(začátek příběhu zde)

Jestli mi uletí, tak jsem v koncích. Sám takovou vzdálenost zpět nepřekonám. Bleskurychle se k němu otáčím. Stalo se. Nemohu dělat nic jiného než jen koukat. Toruk si lehl celou svojí plochou na vyhřáté kamení. I křídla rozložil tak, aby se dotýkala, co nejvíce oblázků. Spadl mi kámen ze srdce. Myslel jsem už na nejhorší. Toruk se chce jen ohřát na sluníčku. Otáčím se zpět směrem k jezeru. Od vodní hladiny mě již dělí sotva jeden krok. Prohlížím si hladinu, která je nyní naprosto klidná. Předkláním se, abych se mohl vidět jako v zrcadle. Vidím svou novou tvář. Trochu jsem se lekl. Ještě jsem si úplně nezvyknul na to, že jsem Na’vi. Když vidím tak klidnou hadinu dostávám nápad. Nápad, za který by mi Neytiri pěkně vynadala. Přímo slyším její slova: „Jsi jako dítě. Děláš hluk. Nevíš co se patří.“ Možná bych i zase dostal jednu lukem, ale i tak si to nemohu odpustit. Ustupuji o krok vzad. Hledám nějaký kámen, který bych hodil do vody. Po mé pravé straně vidím jeden akorát velký do dlaně. Skláním se k němu. Chytám ho pravou rukou. Zvedám se. Levou nohou stojím směrem dopředu k jezeru. Pravou ruku mám až za hlavou. Házím kámen vší silou. Letí plynulým obloukem. Překvapilo mě, kam až doletěl. Na’vi jsou mnohem silnější než lidé. Kámen svým pádem prorazil hladinu, po které se začaly šířit kruhy všemi směry. Sleduji, jak nabírají na šířce a postupně se šíří dál a dál. Blíží se k obrovskému balvanu, který vyčuhuje z hladiny. O jeho povrch se tříští všemi směry. Pozoruji jak postupně se šíří původně naprosto klidnou hladinou. Tváří mi projel úsměv při představě, když si znovu domyslím, co by mi řekla Neytiri. Tak teď se napiji. Levou nohou vkráčím do jezera. Klekám si na pravé koleno. Do dlaní nabírám vodu. Polovinu obsahu dlaní mi proteklo mezi prsty. Šestá hrst vody utišila žízeň. Prohlíží si okolí jezera. Všude jen stromy, které se zrcadlí v hladině. Jen na tomto místě chybí. Nebýt toho, tak bychom neměli jak přistát. Kamenitý plácek není moc velký, ale stačil. V dáli vidím špičky nejvýše se vznášejících hor. Slunce již září vysoko na obloze. Celý výlet velice rychle utíká. Neytiri již má jistě obavy, kde jsem tak dlouho. Přicházím zpět k Torukovi. Hladím ho po čumáku ještě mokrou rukou. Nasedám na něj a navazuji tsahaylu. Toruk se pomalu zvedá. Zvedá křídla do vzduchu

„To se ani po takové cestě nechceš trochu napít?“ pronáším v duchu. Toruk sklápí křídla. Staví se na přední drápy. Nemotorně se dává do pohybu s směrem k vodě. Sklání hlavu do vody, aniž by otevřel tlamu. Nasává vodu ponořenou špičkou tlamy. Zvedá hlavu k modré obloze. Odráží se předními drápy, aby si ulehčil zvedání velikých křídel. Odlepujeme se od země. Dvakrát máchnul křídly a jsme několik metrů nad jezerem. Nyní plachtíme. Pomalu se zase blížíme k hladině. Začínám si říkat, že bych se jí mohl skoro dotknout. Toruk rozřízl svým velikým drápem vodní hladinu. Máchl křídly a náš let začíná stoupat. Stoupáme do výšky.

„Poletíme zpět ke stromu duší,“ pronáším zase v duchu.

Toruk, pokračuje v nabírání výšky a stáčí se doleva směrem k horám Alelůja. Rozhlížím se kolem po nějakém novém domově. Určitě by se dalo najít i jiné místo než kelutral, ale lid Omaticaya žije ve stromě již mnoho a mnoho generací. Pochybuji, že by to hodlali někdy změnit. Proč taky měnit něco, co máte rádi. Vidím po levé straně dva obrovské stromy blizoučko u sebe tyčící se vysoko nad okolní lesy. Nejsou tak obrovské, jako zničený strom, ale výhodou je, že jsou částečně propletené do sebe. Z dálky vypadají téměř jako jeden strom se dvěma kmeny. Na pravo vidím jeden o něco málo větší. Oba jsou zhruba stejně daleko od hor i jezera. Chci se podívat, co najdu v ostatních směrech od hor. Teď ne. Letíme zpět. Těsně před námi se vznáší hory. Mlhavý opar, kterým jsme museli proletět ráno v plném slunci téměř zmizel. Prolétáme mezi prvními hory. Několik dalších nás čeká těsně před námi. Už teď mohu spatřit údolí s klenutými oblouky – náš cíl. Prolétáme plachtěním mezi dalšími hory a pomalu klesáme směrem k obrovským obloukům. Oblouky se rapidně zvětšují, jak se rychle přibližujeme. Rozhodl jsem se nejdříve udělat oblet okolo vnitřních oblouků a dát o sobě vědět. Klesáme pod velké oblouky.

„Dej o sobě vědět,“ jen pomýšlím. Toruk ihned vykonal. Zařval. Dokončujeme oblet, stáčíme se a přistáváme před stromem duší na stejném místě. Vidím svůj lid, jak většina z nich sklání luky, které byly před vteřinou připraveny k obraně. Sesedám z Toruka. Ukončuji tsaheylu.

(pokračování zde)