(začátek příběhu zde)

1. Podivný den

Dnešní den nezačal nijak skvěle, hejno křiklounů se nám hned po ráno přehnalo nízko nad vesnicí a díky nim se jako lusknutím prstu probudil celá vesnice. Jelikož žijeme v těsné blízkosti pohoří Halelujah, je to docela běžný jev, jenže dnes se stalo něco výjimečného. Něco, co mě donutilo začít psát tyto stránky…

K hejnu Ikranů se přidala i skupinka Toruků a odtáhli spolu směrem na sever. Mě osobně to přišlo relativně normální, ale od starších jsem se dozvěděl, že se podobná migrace odehrála naposledy v době Velkého Smutku. Po nevydařeném budíčku jsem se vydal s Neytiri na lov, bylo teplé a slunečné ráno a Irukat v pozadí létajících hor vytvářel přenádhernou romantickou atmosféru. Bohužel to Neytiri nedokázala ocenit, a tak jsem se mohl tímto pohledem kochat jen chvíli. Asi po půl hodině lesem jsme dorazili na jedno z posledních bojišť války, místo, kde jsem já, ještě v podobě avatara, bojoval s plukovníkem Milesem. Na této nepřátelské planetě se věci mění jen zřídka kdy, už jen proto, že změna většinou znamená smrt, a tak i toto místo zůstalo zachováno ve své původní podobě. Leželo tu torso robota a trosky ovládací místnosti, ze které jsem řídil svého avatara. Všechno tu bylo o poznání zelenější a plnější života než před čtyřmi lety, ale něco mi na tom nesedělo. Možná ta smutná atmosféra, možná také to, že jsem se marně snažil na něco přijít…

Po důkladném prozkoumání terénu jsem se šel jsem se podívat k robotovi, abych sundal Milesovi psí známky, ale mojí pozornost upoutala podivná, modře svítící věc, prozařující skrze Milesovi kosti. Podíval jsem se blíže a našel ampulku s neznámou tekutinou. Mohlo to být cokoliv, ale od přírody se každý tvor neznámých věcí bojí. A i mě něco uvnitř říkalo, že vzít to s sebou by nebyl nejlepší nápad. Neytiri mezitím posbírala uchované zásoby z krio mrazáku uvnitř trosek. Nebylo toho moc, ale na zahnání hladu to bohatě stačilo. Nedalo mi to a před odchodem z onoho temného místa jsem se zeptal Neytiri, proč vlastně není Miles pohřben, jako všechno a všichni na této bohabojné planetě. „Eywa si k sobě bere jen duše těch hodných, hlupáčku. A jelikož byl Miles člověk zodpovědný za smrt tolika lidí Na’vi a Nebešťanů, Eywa ho odmítla a neseslala mu své semeno Stromu Věků. Od té doby jeho duše bloudí po Pandoře a hledá klid věčného spánku, jež mu nemůže být nabídnut.“ Ohlédl jsem se na mrtvé a věkem znetvořené tělo plukovníka a zauvažoval jsem…nebýt tohoto muže, nezemřou stovky živých tvorů. Nebýt tohoto muže, nebyl bych teď právoplatným obyvatelem Pandory!

Po našem návratu do vesnice jsem si osedlal svého Ikrana a vyrazil do oblak, přesně tak, jak se mi zdávalo ještě v dobách, kdy jsem byl pouhopouhým člověkem. Krásné bíle nadýchané mraky kolem mě plynuly jako neúprosný tok životodárné energie. Jízda na Ikranovi byla jedna z nekrásnějších věcí, které jsem na této planetě poznal. Ta nepřekonatelně krásná je pochopitelně Neytiri moje žena a první Na’vi, kterou jsem měl tu čest vůbec poznat. Stejně jako já, i ona je skoro 3 metry vysoká, má velké citlivé uši i nos a je moc krásná. Svým půvabem mě k sobě přikovala navěky a za mnoho jí vděčím. Bez její pomoci bych se tam, kde nyní jsem, nikdy nedostal a nejspíše bych si nyní na zemi a užíval svých „pravých“ nohou. Místo toho létám na ještěrce s křídly, miluji se s příslušníkem lidu Na’vi a ona by teď byla mrtvá. Zatvrzelý puritán by si to se mnou nikdy nevyměnil, ale já jsem rád, že se tak stalo, že jsem byl schopný zradit vlastní podlou rasu a přidat se k někomu, kdo pro mě znamená víc. Ve světě lidí jsem byl jen obyčejným mariňákem, jedním z mnoha, bojovníkem za “svobodu“ a příležitostným vrahem. A ona proklínaná nenasytnost lidí mě přivedla sem, na Pandoru. Touha po bohatství a u někoho i touha po krvi nejen lidské, ale zvířecí a tvorů lidem podobných.

Let nad mraky mi vždy vyčistí hlavu a zavzpomínám si, dnes ale ne. Celou dobu jsem bloumal v paměti a hledal informace nebo něco, co by mi dalo náznak toho, co sem našel u Milese. Na nic si nevzpomínám, poslední dobou si stále hůře vybavuji věci. které jsem dělal jako člověk, před příletem na Pandoru i po něm. Bojím se, že stát se Na’vi pro mě neznamená nejen ztrátu vlastního těla, ale i vzpomínek na něj. S příchodem noci jsem se navrátil domů, brzy ráno by se mi totiž mělo narodit mé první dítě.

(pokračování zde)