Příběh nekončí – 2. Návrat (10.část)
Od AnubisXXL, 3.Zář 2012 v 21:07 , zařazeno v Příběh nekončí
Ikran smutně leží před námi. Vypadá, že naše přítomnost je mu lhostejná nebo nás úplně ignoruje, protože ví, že mu nehrozí nejmenší nebezpečí. Přicházíme pomalým jistým krokem přímo k němu. Teprve v bezprostřední blízkosti začíná reagovat na naši přítomnost. Pomalu vstal a opřel se o svá zelená křídla. Jen zelená samozřejmě nejsou, ale převažuje. Tázavě na mě pohlédl, jako kdyby už předem tušil, co se po něm bude chtít. Přiblížil se k Neytiri, jako kdyby ji chtěl dát pusu. Musel jsem se nad touto myšlenkou trochu pousmát. Neytiri zřejmě nechápala, co mi tak rozšířilo úsměv a dál nehnuta stála. Jakýkoli zbrklý pohyb by mohl Ikrana vyprovokovat. Není zvykem, aby k Ikranovi takhle blízko přistoupil cizí jezdec. Takové blízké setkání může mít velice zlé následky. Sám si nejsem uplně jist tímto pokusem. Možná je to bezpečnější než si vybrat jiného v horách, ale stejně ten pocit, že moje neytiri je v nebezpečí, je dosti trýznivý. Vím, že zde v Pandorské džungli číhá miliony nebezpečí za každým stromem, ale i tak si nedokážu pomoct. Nemohu Neytiri ztratit. Můj život by tím ztratil smysl. Ona je pro mne vším. Bedlivě je oba pozoruji. Neytiri pomalu zvedá ruku. Chce ji položit Ikranovi na čumák. Ikran sebou cuknul. Neytiri zastavila svůj pohyb. I ocas jí naprosto ztuhl. Opět stáli proti sobě bez jakéhokoli dalšího pohybu. Po několika vteřinách, možná i minutách, nevím, ztrácím teď pojem o čase, se Neytiri rozhodla pohyb dokončit. Ikran vyskočil na zadní nohy, máchl křídly a zařval. Neytiri se lekla a odskočila dozadu. Naneštěstí zakopla o jeden z mnoha kořenů stromu duší. Skončila na zemi. Já jsem hned poskočil dopředu, abych se ocitnul mezi Neytiri a ikranem, snažil se ochránit mojí Neytiri od jakéhokoli nebezpečí. Takovou reakci ikrana jsem nečekal. Očividně to nečekala ani Neytiri, která se na mě mračí na zemi. Raději jsem nic neříkal. Ikran se pomalu uklidňuje a znovu se opírá křídly. Jeho hlava kousek přede mnou.
„Klídek hochu,“ oslovil jsem ho a pokládám mu jemně pravou ruku nad čumák.
Trošku sebou trhl, ale stěží to bylo poznatelné. Levou rukou jsem ho chytl za šíji. Pohlížím na Neytiri.
„Pojď, zkusíme to znovu,“ vyzval jsem ji.
„Jseš si jistý, že je to dobrý nápad?“ ptá se mě, ještě ležící na zemi.
„Půjde to, věř mi, jako já věřím jemu,“ ujišťuji ji i když sám si nejsem jistý, ale považuji to za menší nebezpečí než se vydat do hor.
Neytiri se zvedá. Pomalu se rukou přibližuje k ikranímu čumáku. Ikran se začal zvedat, ale ucítil moji ruku, která mu v tom částečně brání, tak pochopil, že toho má nechat. Neytiri se k němu blíží čím dál více. Mezi ikranem a Neytirinou rukou jsou již jen centimetry, které se pomalu ubývají. Kontakt. Dlaň Neytiri se dotkla ikrana. Tentokráte zůstal naprosto v klidu. Všímám si Moat, která nás netrpělivě pozoruje v pozadí stromu duší. Chytám ikrana za tykadlo. Stáčím ho směrem k Neytiri, která již chytla svůj cop. Tykadlo a cop se setkaly. Zahlédl jsem, jak se jednotlivá nervová zakončení propojila. Neytiri se na okamžik rozšířily oční panenky. Stejně se rozšířily i ikranovi.
Oba se uklidnili. Ikran se znovu opřel o křídla. Díky tomu dostala Neytiti perfektní možnost nasednout. Bleskurychle naskočila a chopila se obou tykadel. Vše vypadá hezky. Ustoupil jsem o několik kroků zpět, aby měli dost prostoru. Neytiri se na mě tajemně pousmála. Hned na to se ikran odrazil, několikrát máchl křídly a vznesli se nahoru. Proti slunci byl patrný jen obrys, který se zmenšoval, až se mi ztratili úplně z dohledu.
I na Moat bylo velmi patrné, jak si oddechla. Sama se nejspíš bála, jak to dopadne, ale kdo by se nebál o svoji dceru. Tady na Pandoře si lidé váží druhých. Celý kmen je jako jedna rodina, i když si nejsou všichni příbuzní, ale i tak si váží jeden druhého více než nebešťané svých nejližších. Miliony odložených dětí na Zemi by takové rodinné prostředí jen závidělo. Na´vi znají obrázky pozemských dětských domovů ze školy od Grace, ale nikdy jim po pravdě neřekla, na co se dívají. A měla moc dobrý důvod, alespoň z jejího pohledu na věc. Kdyby řekla pravdu, viděli by nás jako nejprimitivnější zvířata. A kdo by se chtěl učit od primitivního zvířete… Na‘vi své děti nikdy neopouští.
Říjen 23rd, 2013 on 09:26
Mě se to prostě nelíbí. I to, jak píšeš v přítomném čase! Promiň, ale na’vi by se takhle NIKDY nechovali! Není to podle pravdy, podle zásad Lidu. Měla by sis to uvědomit….
Říjen 31st, 2013 on 22:06
a) Respektujeme tvůj názor, pokud ti tato příběhová linie není po chuti, zkus jinou. Třeba zde najdeš tu pravou.
b) Rád bych se seznámil s členy Na’vi jenž jsi potkala a ujistili tě o tom.
c) AnubisXXL je pan autor
Prosinec 9th, 2013 on 09:19
Nikdo tu netvrdí, že jsem profi spisovatel. Respektuji, že se Ti moje linie nelíbí. V jakém čase myslíš že bych měl psát? Do jisté míry máš pravdu asi by se tak Na’vi nechovali, ale je to muj příběh.
Listopad 28th, 2012 on 22:44
Je to super hezky jsi to napsal,a vůbec celý váš veb je skvělý.Díky
Listopad 4th, 2012 on 20:46
vyborny pribeh tohle bys moohl poslat i cameronovi jako namet
me se to opravdu moc libi tesim se na dalsi dil
Září 8th, 2012 on 14:16
Tak to je dobré překvápko. Rád tě tady zase vidím. Taky se s ostatními těším na pokračování tvého super příběhu!
Já naopak nemám moc zkušenosti s psaním, dal bych za pravdu Vlastikovi jelikož jsou jeho příběhy velmi čtivé a přehledné. Ovšem styl vyprávění si tvoříš ty sám.
Září 4th, 2012 on 07:40
tento díl dlouho ležel ve Wordu, i na FTP, včera jsem jen dodělal některé veci a trošku prodloužil konec. Se slinou bude problém… celou druho kapitolu si dost tahám z prstu a nemám vůbec představu kam se to bude ubírat… jen probuzení v novém těle šlo úplně samo…
Září 3rd, 2012 on 23:19
Je moc prima být také čtenářem a moci s napětím hltat nové neznámé řádky napínavého příběhu, který začal už tak dávno. Vždyť poslední pokračování bylo napsáno téměř před 2 lety! Díky, Anube, je to super.
Také jsem řešil, v jaké osobě psát a také v jakém čase. V první osobě se čtenář ztotožní s hrdinem, ale hůř se to píše a těžko se odskakuje, když jsou scény bez hlavního hrdiny. Já tak začal svůj první příběh Sám mezi Navi, kde hrdina ještě nemá jméno. Nebo když někdo něco vypráví o sobě. V dalších příbězích píšu z pohledu třetí osoby a jde to snáze. Jen není dobré oba způsoby míchat dohromady, pak je zmatek.
Píšu v předpřítomném čase, jako že popisovaný děj se zrovna udál. Jen občas, když potřebuji něco pomalu a podrobně rozepsat, spouštím “časovou lupu” do přítomného času a děj tak zrovna probíhá. Kdo někdy něco napsal, ví, o čem mluvím. Proto chápu tvé váhání, Anube, po takové době.
Doufám, že tento dlouho očekávaný díl, navazující dějově na 8. pandorskou část (9. se odehrává ve vesmíru) neutneš, dokud máš slinu a budeš připisovat dál, jak to dělám i já
Září 3rd, 2012 on 21:12
Co je podle Vás lepší vyprávět příběh z první postavy jako tento díl, nebo z pohledu třetí postavy? Mě osobně se začíná více zamlouvat ta třetí osoba.