zápach a nyní jsem jím byl cítit i já.

Druhý den jsem šel se staršími ženami loupat kůru padlých stromů a sbírat Teylu.
Celou dobu si mezi sebou šuškaly, pokukovaly po mě a něčemu se smály.
Dělal jsem jim nosiče dvou těžkých košů a ženy stále přinášeli plné hrsti červů.
Zdálo se až neskutečné, jak je tak rychle dokázaly nasbírat.
U nich na severu byli červi tencí, hubení a těžko se hledali.
Na pohled nevypadali vábně, ale byli velmi výživní a pečení chutnali dobře, trochu slaně.
Bylo jasné, co bude dnes večer k jídlu.
Teylu se podávalo s hrstí sušených říčních rostlin a chutnalo to spolu kupodivu dobře.

Odkud se ta zelená příloha bere, jsem poznal další den.
Proti proudu, na dohled hučícího vodopádu, se v mělčinách táhly dlouhé pásy zeleně.
Dlouhé trsy se prořezávaly, ale kus se vždy nechalo, aby rostlina mohla opět dorůst.
Na břehu se pak věšely v dlouhých pramenech přes větve a nechávaly se vyschnout.
Zápach vysychající trávy byl cítit do daleka.
Poté se rostliny lámaly na kusy, namáčely do kořeněné lázně a opět se sušily.
Nakonec se natrhaly na krátké kousky a suché dávaly do kožených žoků nebo nádob.
V hliněných nádobách jsem poznal výrobky našeho klanu a dokonce jsem nacházel
značky umělců, kteří je vyrobili a které jsem znal. Bylo to jako spojení s domovem.

Další den se osmělil starší pár Naviů, co neměl děti, že by potřeboval opravit stromové obydlí.
Ten den jsem nedělal nic dalšího a další dva dny také, jak bylo zanedbané.
A tak se stalo, čeho jsem se bál. Přicházely další a další požadavky na práci.
Každý si mohl přijít a poručit mi. A já musel poslechnout.
Některé byly směšné jako hlídat děti, když jejich rodiče lovili,
jiné krátké jako jen něco těžkého odnosit, jenže do svahu podél obřího vodopádu.
Ale většinou šlo o opravu střechy obydlí na stromech a tak jsem si po čase připadal,
že už nedělám nic jiného a ani už nikdy jinou práci dělat nebudu.
Přestal jsem dokonce čistit trus a nikdo mi to nezazlíval, ani povedení bratři.
Ruce jsem měl rozedřené do krve a nestačily se mi už hojit.
Stal jsem se specialistou na stromová obydlí. Viděl jsem už skoro všechna,
co v osadě byla a slyšel jejich obyvatele vyprávět jejich pohnutou historii.
To pomáhalo, naslouchat a dokud vypravěč neprohlásil, že je hotovo,
nemohl na mě mít požadavek další Navi, musel počkat.
Byl jsem utahaný, večer po jídle jsem ihned usnul, noc byla krátká a ráno
už pod stromem čekal další zájemce o práci.
Častými hosty mi byli bratři Minari.
Často mi nabízeli možnost to ukončit a zůstat u klanu jen jako vítaný host.
Přiznám se, že jsem měl mnohokrát nutkání to vzdát a vyhovět jim.

Naštěstí pomoc přišla ze strany, odkud jsem to nečekal.
Stále častěji jsem zahlédl krásnou Minari, dceru náčelníka, jak mě zpovzdálí sleduje.
Už před mým zamilovaným pohledem nesklápěla hlavu a občas se na mě i usmála.
Moje odhodlání na ni asi udělalo dojem. To mě posilovalo, že jsem to nevzdal.

Jednoho dne si mě zavolal domů Oloeyktan.
Sotva jsem se únavou držel na nohách.
Když jsem vlez do přítmí jeho obydlí, řekl mi, abych se posadil vedle něj
a ukázal mu své ruce. Poslechl jsem. Byly plné puchýřů a ran.
Prohlédl si je a zase je pustil.
Pak přišla jeho krásná žena a donesla nádobu s mastí, co příšerně páchla.
Rány mi osobně ošetřila a zkoumavě na mě hleděla, když jsem se kousal bolestí
do rtu, abych nevykřikl, jak to pálilo. Koukal jsem do podlahy, abych neviděl ty její oči.
Byly stejně zářivé jako oči její dcery a připadalo mi, že mi vidí až do nejhlubšího nitra.
Neřekla ani slovo, jen si občas vyměnila pohled se svým mužem. Pak jsem odešel.

Když jsem se vrátil do svého obydlí, čekalo na mě překvapení.
Na lůžku vystlaném senem jsem našel rozprostřenou přikrývku.
Jemnou a krásně vydělanou kůži.
Ale kdo ji přinesl? Od koho je?
Ptal jsem se sousedů, ale jen se usmívali a na mé dotazy vrtěli hlavou:
„To nesmíme říct.” A také neřekli.
Ten večer mě pálily namazané hojící se rány a já nemohl dlouho usnout.
Tváří jsem hladil hebkou kůži a představoval si, že je to dárek od mé Minari.

Druhý den jsem se dozvěděl, že Oloeyktan vydal příkaz, že budu opravovat
jen jedno obydlí za ruku dnů, tedy jednou za 4.
To mi pomohlo, protože jsem mohl dělat i jiné práce a ne jen viset na stromě
a zaplétat proutí či pokládat velké listy. Opět jsem se vrátil ke sbírání trusu.
Nepříjemná práce na stromech mi ale také pomohla.
Seznámil jsem se osobně s mnoha rodinami a získal si jejich sympatie.
Z vetřelce, který chce odvést jedinou náčelníkovu dceru, jsem se postupně stával členem klanu.
Lidé mě u ohně zdravili plným pozdravem Zřím tě a ne jenom pokývnutím hlavy.
Zdálo se, že většina klanu už není proti tomu, abych v námluvách uspěl.
Jen oba bratři Minari to nelibě nesli.
Pořád mě měli za přivandrovalce, který chce odvést jejich sestru.
Ani vztah s Minari nepokročil. Ona se držela ode mě dál a já si netroufal jít za ní.
Tak moc mi na ní záleželo, až jsem se ji bál oslovit.

Čas běžel v každodenní dřině, uplynulo půl roku a přiblížilo se období dešťů.

(pokračování zde)